Cyklistika

Jednou odpoledne mi takhle zvoní telefon s cizí předvolbou. Zvednu se slovy „Hi…,” a na druhé straně slyším: „Nazdar Gaspi, ty wl, jak se máš? A nechtěl bys přijet k nám do Rakouska?” A byla to pak jízda.

Teče mi mlíko. Přímo tryská a mně je jasné, že tím po pár kilometrech moje cesta z Brna do Čeladné končí. Zadní ráfek se halí postupně do bílého tekutého povlaku. To bych nebyl já, aby se mi něco nestalo. Vždycky to tak je. Jsem jak magnet na nečekané situace. Během pár vteřin je moje bezdušové kolo prázdné, duši, kterou bych tam mohl vrazit, samozřejmě nemám. Sednu si pod strom a volám své Majdě. Ta jedoucí autem s mými věcmi napřed se u Olomouce otáčí a jede si pro mě. Jsem ale v klidu, protože smůlu stoprocentně odkládám u Rousínova a týden v kopcích Beskyd může začít.

Tak nám ten trénink na cyklistickou trasu dnes už kultovního závodu Strade Bianche začíná přituhovat. Tatam jsou dlouhé tréninky po lehce zvlněném okolí, protože z úst trenéra Martina Kubaly přišel příkaz: najeď kolem 15 000 výškových metrů za měsíc. Ono se to “tyranovi”, který žije v Čeladné řekne, ale Brno není zrovna vyhlášené horské středisko, takže nastoupat požadované kilometry je holt hodně o čase.

Každý sport zatěžuje tělo určitým specifickým způsobem. A pokud si máme představit kompenzaci, je třeba zapřemýšlet o tom, co dostává při daném pohybu nejvíc zabrat a co je naopak zatíženo málo. A také obsáhnout vše, co se děje mezi tím. Co tím myslím, hned vysvětlím, uvádí článek fyzioterapeutka Kateřina Honová, která se specializuje na sportovce.

Startovalo 16 mužů a tři ženy. Adrenalin větší, než na běžeckém závodě? To si pište, že ano. Rychlost, dřina a nakonec i ta sprinterská bolest je to, co mě na tom tak baví. A v neposlední řadě lidé, se kterými se kolem amatérské dráhové cyklistiky vídám.

Aby bylo jasno hned od začátku, titulek platí samozřejmě i obráceně, protože “zamindrákovaný” trouba se najde všude. Jedna z prvních otázek, na kterou se mě okolí často ptá, je ta, zda nemám na silnici strach. Strach asi není to správné slovo, spíš jde o směsici respektu a obezřetnosti. Je to pro mě stejné, jako když jdu přes přechod, nebo třeba rozespalý v noci po schodech na malou. Dávám si majzla, snažím se předvídat a nedělám ze sebe neporazitelného. V provozu o to víc.

Petr Jaderný vulgo “Cyklomagor” je kluk z Polabí, který své přezdívce dělá velmi dobré jméno. Vždy si šel tak trochu svou cestou a dělal v tréninku věci, které v moudrých příručkách nenajdete a většina z nás nedělá. Vždycky ale poslouchá své tělo a nejde přes fyzická omezení. Kolo je jeho emoční katalyzátor, skvělý facebookový deník zase ten myšlenkový. Vtipné, čtivé a barvité zápisky života v sedle z něj dělají nejzajímavějšího cyklistického glosátora u nás.

Plavání, jízda na kole a běh. Triatlon láká mnoho hobby sportovců. Připravit se na první závod není tak jednoduché, jako když jde pouze o jednu disciplínu. Proto se hodí vědět jak na to. Díky radám oficiálního trenéra České triatlonové asociace zjistíte, jak udělat z běžce triatlonistu.

Kdo trochu jezdí na kole, ví, že mít pozadí v co největším komfortu, je prostě základ. Není nic horšího, než když vaše hýždě díky levné vložce v kalhotách zažívají peklo. Někdy mám pocit, že kdyby tam dal výrobce kuchyňskou rukavici, tak by snad udělal i líp. Pokud na kole trávím více jak třihodiny, a to několikrát týdně, zaslouží si můj zadek rozmazlovat. Do tréninku se snažím šlapat, co mi čas a zdravotní omezení dovolí, takže se o svoji tělesnou schránku musím starat co nejlépe. To se totiž vyplatí.

Pokud vám přes zimu uzrálo v hlavě rozhodnutí, že je načase začít se silniční cyklistikou, tak cenovky na značkách čerpacích stanic vás v tomto směru bezpochyby jen utvrdily. Aby se z vaší zábavy nestala jen jednosezónní záležitost, další díra na peníze, případně noční můra vašeho ošetřujícího lékaře, přečtěte si pár tipů, které vám pomohou na vaší cestě za šťastnými kilometry.

jednoduchý. Počasí na pytel, takže většinu plánu jsem plnil na trenažéru. A to bylo pro moji psychiku terno. Naštěstí mi dorazilo kolo, na kterém Strade Bianche pojedu. Ale pěkně postupně…

Žádný software vám nenahradí tréninkový plán. Může vám ale pomoct s jeho plněním. Aplikací, které se zabývají evidencí a vyhodnocením aktivit, je nepřeberné množství. Všechny se ale zabývají pouze tím, co jste už absolvovali. MySasy je o krok dále a na základě měření variability srdeční frekvence vyhodnocuje aktuální stav vašeho organismu.

Když váš trénink nese ovoce, tak se cítíte prostě nabuzeně a natěšeně přijímat daleko větší výzvy a nadšenou touhou jít dál. Tohle je pro hlavu neskutečný booster, že je potřeba mít na paměti to zase nepřepísknout. Nejhorší jsou rozhodně ty první měsíce tréninku, než k tomu dojde. Je to trochu pachtění, vy máte pocit, že i když tomu dáváte maximum, tak stojíte na místě. Je to těžší období, ale když přijde ten zlom, tak jste jak nabuzený teeneger, těšící se, jak se v tanečních přimkne ke svému partnerovi. Jste totiž silnější, než jste si původně mysleli.

Ty kila! Kdo jezdí trochu víc na kole, tak ví, že tahat sebou zbytečné kilogramy je terno. Po rovině to tak nějak jde, ale jakmile se silnice trochu zvedne, není to dobré, vlastně na prd. A tak s tím musím bojovat a rovnou říkám, že to opravdu bude pro mě ten nejtěžší úkol. Naštěstí mi můj trenér vytyčil tyto zásady a díky nim to, myslím, zvládnu.

Vždycky jsem říkal, že trénink doma není ono, že jezdit v obýváku mě nebaví, že si to raději odjezdím venku, byť v mrazu. Člověk se někam podívá, nadýchá se čerstvého vzduchu a je to pořád klasická jízda na kole. Trenažer, kde je kolo na pevno uchycené, ani se nehne a člověk tak kouká maximálně na televizi, mě úplně nelákalo. Měl jsem dokonce úplně obyčejný trenažér, ale znamenalo to opravdu jen šlapat a pustit si u toho film, i tak to byla celkem otrava a přišlo mi, že jde víc o trénink hlavy než těla.