V začátcích své běžecké kariéry jsem holdovala jen silničním běhům. Přeneslo se to nejspíš z lásky k silniční cyklistice, která mi zůstala i po 20 letech v sedle. Silniční běhy jsem ovšem zavrhla jen krátce po svém prvním půlmaratonu v Berlíně v roce 2014 a trvale se přezula do trailové obuvi. Bahno a kopcovitý terén už mě neděsí, ale naopak vyloženě baví a přitahuje.
Pokud běháte v Ostravě a přilehlém okolí, nemohli jste ji minout. Petra Pastorová (*1977) má k tomuto regionu silný vztah a kromě pravidelné účasti na mnoha místních závodech také jeden pořádá. Je ředitelkou RBP Ostrava City Marathonu, který jen tak mimochodem už sedmkrát vyhrála. Mimo to je držitelkou několika českých rekordů a vícenásobnou mistryní ČR v půlmaratonu i maratonu.
Podíváme se, co se událo ve světě vytrvalostních sportů. Třeba na to, jak si jeden kardiolog tahá práci i na závody, nebo na novinku od Garmin a taky na blížící se extrémní triatlon Patagonman.
Asi to znáte taky, když se konečně pro něco rozhoupete, tak odněkud přilítnou vidle a je po plánech. V minulém roce jsem chtěl začít zase víc běhat, ale nebyla to žádná sláva. Buď zdravotní trable, covid nebo prachsprostá lenost. A tak jsem si řekl, že 1. ledna do toho pořádně praštím, abych na ten svůj půlmaraton natrénoval a nevypadal před sebou a ostatníma jako pitomec. Žádné sliby, ale činy, to je ta správná cesta. Ale pak odněkud přilétlo ono zmíněné nářadí a přitáhlo sebou na Silvestra do naší rodiny covid.
Běhám. Jezdím na kole. Chodím ven. Našel jsem sílu a postupně se vymaňuji z klinče svých démonů. Každý den je pro mě vlastně výzva a přiznávám, že ne vždy ale řeším svoje chmury ideálně. Spoustu věcí se učím řešit nově a jinak. Spousta věcí se povedla, řekl jsem „NE“ času na sociálních sítích a omezil je na minimum. Zvednul jsem zadek a dal se pohybu. Konečně.
Jsem emotivní člověk. Spoustu věcí si častokrát moc beru a díky tomu jaký jsem, mám tendence upadat do sebelitování a následně černých myšlenek. Tohle vše se zákonitě přenáší i do radosti ze sportování, běhu, kola, do kupících se zdravotních trablů, které mě poslední měsíce provázejí, do běžného života. Měsíc sám kvůli v srdci v karanténě, svět, kterému úplně nerozumím, pochybnosti o sobě samém, tohle vše mě drtí a podepisuje se na mé radosti ze života.
Jak jsem si na začátku června slíbil, tak jsem, doslova udělal. Rozhodl jsme se v sobě přeprat lenost a dát pohybu pravidelnost. Nešlo mi ani tak o množství hodin a kilometrů, ale o to se prostě vykopat za každou cenu a pracovat na sbé přípravě na půlmaraton.
Tak jsem opět neudělal ten zásadní krok a nezačal pravidelně běhat podle plánu na půlmaraton, který mi nastavil Garmin v hodinkách. Jsem zoufalec. Kolo to jo, běhat ale ne. Na jednu stranu mi to chybí, na tu druhou se stále nedokážu k pravidelnosti holt donutit. Jen posunuju trénink na další den. A teď přijdou samozřejmě výmluvy a zdůvodnění proč to tak mám. Lenost? Moc práce? Láska ke kolu je silnější? Už vím. Počasí! Je buď zima nebo horko nebo prší. Nebo jsem jen změkčelej slaboch?
Nedávno jste začali běhat, šilháte po metě deseti kiláků a někde vzadu v hlavě už cinká medaile z půlmaratonu o medaili z maratonu. Je to lákavá cesta. Jste ale připraveni na běžecké vyhoření z nedostatku motivace, nebo zvážíte variantu, kterou vám teď nastíníme?