Druhý prázdninový měsíc měl být o pořádné cyklistice. Když už jeden trénuje na zdolání trasy slavného závodu Strade Bianche. Kdy jindy taky, že jo. Slunce hřeje, je vidět od brzkého rána do pozdních hodin. Stačí si jen vybrat. Už vidíte ty kilometry, které budou radostně naskakovat, ale pak se jedno ráno v začátku srpna probudíte a nemůžete se skoro nadechnout. A to byl jen začátek.
Začátek prázdnin je pro mě vždy paradoxně víc tréninkově “lenivý” než zbytek roku. Velké horko, které mě díky operaci srdce drží na krátkém provazu, dovolená, a nebo když k tomu přidáte nařízený týdenní tréninkový klid jsou faktory, které ve mně roztetelí přirozeného lenocha. Takže jaký byl vlastně můj červenec?
Teče mi mlíko. Přímo tryská a mně je jasné, že tím po pár kilometrech moje cesta z Brna do Čeladné končí. Zadní ráfek se halí postupně do bílého tekutého povlaku. To bych nebyl já, aby se mi něco nestalo. Vždycky to tak je. Jsem jak magnet na nečekané situace. Během pár vteřin je moje bezdušové kolo prázdné, duši, kterou bych tam mohl vrazit, samozřejmě nemám. Sednu si pod strom a volám své Majdě. Ta jedoucí autem s mými věcmi napřed se u Olomouce otáčí a jede si pro mě. Jsem ale v klidu, protože smůlu stoprocentně odkládám u Rousínova a týden v kopcích Beskyd může začít.
Tak nám ten trénink na cyklistickou trasu dnes už kultovního závodu Strade Bianche začíná přituhovat. Tatam jsou dlouhé tréninky po lehce zvlněném okolí, protože z úst trenéra Martina Kubaly přišel příkaz: najeď kolem 15 000 výškových metrů za měsíc. Ono se to “tyranovi”, který žije v Čeladné řekne, ale Brno není zrovna vyhlášené horské středisko, takže nastoupat požadované kilometry je holt hodně o čase.
Petr Jaderný vulgo “Cyklomagor” je kluk z Polabí, který své přezdívce dělá velmi dobré jméno. Vždy si šel tak trochu svou cestou a dělal v tréninku věci, které v moudrých příručkách nenajdete a většina z nás nedělá. Vždycky ale poslouchá své tělo a nejde přes fyzická omezení. Kolo je jeho emoční katalyzátor, skvělý facebookový deník zase ten myšlenkový. Vtipné, čtivé a barvité zápisky života v sedle z něj dělají nejzajímavějšího cyklistického glosátora u nás.
Kdo trochu jezdí na kole, ví, že mít pozadí v co největším komfortu, je prostě základ. Není nic horšího, než když vaše hýždě díky levné vložce v kalhotách zažívají peklo. Někdy mám pocit, že kdyby tam dal výrobce kuchyňskou rukavici, tak by snad udělal i líp. Pokud na kole trávím více jak třihodiny, a to několikrát týdně, zaslouží si můj zadek rozmazlovat. Do tréninku se snažím šlapat, co mi čas a zdravotní omezení dovolí, takže se o svoji tělesnou schránku musím starat co nejlépe. To se totiž vyplatí.
Pokud vám přes zimu uzrálo v hlavě rozhodnutí, že je načase začít se silniční cyklistikou, tak cenovky na značkách čerpacích stanic vás v tomto směru bezpochyby jen utvrdily. Aby se z vaší zábavy nestala jen jednosezónní záležitost, další díra na peníze, případně noční můra vašeho ošetřujícího lékaře, přečtěte si pár tipů, které vám pomohou na vaší cestě za šťastnými kilometry.
Katka Rusá je fenoménem sociální sítě Strava, kde se zaznamenávají cyklistické výkony. V roce 2021 najezdila v průměru tisícovku kilometrů týdně, kolem stovky ve všední den a zhruba pět set o víkendu. Cesty do práce a zpět, žádné nemoci, prostoje, nechuti usednout na kolo. Už jste potkali cyklistku, která ujede 50 000 kilometrů ročně?
Když váš trénink nese ovoce, tak se cítíte prostě nabuzeně a natěšeně přijímat daleko větší výzvy a nadšenou touhou jít dál. Tohle je pro hlavu neskutečný booster, že je potřeba mít na paměti to zase nepřepísknout. Nejhorší jsou rozhodně ty první měsíce tréninku, než k tomu dojde. Je to trochu pachtění, vy máte pocit, že i když tomu dáváte maximum, tak stojíte na místě. Je to těžší období, ale když přijde ten zlom, tak jste jak nabuzený teeneger, těšící se, jak se v tanečních přimkne ke svému partnerovi. Jste totiž silnější, než jste si původně mysleli.
Vstávám většinou ráno kolem páté. Nevím proč, ale kvůlitouze na malou to není, to zvládnu v časech nočních, přece. Asi je to z toho důvodu, že se nemůžu dočkat až začne nový den nebo tím, že tíha mých snů skončí. Každopádně, moje první kroky vedou k hrudnímu pásu.
Táhne mi na padesát, mám kila navíc, častěji hledám výmluvy a už pár let zažívám lehké vyhoření. Jsem prostě obyčejný chlap své generace. Popravdě nejsem v tomto ohledu zase tak výjimečný. Jediné, co mám snad trochu jinak, je velká operace srdce před jedenácti lety.
Máte pocit, že to do kopců netáhne, po rovině nejede a ve sjezdech nesedí tak, jak byste si představovali? Že by to chtělo ubrat nějaké gramy, zlepšit aerodynamiku a možná kouknout, jestli se všechno správně točí? Tak ještě předtím, než začnete drancovat kreditku, vám doporučujeme přečíst následující řádky, ať máte jistotu, že vaše investice do cyklotuningu přinese očekávaný efekt.