Zavřít
Švédská značka Icebug má botu carbon negative/climate positive. Foto: Icebug

8. 4. 2020 5:00

Pel mel: Exoskelet pro běžce, bota bez zátěže a ultra v karanténě

Představte si, že toužíte běžet dál, bez únavy a radostněji. Vědci ze Stanfordu vymysleli “udělátko”, které vám to téměř umožní. To zase švédská značka Icebug přichází s botou, která je klimaticky pozitivní. A do třetice z aktuálních novinek, Radek Brunner se zúčastnil i v této době celosvětového omezení mezinárodního ultra. Jak? Čtěte novinky ze světa běhu.

Nová studie exoskeletonu kotníku vypadá slibně

Měkkýši i hmyz mají takzvanou vnější kostru, která jim pomáhá se hýbat. Vědci ve Stanfordu se tím inspirovali a namontovali takový exoskelet běžcům na nohy, aby vyzkoušeli, jak moc podpoří funkci kotníku.

Zatím co motorem poháněný exoskelet ušetřil testovaným 15 procent energie, u pružinového to tak nebylo. Ačkoliv se lidský kotník trochu jako pružina chová, překvapilo vědce, že pružinový exoskelet bez motoru pohyb naopak ztěžuje.

Lidé z výzkumu doufají, že se jim podaří vyvinout efektivnější pružinové exoskeletony. Oproti motorovým jsou totiž levnější variantou, a navíc ty poháněné lze použít jen na běhacím pásu, nikoliv venku.

Vědci ve Stanfordu došli k zajímavým výsledkům, otázkou však zůstává, nakolik dobrá nebo ujetá celá myšlenka je.

Novinka od Icebugu. „Klimaticky pozitivní bota“

Švédský výrobce obuvi Icebug nepatří v Česku mezi notoricky známé běžecké značky. Mou pozornost si před lety získal modelem s hřeby, který naštěstí nemusím vytahovat často, ale když už se tak stane, je k nezaplacení.

Trend zelené planety a co nejmenší uhlíkové stopy vyslyšela i tato severská značka. Představuje běžeckou botu Icebug Outrun pro pohodlný běh po šotolinových cestách, která se co nejvíce skládá z udržitelných zdrojů tak, aby neutrpěla trvanlivost obuvi. Kompenzace uhlíkové stopy je prý 200 procent.

Mezipodešev není z EVA pěny, jako u většiny značek, ale pěny BLOOM, jež obsahuje 20 procent vodních řas znečišťujících vodní zdroje. Textilní svršek je z recyklovaného polyesteru (PET láhve) z produkce běžící pod systémem Bluesign, který v mnoha aspektech deklaruje nízkou zátěž na životní prostředí. Řeší se i barvivo, kdy barvení na úrovni vláken je mnohem méně náročné na chemikálie a spotřebu vody, než klasické barvení hotových bílých textilií až po tkaní.

Značka se částečně potýká s uvedením výrobku na trh. Čím větší odbyt bude, tím budou větší možnosti zvolit ještě šetrnější (v malém množství ale nákladnější) postupy. Přes počáteční nezájem prodejců se bota přece jen tlačí na svět, a to i díky Kickstarteru, kde Švédům pomohli lidé.

Mezinárodní ultramaraton v karanténě? Zúčastnil se i náš Radek Brunner

Celosvětová pandemie uzavřela do karantény běžce na všech kontinentech. To jim ale nezabránilo utkat se v ultramaratonském závodě, jaký svět neviděl. Quarantine Personal Peak backyard ultra byl závod v mnoha ohledech velmi specifický.

Základní pravidla vychází z “klasického” backyard ultra. Každou hodinu přesně v celou musí běžci vyběhnout a zdolat předem určenou trasu. Volný čas, který jim zbyde do začátku další hodiny mohou věnovat odpočinku. Specifické jsou i podmínky vítězství. Závod je totiž binární a existují pouze dva stavy. Vítězství a DNF (nedokončení). Vítězem se stává běžec, který jako jediný vyrazí do dalšího kola. Jestli těch kol bude 5, 50, nebo 100 určuje výkonnost a tvrdohlavost všech zúčastněných.

Karanténní verze se od té klasické lišila tím, že běžci nesdíleli jeden závodní okruh, ale byli rozeseti po celém světě. Jeden okruh měřil 6,7 kilometru a bylo jedno, jestli ho běžec zdolá venku, na běžeckém pásu, nebo kolem plotu své zahrady.

Důvodem, proč se Quarantine Personal Peak backyard ultra dočkal tak vysoké pozornosti i v našich končinách, byla účast Radka Brunnera. Asi nikoho nepřekvapí, že se Brunner z více než 2 000 běžců probojoval až do velkého finále, kdy jeho jediným soupeřem byla americká ultrastar Mike Wardian

Celý závod měl vzhledem k výkonnosti a tvrdohlavosti obou běžců nakročeno k neuvěřitelnému výsledku a překonání rekordu. Vše ale skončilo po 63 hodinách. Ano, správně. Po dvou a půl dnech, kdy Brunner i Wardian museli každou jednu hodinu vyrazit a uběhnout 6,7 kilemetru. Celkem tak zvládli naběhat těžko uvěřitelných 422,3 kilometru.

Ukončení závodu mělo velmi hořkou pachuť, protože nebylo způsobené odstoupením ani jednoho z obou borců, ale Brunnerovým asi minutovým zpožděním, kdy nebyl včas “na značkách” a vyrazil do dalšího kola o minutu později, než měl. 

Jeho asistenci na spektakulárním výsledku naplno uznala i legenda podobně šílených závodů – Lazarus Lake. Čestný host Quarantine Personal Peak backyard ultra, který celou akci komentoval, a organizátor legendárního Barkley Marathons (více si o tomto závodě přečtěte v dalším článku).

Objevily se i názory, že to měl Radek Brunner na běžeckém pásu jednodušší, než Mike Wardian, který běhal na silničním okruhu u svého domu ve Virginii. Vzhledem k volnější rychlosti běhu je ale energetický rozdíl v náročnosti běhu uvnitř a venku naprosto minimální (největší rozdíly vznikají kvůli odporu vzduchu, který roste s rychlostí a citelné to začíná být okolo tempa 4:00/km). Ubíjející monotónnost podle nás ale zcela převyšuje všechny fyzické “úlevy”, které snad může běh na pásu ve srovnání s během venku mít.

Jak by to všechno dopadlo, kdyby Radkův tablet naběhl po 63 hodinách o chvilku rychleji a on nebyl vyloučen, to už se bohužel nikdy nedozvíme.

Spoluautor Vítek Kněžínek