Tak jsem opět neudělal ten zásadní krok a nezačal pravidelně běhat podle plánu na půlmaraton, který mi nastavil Garmin v hodinkách. Jsem zoufalec. Kolo to jo, běhat ale ne. Na jednu stranu mi to chybí, na tu druhou se stále nedokážu k pravidelnosti holt donutit. Jen posunuju trénink na další den. A teď přijdou samozřejmě výmluvy a zdůvodnění proč to tak mám. Lenost? Moc práce? Láska ke kolu je silnější? Už vím. Počasí! Je buď zima, nebo horko, nebo prší. Nebo jsem jen změkčelej slaboch?
Kde jsou ty časy, kdy mi bylo jedno kolik je hodin, zda je venku nějak a prostě jsem šel klusat. Ano, byl jsem mladší. Možná vymizela ta touha být pořád v pohybu, někam utíkat. Asi jsem zestárnul. Kdo ví. Každopádně mi to moc nejde, chybí zásadní důvod. A možná nemá být žádný a mám si to jen užívat podle toho, jak se mi chce. Babo raď.
A zase ty sliby! Progres ale je
Popravdě se alespoň několikrát za týden běhat vykopu, ale jak říkám, žádné terno, žádná vojenská disciplína, která mi vždy vyhovovala. Když už jdu, tak je to super, mám radost na srdci, duše plesá a já se tetelím. Tohle vám dá jen běh. Jen se vykopat. Zabít toho lenochoda. Budu na tom v červnu makat. Fakt!
Majda mě občas vytáhla i na světlo. Teď jsem složil trenažér a půjdu sám Jak říkám, nejsem bez chyby Po operaci srdce jsem se rozběhal s kamarádem. A běháme spolu dodnes. I on má ale problém s pravidelností
No, a teď to pozitivní z měsíce května. Začal jsme si díky své skvělé Majdě zapisovat do kalorických tabulek to, co jím a hle, tam bude ten Jidáš. Najednou vidím, čeho mám příliš a čeho naopak málo. A tak přichází přemýšlení nad tím, co mi chybí, co si dám nebo naopak ne. Ruku na srdce, kdo by chtěl zahodit úplně všechno, co má rád a stát se tak dietním pomatencem – takže jím, co mám rád, ale v meších porcích. Daleko menších. A hlavně pravidelně. Hodně zeleniny, dobré maso, rozumně pečiva a příloh. Nebudu vám vypisovat, co všechno konkrétně jím, nechci abyste viděli do mého žaludku, ale prozradím vám i tak jedno tajemství. Dole jsou skoro čtyři kila. Ze 110 na 106. Jedu o 106!
Nechci, aby to vyznělo, že se jen válím a pravidelně jím. Snažím se jezdit na kole a přiznám se, což je úchylné, že jsem se zamiloval v době karantény do virtuálního ježdění na cyklotrenažéru a to až tak, že jezdím každou krávovinu. Třeba teď naposledy jsem si řekl, že Majdě v jedné výzvě vyjezdím krásnou láhev na pití v designu Provence od Tacx. Zkrátím to. Ujet během šesti dnů sedm šílených etap jsem nedal. Po třech už jsem toho měl plné zuby a před sebou dvakrát etapu s výjezdem na Mount Ventoux. Šílený. Blbost. Trenažér jsem složil a nechám na hnusné počasí. Radši budu venku, na vzduchu.
A víte, co je na tom všem nejlepší? Začít se dá vždycky. Jen do toho praštit.