Představte si, že běháte překážkové závody. Běh vás pohltí a endorfiny se tetelí radostí. Jste na tom fyzicky setsakra dobře. Pak se ale něco zvrtne a do cesty vaší motorky vjede auto. Vy i manželka skončíte v nemocnici. Ona má rozdrcené kosti v noze a zlomenou ruku, vy o pravou nohu přijdete. Tohle je příběh Jiřího Švihálka, který vede blog Pacholek.
O nohu přišel vlastně nadvakrát. Nejdřív pod kolenem a pak i nad ním. Učil se s tím žít, zvyknout si na něco, co bylo jeho součástí a už není. Sní o bionické náhradě a o tom, že se zase jednou rozeběhne a třeba zdolá nějaké překážky. Tohle je příběh Jirky, sportovce s jednou nohou. Jelikož jsme běžci, tak jsme se oba dohodli v rozhovoru na tykání.
Kde máš Jirko nohu?
Už je někde pohřbená, ale nijak detailně jsem její osud nesledoval, měl jsem v tu chvíli jiné starosti. U obřadu mé nohy jsem nebyl, nepozvali mě a popravdě, asi bych ani nešel.
Teď někdy to bude rok, co vás s manželkou na motorce srazilo auto a vy jste oba skončili s těžkými zraněními v nemocnici. Následná léčba byla u ženy paradoxně oproti tobě složitější, byť ty jsi o nohu přišel. Jak se v teď cítíš s odstupem několika měsíců?
Myslel jsem si, že ten návrat do běžného života bude rychlejší. Tohle se týká hlavně jednání s pojišťovnami a mám pocit, že snad ani nemají zájem, aby lidi po úrazu žili co nejvíce normální život. To mě překvapilo. Zdravotně si myslím, že jsem zahojený, nic mě zásadně nebolí. Teď se budu učit běhat a sportovat.
Co ti od systému chybí?
Když přijdete o končetinu, neexistuje žádný manuál, který by člověku řekl, na co má nárok, na koho se obrátit a podobně. Na vše si musíte vlastně přijít sami. To mi přijde zvláštní.
Ty toužíš ale po nějaké super noze, je to tak?
Rád bych bionickou nohu, která umí poznat v jaké fázi kroku je a o jakou činnost se jedná a je určená pro aktivního člověka. Podle toho reaguje při došlapu, kdy přibrzdit, uvolnit kloub a tak. Neuvěřitelně to pomáhá zvládat lépe každodenní situace, na které byl normálně zvyklý. Díky takové chytré noze můžete chodit do schodů nohou napřed, což se možná zdá banální, ale teď musím dávat dopředu vždy jen tu zdravou, to je fakt otrava.
Kolik stojí taková legrace?
Cena té, po které prahnu, je kolem milionu a půl bez daně.
Ta ale není na celý život.
To bohužel není, má životnost zhruba šest let. Ona dostává v každodenním životě celkem zabrat.
Před nehodou jsi dělal hlavně překážkové běhy. To budeš nějak moct i s tou vychytanou nohou?
No, s tak drahou nohou na takový závod nepůjdu, bál bych se o ni. Ona je sice odolná a vodotěsná, ale tohle by na ni bylo asi moc. Většina lidí, kteří jsou na tom podobně jako já, běhají tyhle závody o berlích. Takže v tomto směru myslím protézu potřebovat nebudu.
A chystáš se na ně?
Určitě. Je to v plánu.
Nasportoval jsi toho před nehodou hodně?
Musím přiznat, že běhání mě doslova chytlo za srdce a moc mě bavilo. Bylo mi jedno, zda je to asfalt nebo les. Rád jsem sledoval svoje zlepšení, třeba za rok jsem se tréninkem na půlmaraton zlepšil o dvacet minut. Ono to asi pro jiné běžce není nic extra, ale já měl velkou radost, že jsem to dal za 2:05 a o rok později za 1:45.
A najednou člověk nemůže, co se ti odehrávalo v hlavě?
Tohle jsem si asi nikdy nepřipustil. Řekl jsem si, že si najdu zatím jinou činnost, při které se zapotím a udělám vše pro to, abych se časem rozběhnul.
Při čem se tedy zapotíš?
Ze začátku jsem se koncentroval na samotnou chůzi, to mi dávalo pořádně zabrat. Pak jsem začal cvičit se svojí váhou doma. Ale nedávno jsem zjistil, že přestože nemám protézu určenou na kolo, tak když si dám dostatečně nízko sedlo, můžu šlapat.
Co dalšího se ti v životě změnilo?
Ono se vlastně změní úplně všechno. Najednou plánuju celý den s ohledem na to, zda mi vydrží nabitá protéza, a pokud se mi vybije, jak se dostanu domů. Zda ji budu někde sundávat, nebo jestli ji mám kam schovat. Nebo co budu dělat, když mi odře třísla a já nebudu moct udělat třeba ani krok. Je to spousta věcí, který jsem samozřejmě dřív nemusel vůbec řešit. Holt takové malé komplikace.
Motorka byla tvůj koníček. Neměl jsi třeba výčitky?
To víš, že trochu ano. Motorku jsem chtěl, mám ji rád a kolikrát mě napadlo, že kdyby to tak nebylo, nemuselo k tomu dojít. Ale v tomhle je moje žena super, protože mi vždycky řekne, že takhle to nesmím brát, protože i ona měla ježdění ráda.
Jirko, ty si vedeš od nehody svůj blog pacholek.com, ale pokud by někdo čekal zápisky sebelítostivého chlapa, tak má smůlu. Zápisky jsou rozhodně nad věcí a plné vtípků.
Já se asi nelituju.
Neříkej mi, že ve slabších chvílích nemáš smutek z osudu.
Jasně, takových chvilek bylo, to zase jo. Byl jsem nešťastný z toho, co se nám stalo. Ono to ale netrvá moc dlouho a vy se přes to musíte dostat a myslet pozitivně. Je to klišé, já vím, ale je to tak.
Takže žádné psychické trable?
Přiznám se, byly. Ale přišly až později a to v měsících kdy byla venku zima a nevlídno. Vy nikam moc nemůžete a jste zavřený doma. Nová noha v nedohlednu a do toho začal virus. Žena byla v rehabilitačním ústavu. Bylo to takové divné šedé období, ale už je pryč.
Ty na zmíněném blogu popisuješ svoje dny od prvního momentu nehody. Je tam spousta úsměvných zážitků a i ze své zkušenosti potvrzuji, že jsou naprosto reálné (zažil jsem téměř to stejné po operaci srdce, pozn. aut.). Zeptám se tě osobně, nemáš pocit, že na oddělení, kde člověk je odkázán opravdu na velkou pomoc sestřiček, tak tam dávají zrovna ty nejhezčí a jak se tvůj stav zlepšuje a tebe přemisťují jinam, tak klesá i jejich atraktivnost?
Rozhodně. Oni vědí, proč to v nemocnici dělají. Na tyhle věci totiž člověk nemá vůbec pomyšlení. (smích)
Nejvíc komická scénka z nemocnice?
Jel jsem na vozíku navštívit do vedlejšího pokoje svoji ženu. Tu amputovanou nohu jsem měl nataženou a zajištěnou takovým zámkem ve vzpřímené poloze. No a když jsem míjel v pokoji sestřičáka, tak jsem o to zavadil, odemknulo se to a byl jsem katapultován do polohy vstoje. No celý pokoj koukal.
Co tě nejvíc z nemocničního pobytu překvapilo?
Bylo toho hodně, ale asi nejvíc to, když mi po pěti dnech od amputace řekli, že můžu jít domů. To jsem byl v šoku. Nikdo mi neřekl nic o rehabilitacích, moc jsem ani nevěděl, jak se o „to“ mám starat. Pravdou je, že mi nakreslili pár obrázků.
A to jsi doma zvládal jak?
No nezvládal. Rodina si u mě udělala služby a starali se o mě, pomáhali mi. Když jsem přišel domů, tak mi začaly ty největší bolesti. Už jsem totiž jenom neležel, ale i seděl a jak se do nohy víc valila krev, tak to byl masakr.
Napadá mě, zda ti to všechno nepřihrálo do cesty třeba jiné koníčky?
A víš, že ano? Začal jsem plést. Kamarád mi do nemocnice donesl klubíčko, a tak jsem začal. Mamka mě naučila hladce. Obrace se musím doučit. Mám za sebou zatím šálu teda, je plná děr, takže asi nebude na zimu. (smích)
Co tě čeká v nebližší době?
No ohledně nohy to bude boj s pojišťovnou, která má nastavené příšerně nereálné požadavky na to, aby člověku přispěla na nějakou lepší bionickou protézu. Ona vám poskytne nějaký základ a cokoliv lepšího je pro ni nemyslitelné. No uvidíme, jak to dopadne. Přiznám se, že moc čekat se mi už nechce a spoustu dobrých lidí mi přispělo na transparentní účet, za což všem strašně moc děkuji. Už mi chybí jen malinko peněz, abych si vysněnou nohu mohl pořídit.
Sportovní sny jsou jaké?
Já se ještě vrátím k těm protézám. Tu lepší chci na běžný život, kolo, plavání. Na běhání budu mít jinou, levnější. Ta má na konci pružinu, která vám pomáhá s odrazem. A co se týká těch snů, tak chci hlavně běhat, běhat a běhat. Určitě se pak chci účastnit i závodů a propagovat běhání s protézou. Rád bych na půlku do Hradce, Pardubic nebo na nějaký Rungo závod (smích).
Přibral Jirka v době rekonvalescence? Jaké to má výhody nemít jednu nohu? Proč vám kamarádi po operaci nosí do nemocnice lechtivé časopisy? Poslechněte si náš podcast Kecka a dozvíte se o Jirkovi víc. Jo a koukněte na Jirkův BLOG.
Podcast s Jirkou si můžete poslechnout buď na Spotify, Apple Podcast nebo na Anchor.
Jirka Švihálek
Věk: 33 let
Povolání: Marketing
Záliby: Běh, TRX, kolo, cestování, seriózní turismus s klukama, jídlo a pivo!