Vždycky, když mi nemoc či zranění vystavily sportovní stopku, byla ve mně zlost. Frustrace mne pohltila natolik, že zbývalo opravdu jen málo místa na jinou emoci a nemohla jsem se z takového myšlení vymanit. Soustředila jsem se jen na přemítání nad tím, jestli to mám nebo nemám přeběhat, a jestli to je už po pár hodinách lepší, nebo se to zhoršuje. A bylo jedno, jestli to byl kašel nebo chycená achillovka.
Rozhazovala jsem sítě a omílala svůj problém každému, kdo byl ochotný naslouchat a zkoušela každou osvědčenou radu.
Dneska je vše jinak, stopku beru jako fakt, který respektuji. Tedy spíše uznávám svůj stav tělesné schránky. Tělo beru jako parťáka, který mi dává možnost hýbat se, pracovat na sobě a teď se role obrátily, já musím pomoct jemu být fit. Beru to také jako šanci dělat něco jiného. Věnovat se lidem nebo věcem, na které jindy není čas. Nebo se válet. Protože válení chvíli baví, pak nudí a z nudy se stane to nejlepší, co může, zrodí se touha začít makat, která čeká na svou obnovenou premiéru. Protože závislost na sportu (jako dříve) a touha makat (jako nyní), není to samé. Co se stalo a jak toho docílit? Jak se vymanit z šílené depky, když nejde běhání podle našich představ a začít brát stav věcí jako fakt?
Pozor, přichází trocha fňukání, ale taky trochu naděje a jedno klišé. Možná jich bude v článku i víc, tak je když tak přeskočte. Jestli máte tendenci je přeskočit, jste pořád v první fázi, kdy hledáte jen někoho, kdo vám řekne: běhej.
Chce to čas. Většina běžců, které jsem měla možnost poznat, si dřív nebo později touhle fází zoufalství a závislosti prošla. Spíše si tím prošli dřív než později. Běhání má svůj vývoj, začátek je perný, ale výsledky přicházejí brzy, jsou hmatatelné (ztenčuje se podkožní tuk), měřitelné (první kilák pod 6:00), a tak nás začne posouvání vlastních hranic bavit. A od toho je jen krůček k tomu, aby nás to pohltilo. A tady vzniká ta závislost, protože co je víc uspokojující, posunout osobák zas o kousek dál nebo se zastavit a přestat běhat a sledovat, jak jde kondice dolů? Jak dlouho tohle období trvá, nevím, ale většina z běžců si jí prošla. Hrstka v ní zůstala, ale většina je na tom jako já, jsou v druhé fázi. Běh jim slouží jako koníček a nejsou jeho otrokem. Něco jako je to s tím ohněm, pánem a sluhou, chápete.
Nemyslím, že si to lze nařídit. Prostě je potřeba se vybouřit, projít si svým zoufalstvím (protože závisláci se často proběhají ke zranění a vleklému zoufalství) a ono vás to samo zkrotí. U mě to funguje jako se ztrátou milované osoby, období truchlení by se nemělo přeskakovat, protože mně pomáhá se s novým stavem věci vyrovnat. Já sama si vyběhala přetížení ITB, které mi zajistilo první DNF na závodě, kde jsem ještě k tomu poprvé aspirovala na bednu (tehdejší Běh na Blaník roku „dva tisíce nikdotenběhneznalnáct“). Tohle mě takzvaně posadilo na prdel. Na delší čas. A od té chvíle se mi rádo toto zranění vrací, jakmile jen trochu významněji navýším měsíční objem. Zkoušela jsem Dornovu metodu, posilování, protahování, masáže, saunu, fyzioterapii, magnety, málem bych byla ochotná podstoupit elektrošoky, než jsem si začala uvědomovat, jak je to všechno směšné.
Mohla bych věnovat všechen svůj čas fyzioterapii a pak běžeckému tréninku a asi bych to moje koleno dokázala nějak zkrotit. Ale co ten zbytek života, kam ho nacpu? Tehdy jsem si položila otázku, co znamenají mé běžecké výkony v rámci vesmíru? A lidstva? Dobře, tak alespoň v rámci české atletické scény? Pořád nic, plivanec do kačáku. Mělo to vždycky význam jen pro mě. Něco si dokázat. Tak to můžu přece i jinými způsoby. Když už nikdy nepokořím svou desítku za 44 a půlmaraton za 1:37, nebudu o to horší máma nebo člověk. Makat na sobě mě ale baví a zjistila jsem, že na kole mé běžecké koleno nezlobí, ať už najezdím 50 nebo 500 kilometrů měsíčně. A návdavkem jsem si mohla nechat běhání jako doplňkové hobby bokem a ITB stále nezlobí!
Ano, stýská se mi po intervalech na ovále, dokonce bych se těšila i z nenáviděné těžké pyramidy, ale víte co? Sice díky tomu nebudou padat osobáky, ale já si občas tu dřinu dám i tak, jen tak pro zábavu, i když mi to zlepší moje „óvéčko“ jen z legračních 6:30 na 6:25 a pak si zas budu muset dát trochu pohov, aby se mi zranění nevrátilo. Já mám totiž tu dřinu ráda. Skupinka na ovále mi říkávala Pitbul. Zdravém Adélo, Tomino, Jardo…!
Vypadnutí z řad dálkoplazů, rychlíků a chrtů má ještě jeden neblahý aspekt. Ztratila jsem trochu sociální kontakt se skupinou lidí, které jsem měla fakt ráda a se kterými mě běhání bavilo o to víc. Ale i to se dá zařídit. Na pomalejší kratší výběhy občas dorazím, nebo i na ten náročnější, jen se s nimi pozdravit, vyrazit s nimi a po třech kilometrech se rozloučit a otočit zpět. Nebo zorganizuji společnou hospodu. Často si tam vykládají o zážitcích, u kterých jsem chyběla, ale spousta z těchto lidí, jak tak oproti minulosti sleduji, už jsou také ve fázi dvě a už se dokážou bavit i o jiných věcech než o běhání.
Chybí mi i atmosféra závodů a příprav na ně a šťastné únavy na konci. To mi ale dokonale supluje pořádání Rungo závodů a můžu vám upřímně říct, že jsem po tom večer víc vyřízená, než kdybych je běžela. Ale šťastná, že jsem vám závodníkům uvařila kafe, které vám chutnalo, že jsme u toho pokecali, že jsem byla u vašeho startu, a že i má slova do mikrofonu vám v závěrečných metrech pomohla vyškrábnout ze sebe to, co ve vás zbylo. Našla jsem si nový smysl svého sportovního já bez toho, že bych probouzela své spící zranění a když se někde otluču nebo mám kašel, tak si lehnu a píšu vám články.
Máš svůj příběh, kde běh hraje roli a mohl by pomoct či inspirovat ostatní? Napiš nám, sepíšeme ho. Miluješ běh nebo kolo a máš pocit, že ti psaní jen trochu jde a chceš to zkusit? Napiš nám a můžeš to zkusit. Nemůžeš běhat a chybí ti to? Můžeš nám pomoct pořádat závody. Kontakt: ondrasova@rungo.cz.