Nejkrásnější cíl Novohradských hor: jezera a Mandelstein

Popravdě si myslím, že nejkrásnější na Novohradských horách jsou Novohradské hory. Jen tam být a koukat kolem sebe je to, proč se tam chci vrátit. Příště třeba na kole. Jsou ale konkrétní místa, která byste neměli minout.

Strávila jsem v tomto malém kousku naší země pouhé tři dny a ty by i stačily, pokud bych chtěla vidět hlavní turistické cíle. Nebýt Terčina údolí, od kterého nás odradili komáři, viděly bychom s kamarádkou asi všechno. Jenže ta pravá krása není v cílech, ale celkové atmosféře těchto hor a její přírody.

Zahoďme turistického průvodce, sbalte svou fantazii a pojeďte těmito řádky na třídenní dovolenou se mnou, mojí kamarádkou Míšou a velkou dodávkou.

Nejdřív balení a pak teprve mapa a otázka KAM?

Přesně tohle miluju a našla jsem k tomu i správnou spřízněnou duši. To, kam se pojede, řešíme až nad volantem v dodávce, do které sedáme v pondělí ve tři odpoledne. A vypadá to, že se mi splní několikaletý sen, poznat Novohradské hory. Je to ale jen směr, kterým se hodláme vydat, možná nás cestou strhne jiný nápad. Aby dobrodružstvím byla i cesta, volíme v navigaci malé „mezicíle“, ke kterým vedou menší silnice venkovem, a tak vyrážíme z Brna směrem na Slavonice v České Kanadě.

Cestou se kocháme krajinou Národního parku Podyjí a zastavujeme zde na limču v kempu a současně muzeu motocyklů. Je brzy, kotvit se nám ještě nechce a po občerstvení vyrážíme dál.

Slavonice si celé procházíme, je pondělí navečer a ospalé městečko se tváří mile. Lovíme smažák na náměstí a na internetu nejbližší kemp, který by se nám trochu líbil.

Po příjezdu do kempu Osika zjišťuji, že jsem tu jako těhotná byla skoro na den přesně před 15 lety. Vede tudy úzkokolejka. Poprvé steleme naše dodávkové lože a couráme do setmění kolem rybníka. Kemp je velký, ale klidný. A čepují Plzeň.

Ráno volíme jízdu do Novohradek zkratkou přes Rakousko, které je pár kilometrů od nás. V pohraničním městečku Gmünd zastavujeme na prohlídku zámecké zahrady, kterou jsme si mohly odpustit, je hezká, ale není ničím zajímavá. Na jezírku plavou umělé kachny. Už chybí jen trpaslíci.

Přírodní park Blockheide

Volíme hlavní cíl dnešního parného dne – výlet do zdejšího přírodního parku Blockheide, který slibuje spoustu stínu a chladu skal. Túra je to nenáročná s krásnými zákoutími a klidně bych sem zavítala opět s dětmi. Kdybych v tuto chvíli znala Novohradské hory, už bych je v tomto kousku země poznávala. Ostatně, jsme na jejich prahu.

Mechem obalené skalnaté útvary střídají temná chladná jezírka. Jedno z nich je doslova poseté rozkvetlými lekníny a krásu se mi zdaleka nedaří zachytit na čočku mobilního telefonu.

Kemp Veveří, zpátky do krásné minulosti

Překonáním státní hranice poprvé vstupuji do Novohradských hor. Nejsou obzvlášť turisticky navštěvované a díky tomu je zde menší výběr kempů a občerstvení. Chceme se ubytovat (tzn. parkovat) v menším kempu Veveří, kde se zastavil čas. Partičky v maskáčovým triku s kytarou, které tu už zapustily své kořeny, sem patří stejně jako nejvyšší gastronomická vymoženost – klobása či topinka. Ochotně půjčí mapu a k radě nalijí vlastní meruňkovici. Majitel připomíná hajného Horynu a my tu chceme zůstat.

Zbytek líného horkého odpoledne zabíjíme u nedalekého Veveřského rybníku. Cachtá se zde jedna rodinka a občas se smočí kolemjdoucí, kterých je tu ale pomálu. Vstup je písčitý, voda se zdá být cajk a po svém osmělení a ochlazení nechápu, proč jsem do něj nevlezla dřív. Cha! „V Novohradských horách příroda regeneruje.“

Z chladné vody znovuzrozená v kempu koukám ze své dodávky na kopec, lesy a louku, kde se pasou koně. Ještě jsem z těchto hor viděla málo, ale už cítím, že je budu mít ráda. Noc prozpíváme u ohně s cizími lidmi a je nám fakt dobře.

Dobrá Voda, zvon, rozhledna a obec co téměř zmizela

Ranní káva z ešusu a cíl rozhledna Kraví hora. Vyrážíme na okruh z Dobré Vody. V Hojné Vodě objevujeme meditační Zvon setkávání. Kromě jeho síly masivu, srdce i tónu cis rozjímáme nad krásným výhledem.

Vnořujeme se opět do lesa. U toho bych se chtěla zastavit. Lesy jsou tu nádherné. Neprocházíme jimi. Plaveme v jejich hlubině, jsme malé rybky schované v bezpečí kamení, mechu a šumu vysokých stromů. Vše je tak zelené a čisté. Potkáváme minimum dalších lidí a houby cestou nejde nesbírat. Vůbec nespěcháme, chce se nám tady jen být.

Nakonec dobudeme i vrchol a rozhlednu na Kraví hoře. Na jejím vrcholu se vynořuji nad hladinu a otvírá se mi široký výhled. Poté mizíme zpět do Dobré Vody. V Bistru vedle kostela se lekám, asi jsem vlezla do příbytku kouzelné babičce s dědečkem. Ve světničce stolek, puštěný seriál a kulhající babička vstává, aby mi splnila každičké přání. „Kafíčko byste mi udělala?“ Povídáme si se starou paní díky bolestem uvězněnou ve svém Bistru (čeká na operaci kyčelního kloubu). Darujeme jí houby a ona nás na další cestu dojetím objímá.

Na její doporučení jedeme do Pohoří na Šumavě. Bývalá sklářská osada v dolním cípu Novohradských hor, která kdysi měla třináct set obyvatel a dnes téměř zmizela z mapy, je opravdu kouzelná. Napůl spravený kostel má svoji atmosféru a za celou dobu potkáváme jednoho cyklistu a z dálky vidíme kolemjdoucí rodinku.

Přes pokročilý čas jsme autem zajely i na hranice k falešnému prameni Lužnice. Pěkné místo, ale les je víc.

Abych nezapomněla, cestou jsem neodolala a skočila do temně černé a přitom čiré horské vody Pohořského rybníka. Čekalo mě opět písčité dno a plavání v tak osvěžující vodě, že mě to nabilo až do večera.

Večer hraje a zpívá v kempu Veveří jiná partička a zase je to skvělý.

Vyhlídka Mandelstein a zase houby

Poslední odjezdový den je opět horký. Šplháme na vyhlídku Mandelstein z rakouské strany. Velké očekávání nemáme, užíváme si stoupání krásným zdravým zeleným lesem a opět sbíráme houby a borůvky. I to by nám stačilo ke štěstí, ale vyhlídka předčí všechna naše očekávání. Nejdřív jsme tu s jedním párem a poté ji máme celou pro sebe. Novohradské hory jsou jako malá vylidněná Šumava.

Teď už jen splnit poslední Míšino přání, v dosahu Jižních Čech touží po rybě a tak ještě před cestou zpět spořádáme jednoho pstruha s candátem v Suchdole nad Lužnicí.

Vrátit se do Novohradských hor rozhodně chci. Je tu plno malých silnic na silniční kolo, plno stezek na horské kolo a moře lesů s kameny pokrytými mechem, které chci zase vidět, dýchat a vnímat.