Hlásala ,,poslouchej své tělo“ a běhala v těhotenství dál. Zarytá běžkyně popsala na vlastním příkladu, kdy a jak ještě provozovat svůj oblíbený koníček. A pak přišla chvíle, kdy tělo řeklo dost. Jenže co s tělem uvyklým k pohybu? Amáta (jejíž jméno redakce zná) svým článkem opět inspiruje ostatní ženy.
Před časem jsem zde v článku psala, že vlivem těhotenství jsem sice své běhání tak nějak přirozeně omezila, ale rozhodně jsem se jej nevzdala. Ještě v druhém trimestru jsem si nedokázala představit, že bych třeba týden v kuse neběhala. Tento stav trval zhruba do konce šestého měsíce těhotenství. S příchodem posledního trimestru se ale má touha a vůle běhat prakticky ze dne na den vytratila. Přišlo to samo od sebe, prostě mě najednou vize běhu vůbec nelákala. Poslední záznam v hodinkách je dvoukilometrový pokus o běh v sedmém měsíci – šlo to, ale vůbec jsem si to natřásání neužívala. Nejvíce omezující byl asi trvalý tlak na močový měchýř – i když se člověk vyskytuje v přírodě, není neustálé nutkání zastavit a značkovat každý druhý strom právě příjemné…
Běh tedy z mých aktivit samovolně vymizel, ale má potřeba pohybu nikoliv. Vyvstala tedy otázka, čím běh nahradit.
1. Cyklistika
Před těhotenstvím jsem byla zvyklá jezdit denně do práce na kole. Mám to štěstí, že se jedná o dvanáctikilometrovou asfaltovou cyklostezku podél řeky, tudíž téměř s nulovým převýšením. Proto jsem kolo nevynechala až do mého odchodu na mateřskou, ačkoliv přiznávám, že poslední dny již nebyla jízda příliš příjemná.
Koncem druhého trimestru jsem byla na týdenní cyklodovolené a byť se ujetá kilometráž oproti normálu zkrátila, jiné omezení jsem nezaznamenala. Jen jsem jezdila opatrněji a nevyhledávala příliš „drncavý“ terén.
2. Koloběžka
Když už mi cyklistika přišla nepohodlná, stále častěji jsem kolo vyměňovala za koloběžku. Teď samozřejmě nemyslím takovou tu malou dětskou, ale pořádnou koloběžku s velkými koly. Jedná se o pohyb, který nepřináší žádné otřesy, člověk stojí ve vzpřímeném postoji, nenamáhá nepřirozeně záda – ideálka. Velkou výhodou koloběžky je, že je možné ji používat za každého počasí a na rozdíl od kola se člověk nemusí bát sněhu ani ledu – spadnout z koloběžky jde přecijen hůře než z kola.
3. Plavání
Byť mě plavání nikdy příliš nebralo, za účelem vybití se jsem si pořídila permanentku, nastudovala techniku na youtube a jala se chodit na bazén. To mi přineslo zjištění, že celý život plavu špatně a že je to vlastně docela náročná činnost, pokud ji člověk chce dělat pořádně. Po čase mi mou snahu zhatil koronavirus a s tím spojené uzavření bazénů. To mě mrzelo, neboť považuji plavání za činnost, která se dá provozovat až do porodu.
4. Chůze\Nordic walking
Nejvíce se nabízející alternativa k běhu. Chodila jsem každý den do lesa, do třetího trimestru pro mě nebyl problém ujít přes 20 kilometrů, pak se vzdálenost zkracovala. Jedná se o další aktivitu, kterou lze dělat až do samotného porodu. Jelikož se s postupujícím těhotenstvím člověku mění těžiště a začíná chodit jako kačer, zvykla jsem si používat hole na nordic walking. Díky nim mě nebolely kyčle ani záda a krok byl o poznání svižnější. Navíc se s pomocí holí dalo docílit kýženého pocitu, že opravdu makám.
5. Posilování
Na speciální cvičení pro těhotné jsem se vykašlala a raději jsem stejně jako před těhotenstvím pokračovala v silovém tréninku s činkami. Nemohla jsem samozřejmě dělat vše jako za normálního stavu, ale stačil použít selský rozum. Zahodila jsem ego a nakládala si rozumné váhy a když se mi něco nezdálo nebo do nějakého cviku nechtělo, prostě jsem jej nedělala. Obecně lze říct, že by byla blbost jakkoliv přetěžovat břišní svalstvo či dělat cviky v leže. Stačilo tak zvednout lavici a můj oblíbený benchpress nahradit incline benchpressem. Dřepy a všechny cviky na horní polovinu těla mi problém nedělaly. Naopak deadliftu jsem se bála, tudíž jsem jej vynechávala. Paradoxně jsem jej opět zařadila v třetím trimestru a byl to také první cvik, který jsem začala dělat po porodu. O tom ale zase někdy příště.
Posilování v těhotenství je poměrně kontroverzní téma, ale musím říci, že se mi zpevněné tělo a silná záda a ruce při manipulaci s dítětem velmi hodí. Navíc bych řekla, že právě díky posilování se mi vyhnuly bolesti zad trápící většinu těhotných. Opět zde musím ale zdůraznit, že pokud jste neposilovala před otěhotněním a nemáte zvládnutou techniku jednotlivých cviků, není úplně moudré se zvedáním vah začínat v těhotenství či bezprostředně po něm.
Na předchozích řádcích jsem chtěla demonstrovat, že sport v těhotenství je zbytečně démonizovaný a opravdu není třeba radikálně měnit životní styl a z hardcore tréninku přejít na těhotenskou jógu. Předpokladem je samozřejmě fyziologické těhotenství bez komplikací. Na závěr dodávám, že v den porodu jsem byla na delší procházce a hodinku posilovala (deadlift a horní část těla) – možná právě to mi pomohlo předejít vyvolávanému porodu, který by mi jinak hrozil. Poté, co se mi narodila malá zdravá obluda, sport šel na chvíli stranou, ale myšlenky na něj nikoliv. Aktuálně se snažím v tomto ohledu zase pomalu vrátit alespoň tam, kde jsem skončila. S dítětem to jde sice hůře, ale nemožné to není.