“Když mi začaly vypadávat vlasy a vousy, věděl jsem, že je zle,” říká biker Gaspi

Patří mezi legendy české i světové MTB scény. Jeho život vždycky působil na okolí jako jeden velký maringotkový mejdan. Cestování po světě, natáčení filmů v atraktivních místech, rozhovory, kempy pro děti, pořád na telefonu, všem vyhověl. Richard “Gaspi” Gasperotti se vždycky usmíval, a pak to bouchlo.

“Gaspimu” došel před dvěma lety dech, ocitl se na dně a řekl si, že takhle to dál nejde, že by to nemusel dlouho vydržet. Tak nastal čas jeho zásadní proměny. Pořád je to ale veselý divočák na horském kole, jen jeho hlava se vydala na novou (ozdravnou) cestu. 

Protože se známe už spoustu let, v rozhovoru si tykáme.

Vysvětli mi, jak člověka, který celou dobu vypadá, že má vše na háku a je v pohodě, najednou dožene stres?
Spousta komiků v soukromí trpělo úzkostí a psychickými poruchami, protože je lidi vyčerpali. Já to samozřejmě neměl tak náročné, ale spoustu energie jsem se snažil dávat svému cyklistickému okolí a to mě zhruba před dvěma roky „sesekalo“. Došlo mi, že musím se svým stavem něco udělat. Pokud se kolem živíš, a tudíž pořád někde cestuješ, natáčíš filmy, fotíš a musíš makat, abys rodinu uživil, doma pak tím pádem moc nejsi, a to je nápor. To byl moment, kdy mě to začalo užírat. Práce bylo opravdu hodně. Já jsem byl navíc naučený, že na email se odpovídá do půl hodiny a snažil jsem se nenechávat si nic na pozdější dobu. To mělo za následek, že jsem spal třeba čtyři hodiny denně. Začaly se mi tvořit vyrážky, vypadávat vousy, vlasy. Vzadu na hlavě jsem mel deseticentimetrové kolo. Nebo mi při tréninku najednou „vypnuly“ při nájezdu na skok nohy. V ten moment mi došlo, že nejsem nesmrtelný a uvědomil si, že pomoct si sám prostě nedokážu.

Cítil jsi se za ty roky unavenější?
Únava přicházela plíživě a postupně to gradovalo. Svoji roli sehrál stres.

Jaké byly tvoje první kroky ohledně pomoci?
Nebyla to odborná lékařská pomoc západní medicíny. Nechtěl jsem, aby mi někdo nasadil modrý prášek, a když to nezabere, tak dostanu červený. Pomohl mi kamarád, který mi dal číslo na jednu „léčitelku duše“, ať si za ní dojedu a pokecám.

A to zabralo?
Pro mě to byl nejsilnější emotivní zážitek v životě. A tím se nastartovalo moje sebeléčení a sebezdokonalování. Třetí oko se mi prostě otevřelo a já na svět kolem sebe koukám jiným pohledem. 

Co se stalo na tom prvním setkání?
To se nedá moc popsat. Sáhnul jsem si na něco, co není v běžné realitě.

Počkej…
No, povídali jsme si a snažili se najít důvod toho, co mi ve skutečnosti vlastně je, která traumata si nesu a pochopil důvod svojí existence. Už druhý den jsem si začal všímat věcí, které kolem mě celou dobu byly, ale jinak. Najednou jsem viděl stromy a začal nad nimi přemýšlet, nebo pho chutnalo u Číňana úplně jinak a tak dále. 

Ty jsi takový Jaroslav Dušek české cyklistiky.
(Smích) Hm, to nevím. Víš co, ty se musíš od něčeho odrazit. Já si asi klesnul na svoje dno a to byl ten spouštěč. Díky tomu, že jsem se vydal duchovní cestou, začal mi život najednou stavět do cesty úplně jiné lidi nebo ty, které jsem dlouho neviděl. Takový ti energetičtí upíři naopak ze života úplně zmizeli.

Přišel jsi touhle proměnou o hodně “přátel”?
S tím jsem tak nějak počítal a přišel.

A reakce byla teda jaká?
Ono o tom ví jenom úzká skupina lidí a já to ani nijak nešířím. Já jsem vlastně pořád stejný, jen jsem změnil názor na svůj život a snažím se na věci koukat jinak než dřív. Energie ze mě vyzařuje určitě jinačí a mám z toho popravdě radost.

Jak jsi se na tyhle věci, které jsi u “léčitelky duší” podstoupil, díval dřív?
Nikdy jsem to neodsuzoval, ale nijak jsem to víc neřešil. Obecně s alternativní medicínou jsem problém neměl. A teď už o to víc nemám. Jsem zdárným příkladem toho, že spoustu trablů a nemocí si umím vyléčit sám.

Jak jako sám?
Tak koukni, že už mám zase černé huňaté háro, mám zase vousy a cítím se opravdu dobře. Nebo to, jak jsem zmiňoval ty moje vypnuté nohy při skoku. Šel jsem tenkrát na magnetickou rezonanci a ta ukázala, že mi vyhřezlá ploténka tlačí do míchy. Doktor už si brousil vercajk na zákrok. Ale já si řekl, že operaci nechci, což dřív bych na ni kývnul. Vybral jsem si daleko delší cestu k uzdravení. Začal jsem se každé ráno protahovat, říkám si nějaké afirmace, které si dávám do hlavy, abych sám sebe přesvědčil, že to je ta správná cesta. Nesmíš přestat a vzdát to, to je pak znamení, že se nechceš uzdravit. Sice jsem ještě na nové rezonanci nebyl, ale odeznělo to. Přesvědčil jsem svoji hlavu a tělo, že to dám. Já jsem si dal takhle do pořádku za ty dva roky svoje tři akutní zdravotní problémy. 

Ale je ti jasné, že ne všechno lze řešit tímhle způsobem, a že řešení klasickou medicínou je někdy nevyhnutelné?
Jasně. Vezmi si ale třeba tuhle dobu, kdy jsou lidi hodně doma a těžko to dávají. Spousta z nich nezvládá být tak intenzivně s rodinou, protože měli práci jako únik. Nebo najednou musí být sami. To je taky pěkná výzva. Mají deprese a nastupují léky. A to podle mě není úplně nutné. Všechno je v hlavě a s tím se dá pracovat bez prášků přece. Naučit se fungovat sám, najít si cestu k rodině, mít se rád.

Jak tyhle tvoje velké kroky přijala rodina?
Moje žena fyzioterapeutka je naštěstí na stejné vlně jako já. Ona mi strašně moc pomáhá, protože také chtěla, abych se změnil, jelikož jsem tady jako táta a manžel sice byl, ale vlastně nebyl. Pořád jsem byl mimo domov, pořád něco řešil. Terka mi pomohla a pomáhá zachránit můj život. Dochází mi, jak jsem se dřív nevědomky ničil. Můj cíl je si víc užívat rodinu, ženu, dcerku a věci kolem sebe.

Přišlo s tvými změnami i to, že jsi třeba začal řešit kromě hlavy, co do sebe dáváš za jídlo?
Hele jo. Asi před rokem jsme přišli na to, že mám alergii na lepek. Já byl do té doby rohlíkovej, knedlíkovej. Co bylo, to jsem zhltnul. Tři měsíce to byl malinko očistec, ale dnes si vše hlídám a dodržuji. Od té doby se cítím o dost zdravěji. Je potřeba to řešit. 

Alkohol je tabu?
Rád si dám, to zase ano, ale nijak to už nepřeháním. Dřív jsem se napil ne kvůli tomu, že bych měl nějaké psychické trable, ale pro pocit štěstí. Pivko si dám bezlepkové nebo sklenici červeného vína. Já si chci druhý den užívat rodinu, kolo, ježdění a nemít těžkou hlavu.

Ještě něco?
Malinko jsem omezil maso. Nejsem ale vegetarián. Za mě a podle indiánské mytologie je vegetarián špatný lovec. 

Z toho mi vyplývá, že si vybíráš, co si koupíš k jídlu a co ne.
Přesně. Radši si dám jen vodu, než abych do sebe na benzínce nahrnul bagetu. 

Zmiňoval jsi, že jsi dřív málo spal. Tohle jsi též změnil?
Jo, jo. Já toho fakt dřív moc nenaspal, vstával jsem po šesté hodině. Pořád mi to v hlavě šrotovalo a stejně jsem hovno vymyslel. Já jsem se úplně zbytečně snažil připravit na věci, které ještě vůbec nenastaly, a pak jsem měl v hlavě brouky.

Jak jsi tohle vyřešil?
Jednoduše. Prostě jsem se na to vykašlal. Vyresetoval jsem si hlavu, protože mi došlo, že by zubatá mohla mít žně. Takže teď spím klidně i do devíti. 

Co ti tvoje proměna nejvíc dala?
Každý den si chci užít nové věci, poznávat je, odnést si i třeba z toho stereotypu nějaké poznání. Učím se odpouštět lidem, kteří mě v životě štvali.  Ještě před rokem jsem s tímhle měl fakt problém.

Je něco, co bys chtěl z minulosti změnit?
Rozhodně ne. Všechny věci se měly stát. I to, kolik zranění mám za sebou. Za všechno jsem vděčný. Dřív jsem na to byl nasraný a pořád se ptal: proč se mi to jako děje, ale pak jsem přišel na to, že to holt musím přijmout.

Richard “Gaspi” Gasperotti
– Krušnohorec 44 let, žijící s manželkou a 6 letou dcerou v Radotíně
– profesionální mountainbiker a ještě kreativec, malíř, designér s přesahem do marketingu
– cestovatel a objevitel 

Bikové záseky
– několikanásobný účastník závodu RedBull Rampage
– držitel rychlostního rekordu 211,5 Km/h
– a za ten největší úspěchy považuje to, že pořád ještě žije

Filmy
Série dokumentárních MTB filmů, zam a journey of one freerider – ke zhlédnutí ZDE
K!LL H!LL  a spusta dalších … – ZDE