Großglocknerská vysokohorská silnice je nejvyšším rakouským horským průsmykem a mezi evropskými pasy opanuje sedmou příčku. Je pravidelnou součásti prestižních cyklistických závodů a metou rekreačních silničních cyklistů, kteří zde bojují s časem, převýšením, nebo jako já – s počasím. Pojďme si trasu projet společně.
Když připočítáme kvalitní povrch, široké zatáčky, (de)motivující milníky s informací o převýšení a luxusní výhledy, není divu, že je tenhle kopec jedním z největších lákadel (a výzev) pro silniční cyklisty. Jakmile se začaly otevírat hranice, dívala jsem se po něčem, čím bych mohla okořenit svou cyklistickou sezónu, a legendární „GG“ se nabízel – je to od nás kousek a spojím to s prodlouženým víkendem, na který vyrážím s mámou. (Což se vzhledem k počasí ukázalo jako prozíravost.)
Großglockner na kole: Kopec mnoha možností
Großglocknerská silnice se každoročně stává dějištěm jedné z etap Tour de Austria a dvakrát sem zavítalo i Giro d’Italia (v letech 1971 a 2011). Je unikátní v tom, že nabízí spoustu možností a můžeme na něm jet „na krev“ i (v rámci možností) na pohodu. Nabízí převýšení od 1283 výškových metrů, které si můžeme všemožně „nastavit“ díky odbočkám. Toto jsou úseky Großglockneru s údaji, které budou zajímat každého milovníka jízdy do vrchu:
- severní trasa Glocknerkönig („král Glockneru“, pojmenovaná podle závodu, který se zde každoročně jezdí) vede z obce Ferleiten (1145 m. n. m.) k vrcholu Fuscher Törl (2428); délka 12,9 km, převýšení 1283 m
- odbočka na Edelweißspitze (2571 m. n. m., dlážděná cesta z centrálního parkoviště pod Fuscher Törl) nabízí nádavkem 1,8 km s převýšením 177 m k trase Glocknerkönig
- jižní (o něco lehčí) trasa z obce Heiligenblut (1300 m. n. m.) k vrcholu Hochtor (2504 m. n. m.) s délkou 15.1 km a převýšením 1234 m
- odbočka na Kaiser Franz Josef Höhe (2369 m. n. m., jižní strana průsmyku) nabízí dalších 8,5 km a 508 výškových metrů
- profily si můžete prohlédnout například na webu cyclingcols.com a informace o otevření hory pro různé dopravní prostředky i další informace na oficiálním webu grossglockner.at
To znamená, že na Großglockneru zdoláme převýšení vždy minimálně 1200 metrů, ale pokud si kopec zajedeme v režimu „tam a zpátky“ a vyšlápneme si i na obě odbočky, nasbíráme opravdu úctyhodných 3202 výškových metrů. A to už si zaslouží vrcholový Gulasch a legendární trhanec Kaiserschmarrn jako dezert před posledním sjezdem. Já jsem to ale nakonec vzala mnohem víc „na pohodu“, i když plány byly původně velkolepější.
Trocha statistiky: Großglockner Hochalpenstraße byla postavena byla v roce 1935 (po pouhých pěti letech prací). Celkově je dlouhá 48 km (Ferleiten – Heiligenblut), čítá 26 číslovaných zatáček a překonává (i s odbočkami Edelweißspitze a Kaiser Franz Joseph Höhe) 1748 metrů převýšení. Maximální stoupání je zde 12 %, na odbočce k Edelweissspitze dokonce 14 %. Průměrná roční teplota v horních partiích silnice je -3 °C, což je stejně jako na Sibiři či v Grónsku.
Nástup: Malebné údolí se zákeřným táhlým kopcem
Mému výšlapu na „grosáč“, jak pověstný pas nazývají čeští cyklisté a motorkáři, předcházela „zkušební jízda“ v rámci akce Vespa Alp Days, které jsem se zúčastnila před dvěma lety. Každoroční sraz skútrařů s tisícem účastníků vrcholí právě spanilou jízdou přes Großglockner Hochalpenstraße. Absolvovala jsem ho na dvoutaktním stroji Vespa PX s manuálním řazením, který v nadmořské výšce nad 2000 metrů mlel z posledního vlivem řídkého vzduchu. Sportovci by řekli nedostatečná aklimatizace na vysokohorské podmínky – a já doufám, že na kole se mi něco takového nepřihodí.
Původní plán byl přivstat si na snídani a vyrazit na kole už z obce Leogang, kde jsme měly ubytování, a s mámou v doprovodném vozidle se sejít až po bezmála 60 kilometrech na cílovém parkovišti u Fuscher Törl. Mlha jako kůže a padesátiprocentní pravděpodobnost deště mě ale odradila, i když na průsmyku to podle webkamer vypadalo dobře. Rozhodla jsem se vyměknout a na trasu nastoupit až ve Ferleitenu. Pitoreskní silnice nicméně začíná už v obci Bruck an der Großglocknerstraße. Trasu prodlouží o 17 km a disponuje náklonem, který bývá cyklisty označován jako „false flat“. Domnělá rovina. Zákeřnost.
Start: Dvanáctiprocentní uvítání
Kultovní trasa je opatřena časomírou: U mýtné brány pro automobily ve Ferleitenu najdeme stezku pro cyklisty, na níž je turniket, kde můžeme za dvě eura zakoupit lístek a „odpípnout“ start. V cíli na Fuscher Törl pípneme znovu a po cestě zpátky si pak opět u mýtné brány můžeme vyzvednout diplom a samolepku „Glocknerkönig“. Tato vymoženost funguje pouze před 9:00 ráno a po 16:00 odpoledne. To proto, aby se „závodníci“ co nejméně mísili do provozu aut. Do oficiálních tabulek se tedy nezapíšu, ale alespoň poradím dvěma polským cyklistům, že to neznamená, že nemůžou jet nahoru. Je poznat, že jim padá kámen ze srdce, mají v nohách už 50 km a těšili se na třešinku na dortu.
Čas si tedy odpípnu „jen“ na garminech a vyrážím. Cestou míjím mámu s doprovodným vozidlem a už v nástupním kopci mě moje kolo nekompromisně donutí přeházet na frustrující nejlehčí převod: Na prvních dvou kilometrech kopec servíruje převýšení 12 % a vědomí, že nemám k dispozici „rezervní kolečko“, mě demotivuje. To jsem teda pěkná padavka, říkám si. Hned na začátku se plazím hlemýždím tempem, a jestli takový sklon bude celou cestu, dřív nebo později zastavím a skácím se. Poláci už mně dýchají na záda a celou cestu cítím pálící se brzdové destičky automobilů, jedoucích dolů.
K vrcholu: Lidský pohon s vodním chlazením
Máma s vozem mě čeká po pěti kilometrech na parkovišti Pfiffkar, kam přijíždím s hláškou: „Čí tohle zase byl debilní nápad,“ a kde taky začíná poprchávat – zatím příjemně. Je 20 stupňů a takové vodní chlazení při makačce do kopce přijde vhod. Mávám, že jedu dál. Déšť sílí a časem přechází v solidní liják. Po čtyři kilometry (a 300 výškových metrů) moje cyklistika získává parametry vodních sportů. Jsem ráda, že jsem na kole nechala „zimní“ pláště se vzorkem a snažím se makat trošku víc, aby mi nebyla zima. Míjím ceduli s příznačným pomístním názvem Nassfeld – Mokré pole.
Znovu míjím doprovodné vozidlo, hlásím, že víc mokrá už být nemůžu, a že teď to rozhodně nevzdám – cítím, že navzdory dešti se mi jede určitě líp, než kdyby bylo vedro a pálilo slunce. Pršet mohlo míň, pravda, ale při pohledu na bariéry kolem si říkám, že klidně taky mohlo být víc sněhu. Takže rozhodně není tak zle. Na chvíli (a na fotku) stavím na pěkné vyhlídce u historického silničního telefonu. Déšť ustává, dám si obligátní tyčinku (když už ji vezu s sebou) a poslední dva kilometry (zhruba 170 výškových metrů) si už vyloženě užívám a vidina cíle a suchého oblečení v autě mě ještě popožene.
V cíli: Škoda zastavovat
Poslední metry vzpomínám na Passo Giau, které jsem jela se sešroubovanou stehenní kostí, rok po nehodě na motorce, a kde jsem si po cestě musela dát čtvrthodinovou pauzu. Na „GG“ jsem stavěla jen kvůli ideálnímu záběru do článku a v cíli jsem ještě měla chuť pokračovat. Ověřila jsem si tak jedno z cyklistických pravidel: Nikdy to nebude snadnější – jen začneš víc makat. Cíl trasy Glocknerkönig je u kamenné kapličky – pomníku dělníkům, kteří zahynuli při stavbě silnice. Tady je taky automat, kde si můžete označit lísteček, zakoupený u mýtné brány (pokud jste vyrazili v „provozní době“).
Ten „pravý cíl“ je ale pro spoustu cyklistů ještě výš a názory, která kóta znamená „zdolání Großglockneru“, se různí. Jeden z cílů je na Edelweißspitze, kam vede cesta vybudovaná z peněz zbylých z rozpočtu na hlavní stavbu silnice: dlážděná, se spoustou vlásenek a průměrným sklonem 10 %. Tedy esence všeho potřebného pro totální odrovnání. Dalším cílem je Hochtor, nejvyšší průjezdní bod horské silnice. Předchází mu dvoukilometrový sjezd s božskými výhledy a čtyřkilometrový šestiprocentní výšlap. To se rozhodně dá zvládnout o něco lépe – i když jste nahoře už unavení.
Já končím už na Fuscher Törl. Vzhledem k tomu, že jsem výjezd brala jako příjemné tréninkové zpestření víkendu s mámou, můžu necelých 1300 výškových metrů brát tak, že mám „odškrtnuto“. Nahoře jsem sama ze sebe zase trošku překvapená. Říká se, že sprinterem se člověk rodí a vytrvalcem stává. Nevím, co platí v cyklistice, ale já jsem se vrchařem rozhodně stala. A byla to dlouhá cesta, lemovaná notnou dávkou nepublikovatelných slov a mnoha bicykly hozenými vzteky do příkopu. Teď si to užívám a relativně snadno získaný titul „Glocknerkönigin“ je toho důkazem. (Ano, samolepku jsem si nemohla nechat ujít – a dobrou zprávou pro všechny opozdilce je, že ji prodávají za dvě eura v každém místním obchodu se suvenýry.)
1 komentář