Úvod TréninkBěžecký trénink Ultramaratonec Orálek: pokračuji v dlouhém běhu. Vím, že chci, a že můžu

Ultramaratonec Orálek: pokračuji v dlouhém běhu. Vím, že chci, a že můžu

od Rungo

„Opět běžím a opět nevím, jestli doběhnu. Můj příběh, který jsem popsal v knize Můj dlouhý běh dále pokračuje. Nebo přesněji můj příběh, který napsal novinář Luboš Brabec na základě mého vyprávění. To v knize končí někdy v roce 2016, ovšem běhat jsem nepřestal i po oslavené padesátce,“ popisuje osoba v hlavní roli, ultramaratonec Dan Orálek.

Faktem je, že po tomto roce jsem musel neustále bojovat, a to jednak se svou formou, zdravotními potížemi a pochopitelně i motivací. Dlouho jsem bojoval jen s únavou, poklesem formy. V roce 2019 se k drobným obtížím, které běžně provázejí běžce, přidala bolest levého kolene, která vrcholila na podzim, kdy jsem kvůli tomu vzdal můj oblíbený Winschoten a poté i Spartathlon. Když jsem šel na artroskopii s diagnózou poškozeného menisku, tak jsem doufal, že v prosinci už budu běhat.

2020: Špatné zprávy střídají horší

Bohužel, po probuzení z narkózy jsem se od lékaře dověděl, že kromě menisku, který mi opravili mám mnohem větší problém. Že mi na hlavičce stehenní kosti chybí chrupavka. Slovy lékařské zprávy to bylo něco jako “rozsáhlý defekt chrupavky na vnitřním kondylu levého femuru”. Ošetření spočívalo v řadě děr do kosti, aby se vytvořilo nějaké vazivo na místě, kde kdysi chrupavka byla. Další nevýhodou bylo, že jsem další dva měsíce nesměl došlápnout na levou nohu a v lednu se učil znovu chodit.

Bolelo to. Bolelo to při chůzi i při běhu, ale to mě neodradilo od toho, abych to nadále zkoušel. Při náhradní oslavě svých narozenin (odložené z důvodů státních omezení kvůli Čínské chřipce) jsem se rozhodl pro sebe a pro přátele udělat běh na 50 km, který se mi povedlo dokončit. Skoro by se dalo říci happyend. Kolik jsem vlastně slavil můžete třikrát hádat. Proč o tom píši? No proto, že kondice se mi s postupujícím časem ne a ne zlepšovat a s kolenem je to hodně kolísavé. Etapový ultramaraton MUM 2020 jsem sice dokončil, ale na 4. místě a po poslední etapě mě koleno bolelo opravdu za hranici snesitelnosti. 

Samozřejmě že je potřeba odpočívat, ale mnou oblíbený Winschoten 2020 mi rušit nemuseli. A tak jsem v létě ke svému překvapení aspoň stihl uběhnout půlmaraton a nějakým zázrakem jsem se dostal pod 1:17 a na přesunutém Loštickém Boráku jsem vybojoval 2. místo, ale jen s velkým vypětím.

Svou další přípravu jsem zaměřil na MČR na 100 kilometrů, které se mělo konat začátkem prosince, kdy nás stát nechal laskavě na pár dnů vydechnout. Přesně týden před závodem mi odešly svaly ve stehně na levé noze tak moc, že jsem nemohl ani dokončit trénink. Závod jsem musel zabalit už po deseti kilometrech, takže jsem si udělal negativní rekord v rychlosti DNF.

2021: Bojuji, kulhám, závodím, křečuji

S dalším tréninkem jsem začal těsně po vánocích a cílem mělo být MČR na 100 kilometrů v březnu. Trénoval jsem docela tvrdě, ale v půlce února jsem si pro změnu skřípnul nerv od SI skloubení na pravé straně a výsledkem byla silná bolest tentokrát v pravém stehně. Zároveň se výrazně zhoršilo moje levé operované koleno. Takže do konce dubna jsem spíš kulhal, než běhal a nějakém tempu nebo delším běhu si mohl nechat zdát. 

Na přesunutém MČR v Plzni 5. června jsem sice uběhl více než v prosinci, ale odkulhaných 50 kilometrů mě bohužel běžecky neuspokojilo ani na půl.

O týden později jsem ve Veselici už běžel o mnoho lépe a nebýt silných křečí v posledním kole z šesti, tak jsem byl nadšen. Takhle jsem byl alespoň maximálně spokojen, protože, i přes ztrátu 15 minut na posledním desetikilometrovém okruhu, mě soupeři nechali vyhrát MČR v ultratrailu. To MUM 2021 už tak veselý nebyl. Teda pořadatelsky jsem byl spokojen. Běžecky byly dobré pouze první dva dny a potom jsem se uvařil, tedy dostal jsem úžeh. Můj výkon to ovlivnilo ve všech zbývajících etapách a na té poslední jsem si udělal další negativní rekord na svém nejpomalejším maratonu vůbec za 5:06. Koleno také bolelo, takže jsem zrušil všechny další případné závody a zaměřil se na tradiční Winschoten, který se letos opět vrátil do termínovky. Vůbec mě nemohlo rozhodit, že zrušili oficiální ubytování v rodinách, protože moje holandská rodina van Dijkových se mnou počítala a ubytovala jak mě, tak samozřejmě moji Renatu, která mi dělala doprovod a ještě Luboše (autor knih o běhání, pozn. red.), který se rozhodl zaběhnout si 50 km. 

Vzájemná láska: Winschoten

Závod ve Winschotenu je pro mě vždycky zážitek a letos byl umocněn tím, že loni se neběželo a v roce 2019 jsem kvůli kolenu nedokončil. Přípravu jsem začal pět týdnů před závodem s tím, že ten poslední bude pochopitelně odpočinkový. Moje týdenní kilometráž byla pokaždé kolem 160 kilometrů a v každém týdnu jsem měl asi dva až tři tempové tréninky a jeden nebo dva zaměřené na objem. Plán byl splněn a někdy i překročen. Tréninky o délce 20 kilometrů jsem běhal v tempu 4:20 s tím, že závod budu rozbíhat 4:25 – 4:30. 

Letošní kvalita závodu na 100 kilometrů byla mimořádná hlavně proto, že se přihlásila velká skupina Italů, kteří si v Holandsku udělali svoje vlastní mistrovství Itálie. V zásadě mi to nevadilo, protože jsem věděl, že o první místa bojovat stejně nebudu. Po startu vyrazila velká skupina běžců v tempu čtyři minuty a rychleji. To jsem rozhodně nechtěl zkoušet a během dvou kilometrů se mi tempo ustálilo na 4:20 – 4:25 min/km a nadále jsem se toho držel. První dvě 10kilometrová kola byla v pohodě, ale v tom třetím začalo přituhovat a trochu mi přestal fungovat žaludek. Ve čtvrtém přišla celková krize a k tomu se přidružila bolest v koleni a potažmo v kyčli jako důsledek mírného kulhání. Zpomalil jsem a doufal, že se to zlepší. To se sice stalo, ale bohužel tempo jsem už nedokázal dlouhodobě stlačit pod pět minut. Maraton byl ještě za 3 hodiny a 14 minut, ale mezičas 4:02 na 50 km mi jasně dával na vědomí, že pod 8 hodin to dnes nebude.

Někdy v té době mě poprvé předbíhal vedoucí běžec a podle mého výpočtu běžel na úrovni výsledného času někde kolem 6:25. Další krize na mě přišla někdy v 8. kole, ale mezitím jsem musel vyhrát svůj boj s motivací. Bylo jasné, že cíl „A“, který byl zaběhnout co nejlépe pod 8 hodin, nesplním ani náhodou. Nový cíl, tedy cíl „B“ bylo dokončit závod a bylo více než zřetelné, že to bude bolet, a to i psychicky. Diváci, ale byli jako obvykle skvělí a povzbuzovali mě stejně jako ostatní bez ohledu na mé šnečí tempo. Vždy, když jsem probíhal do dalšího kola, tak hlasatel odbil libovolného běžce přede mnou pouhým ohlášením a pro mě spustil entré ve stylu „do dalšího kola probíhá čtyřnásobný vítěz 100kilometrového závodu, který je přezdíván Mister ‚RUN‘ – Daniel Orálek“. Pro neznalé, závod se totiž jmenuje RUN Winschoten. To se hned plní cíl B mnohem lépe.

Horší bylo množství běžců včetně běžkyň, kteří mě předbíhali, ale občas, když mě znali a viděli, jak se tím peru, se mě snažili povzbudit. Jak se mi rychle vzdalovali, tak to na mě působilo spíše depresivně. V osmém kole mě předběhl již o druhé kolo vedoucí běžec, vzápětí mě také předběhl Giorgio Calcatera, ale protože jsme prohodili pár slov, tak mi stihl říct, že ho čeká ještě jedno kolo. Vlastně běžel na úrovni, kterou jsem původně plánoval pro sebe. 

Při náběhu do posledního kola jsem cítil energetickou krizi na úrovni Kalifornie v období letních veder. Natlačil jsem do sebe gel, zapil ho kolou, cucnul si Redbullu a rozhodl jsem se, že se do cíle dostanu v čase pod 9 hodin. Měl jsem na to asi 57 minut, a tak mi to přišlo, že to bude reálné. To jsem se ovšem opět trochu přepočítal, protože na třetím kilometru mi do toho hodil vidle můj žaludek a já ztratil 3 minuty v předklonu a 1 minutu vysvětlováním pečlivé zdravotnici, že to vlastně nic nebylo a že těch 7 kilometrů do cíle určitě doběhnu. Dokonce ani nepochopila můj pokus o již fousatý vtip, že pokud zkolabuji, tak hlavně potřebuji pauznout Garmina.

Nakonec mě nechala a já zjistil, že musím dost zrychlit, jestli chci na hodinkách opravdu vidět čas, který začíná číslovkou 8. Balancování na hraně svých aktuálních možností jsem akorát prokládal zdravením divákům a odpovědí na dotazy jestli běžím už poslední kolo. Jasně, že ano, a byl jsem za to fakt rád. To jsem jim neříkal, ale museli to vidět. Cíl se blížil a já jsem věděl, že to dám. Závěrečný účet 8:59:20 rozhodně není něco, co bych před závodem chtěl, ale znamená již 15. pomyslnou čárku u závodu ve Winschotenu a taky vyrovnání nejvyššího počtu účastí, a protože spoludržitel tohoto rekordu už neběhá, tak mám šanci se příští rok osamostatnit na čele tabulky místních čárkařů. Tradiční pozávodní kocovina zahrnovala další a definitivní vyčistění žaludku a nevolnost na další 2 hodiny, zatuhlé koleno a ztrátu citu v otlačených palcích na nohou. Skvělá zpráva je, že zvládnu i se svým kolenem 100 kilometrů. Na udržení tempa musím trochu zapracovat a nejlépe si zaběhnout pár tréninkových maratonů, abych si zvykl na to, že ultra závody na dvacítce teprve začínají a ne končí. 

Celá anabáze po mé operaci a velmi nepříznivé diagnóze mi ukázala důležitou věc, stále v sobě dokáži najít dostatečnou motivaci, abych běhal a také abych závodil. Jistě, že jakékoliv zlepšování bude obtížné, protože čas nezastavíš. Jasně, že to bude více bolet než dříve, ale teď vím, že chci a že můžu.  

O autorovi: Dan Orálek je jeden z nejlepších českých ultraběžců. Byl prvním Čechem, který absolvoval Badwater Ultramarathon, jenž se běží v americkém Údolí smrti. Pětkrát získal titul mistra republiky ČR v běhu na 100 kilometrů. K jeho největším úspěchům patří 5. místo na nejslavnějším ultramaratonu světa, Spartathlonu. Každý měsíc se na RUNGO.cz dělí o své zkušenosti i to, jak je na tom aktuálně se svým tréninkem.

1 komentář

Mirek Klíma 20. 9. 2021 - 20:42

Díky Dane za informace, za povzbuzení na letošním Brn. masakru a přeji hodně zdraví.

Odpověď

Okomentovat

Vyplněním tohoto formuláře souhlasíte s uložením a používáním Vašich dat na našem webu

Související příspěvky