„V mém životě si znovu našel své místo běh. Stal se z něj můj další parťák, se kterým si to užívám a pořád mě baví. Tak trochu ale vytlačuje mé další sportovní aktivity. Práci a rodinu vytlačit nemůže a nějaký časový prostor prostě potřebuje,“ začíná svůj článek Andie, jejíž přípravu na maraton můžete sledovat už čtvrtý měsíc.
Sledujte celou přípravu Andie na maraton.
Už jsem se tak nějak rozběhala, pořád ale v pomalejším tempu, a to mi pak při delších tratích bere víc času. Ale nevynechám, i když to mám někdy našlapané; kombinuju. Jak jsem už psala v jednom ze svých článků, snažím se trénovat, i když je to na poslední chvíli před odjezdem do práce, před divadlem, před saunou.
Život v kalupu, v hlavě úklid
S prvním krokem si nastavím meditační mód, zmizí problémy kolem mě a i to, že to pak po doběhnutí bude kalup. Je mi ale jasné, že až se vrátím, čeká mě ještě sprint doma – sprcha, upravit se, pěkně se obléknout, napít se, někdy i najíst, nebo jen nachystat jídlo. Většinou nemám předem nachystané věci, které pak budu potřebovat. Doma pobíhám, sprintuju a do toho všechny ty všední věci, které jsem vyjmenovala, kontroluji čas na telefonu, sem tam mi přijde nějaká zpráva, nebo někdo zavolá, že se program, kvůli kterému tak „stressím“, nějak mění. A tohle v poklusu zvládám. Reagovat na změny mě do života připravil sport, který jsem dělala od malička, sjezdové lyžování.
Před jedním mým tréninkem, který jsem si dala na poslední chvíli před divadlem, mi přišla moc pěkná a povzbudivá zpráva od bratránka, se kterým jsem se několik let neviděla. Bylo to po tom, co vyšel můj poslední článek, ve kterém jsem psala, že o mém tajném plánu, maratonu, nikdo z mého okruhu neví, že se mé okolí o běh nezajímá. Na bratránka jsem ale úplně zapomněla. A on běhá. Běhá krutě jako hobík! Psal mi, že čte moje články, poslal mi link na jeho profil. Jeho motto: „1. Nezraň se. 2. Dokonči 3. Nezastav.“ Ta konverzace s ním a shlédnutí jeho profilu před výběhem mi zanechala v hlavě stopu, ke které jsem se pak při běhání vrátila.
Sport je cesta v mládí i stáří
Pár let po mé autonehodě jsme se s bratránkem potkali na rychlé kávě. Zeptal se mě, jestli můj syn také sportuje. Začala jsem větou: „Já, bývalý aktivní sportovec, jsem ho zapsala do klavíru a angličtiny.“ Bratránek se zasmál. A já ale pokračovala dál. Babička ho přivedla do sportovní gymnastiky na Sokol, dědeček na tenis. Pak přišel, že by chtěl s kamarádem vyzkoušet taekwondo. Jeden rok chodil do plavání. A v osmi letech chtěl hrát baseball. Proč ne, vyzkouší si týmový sport. Pak přišel jachting, pořídili jsme jednoposádkovou lodičku Tera, vyzkoušel i dvouposádkovou loď Feva. No, a samozřejmě chodil do lyžáku, který jsem vedla. Tam jsme rozvíjeli další sportovní aktivity, jako jsou in-line brusle, trampolína, lezení. Tyto všechny aktivity nedělal samozřejmě současně, postupem času se měnily. Ty plánované dělal v době, kdy byly potřeba. Bylo nutné začít protahovat, aby nebyl zkrácený, do toho se naučit soustředit se, a tak jsem využila jeho zájmu chodit do taekwonda, kde přišly i zkoušky na barevné pásky. Obratnost a pružnost piloval v gymnastice, kterou považuji společně s atletikou jako základ všestrannosti pro jednotlivé sporty. Cyklistiku si vyzkoušel jako rehabilitační sport po zlomené noze, silniční kolo pak vyměnil za horské kolo.
Bratránek se nadšeně vyptával a zahleděl se: „Já mu tak závidím! Nebude se bát kamkoliv jet, třeba s novou partou, třídou, holkou, protože s velkou spoustou sportů přišel do kontaktu. Ví, jak chytnout tenisovou raketu, kopnout do balónu, udělat výmyk. To já…“ Bratránek se ke sportování totiž dostal až v dospělosti. Rozpovídal se o tom, jak to pro něj bylo těžké se v dětství a dospívání do něčeho sportovně zapojit. V dospělosti to ale začal dohánět. Začal hrát futsalovou soutěž, pak chodit na brutální kondiční tréninky a jezdit docela dálky na in-linech. Určitě toho bude víc. A teď jako hobík běhá. Fandím mu!
A dávám mu za pravdu v tom, že můj syn bude mít jednu výhodu do života. V tom, že se nebude bát přihlásit se a jet tam, kde se bude sportovat. Tuto výhodu jsem si zpětně uvědomila i já. Stejně tak, jako můj syn, jsme v dětství a dospívání se sestrou zkoušely více různých sportů a do toho mělo lyžování všestrannou přípravu. Lyžování vrcholově, ale vše ostatní jen pro zábavu, jen proto, abychom zjistily, o čem ten daný sport je, jak se máme chovat v týmu, jak se chovat u vody, v přírodě, na silnici. Reprezentovaly jsme školy na sportovních soutěžích, neměly jsme problém se kdekoliv do čehokoliv sportovního připojit. Stejně tak, jak to nastavili naši rodiče, nastavila jsem to i já. Není potřeba vrcholných soutěží, je fajn trávit volný čas pohybem, znát základy sportů. A to podle mě patří, kromě hudebního vzdělání, také ke všeobecnému vzdělání pro život.
Moje maminka se rozhodla, že se v padesáti naučí jezdit na koni. Podařilo se. Ve třiapadesáti se začala učit jezdit na in-linech. Při oslavě jejich šedesátin si stoupla na „šlapačku“ – motorku a rozjela se po alpské louce. Nebála se se mnou vyzkoušet různé druhy cvičení. Udělala si kapitánské zkoušky a brázdila moře na plachetnici.
Já ale v té své téměř padesátileté „všestrannosti“ spatřuji tak trochu nevýhodu. Mám doma spoustu sportovního harampádí. Chtěla bych ho samozřejmě co nejvíce využívat. A teď, když se přidal do mého života běh, nemám tak moc prostoru a musím kombinovat. Ano, sport mě baví, sportem se bavím a někdy se sama sobě zasměju. To v okamžiku, kdy zapomenu, že už vrcholově nesportuju a plánuji si dvou až třífázové sportovní aktivity. Pomalu ale začínám chápat odpověď trenéra Honzy na moji otázku, co jiného ještě kromě běhání dělá. „Nic, jen běhám. Na nic jiného není čas, když potřebuješ naběhat objemy.“
Objemy zatím ještě neběhám, ale ty „kilometříky“, jak říká Honza, přibývají. Posledně jsem před sebou měla dvanáct kilometrů. Desítku jsem zvládla společně s kamarádkou, dokonce jsme i pokecaly. Poslední dva kilometry jsem běžela sama se sebou. Bylo mi u toho příjemně, s tepovou frekvencí do 145 jsem to zvládla, ani jsem se nezadýchala a po poctivém protažení a zchlazení nohou ve studené řece jsem o pro mě zatím nejdelším běhu ani nevěděla. Když jsem pak běžela desítku, zvládla jsem ji daleko lehčeji. Mám za sebou už i čtrnáct a dokonce šestnáct kilometrů. A po nich jsem se těšila zase na tu dvanáctku a zvládla ji stejně tak, jako desítku, lehčeji. V tréninku se mi prodloužily i kratší rychlejší úseky. Ty jsem si jednou vyzkoušela na tartanu. Dvěstěmetrové úseky na 70% výkon na ovále pro mě byly zabijácké. Ne fyzicky, ale na psychiku. Stejně dlouhé časové úseky v přírodě zvládám mnohem lépe. V přírodě se mi běhá líp. Zlepšila jsem si pak chuť i kratšími a rychlejšími úseky do kopce.
Při každém tréninku tento měsíc mi na začátku naskočilo bratránkovo motto: „1. Nezraň se. 2. Dokonči 3. Nezastav.“ A já si k tomu přidala na začátek „Začni.“
Slovo trenéra Jana Kohuta:
Od začátku roku, kdy jsme pomalu začali testy a pomalu i s běháním, ušla Andie kus cesty. Tehdy jsme nechávali termín jejího cíle, maratonu, hodně otevřený. Pokud to vše půjde jako do teď, mohla by být připravená příští rok na podzim.
Měli jsme v plánu, že by začátkem léta měla zdolat metu půlmaratonu, bohužel, teď kvůli operaci (kterou plánovaně podstupuje), se nám to nepovede. Snad bude brzy fit a moci zase trénovat a snad tím neztratí nic z toho, co jsme do teď budovali. Jelikož se po operaci bude muset vyvarovat nárazům, jsme domluveni, že bude zařazovat kolo, orbitrek a budeme více posilovat. Pokud by to mělo trvat déle jak 10 dnů, pak bychom k lehkému tréninku na kole přidali i intervalové tréninky. A hned jak to půjde, začneme pomalu zařazovat běh.
Autor textu: Andrea Zelená