Běhání bez běhání. Postup, jak zvládám psychicky překonat chvíle, kdy mám zdravotní distanc

Trénuje na svůj sen, maraton, a to už podruhé. Poprvé ji zastavila těžká autonehoda. Vnitřní síla a životní nastavení Andie jsou ale tak obrovské, že z nich můžete čerpat i vy. Jde si za svým snem již podruhé a momentálně překonává „pauzu“ po plánované operaci. Nefňuká a zvládá to bravurně.

Sledujte celou přípravu Andie na maraton.

Probouzím se ve 4:44, vstávám z postele, opřu se o „fofrklacky“ – francouzské berle, mé věrné kamarádky, jdu si umýt obličej, oblékám si sportovní oblečení, obouvám vyprané tenisky, přes postel si přehazuji deku, polštáře opírám o zeď tak, abych mohla být v polosedě a měla prostor kolem rukou. Otvírám okno, nadechnu se toho ranního čerstvého vzduchu, usměju se a zakroutím nad sebou hlavou. Sedám si na postel, protahuji se, opírám o polštáře, zapínám časovač na telefonu a zavírám znovu oči…

Vybíhám. Nejdříve pomalu, po rovince, po asfaltové cestě. Ta přechází ve zpevněnou cestu, zatáčím doprava a vidím moře. Ráno je moře klidné, vzduch není ještě teplý, vlny chodí v delších intervalech. Běžím. Na jedné straně je voda, druhá strana se zvedá na horu do kopců, jsou vidět jehličnaté stromy, skály, hory.

Běžím. Zrychlím tempo, zrychlí se mi dech. Chvíli to jde hůře, to běžím po písku na pláži, pak se terén trošku zvedá. Nejen, že cítím nohy a zadek, ale i ruce. Ruce makají. Pak terén klesá a já uvolňuji nohy i ruce. Běžím dál. 

Kolik ještě zbývá? Nevím. I když se začínám potit, pořád ještě můžu. Je mi dobře. Vnímám své tělo, nohy v teniskách, nohy běží. Vnímám pánev, zadek, střed těla, záda, hrudník. Při každém dopadu vnímám ty otřesy. Cítím, jak mi vzduch omývá tvář a ramena. Otírám si čelo, pravidelně dýchám.

Otáčím se, jsem tak v polovině. Běžím stejnou cestou zpátky a pozoruji tu krásnou krajinu z druhé strany. Běží se mi lehce. Telefon začíná zvonit, otvírám oči, vypínám zvonění. Vydechnu si, otírám dlaněmi obličej, utírám si slzy. Předkláním se, chytám špičky tenisek a dýchám.

První z vizualizace výběhu je za mnou! Pocit? Zvláštní. Je mi ale dobře, usmívám se. Beru fofrklacky, jdu si dát sprchu, vařím kafe, budím mého malého syna, vstáváme a chystáme se do školky. Vybaví se mi období asi před rokem, kdy jsem se pustila do mých skutečných běžeckých začátků. Kdy jsem si po mateřské do diáře napsala, že do svých čtyřiceti let absolvuji maraton a pár měsíců pak zažívala několikrát týdně po doběhnutí domů takové ráno. Příště jdu zase!

Za dva dny mi zvoní budík zase ve 4:44. A v 5:00 zavírám oči a vybíhám. Tentokrát běžím hned po lesní cestě, vnímám měkký povrch, cítím vůni ranního lesa. Běžím rychlejším tempem, ale stejně dlouhou dobu, 50 minut. Po doběhnutí se nadechnu, vydechnu a otevírám oči. 

Za další dva dny se probouzím, vybíhám a dobíhám ve stejný čas. Měním jen prostředí, tentokrát za hory, horské louky, skály, horský potok a vůni tohoto prostředí. Mám za sebou můj první týden. Týden zkušební vizualizace, na kterou jsme přišli s mým fyzioterapeutem Milošem během jednoho povídání si při individuálu, na který jsem chodila v rámci rehabilitace po mé autonehodě, při které jsem ztratila i paměť. Povídala jsem si s ním o tom, že jsem ve svých diářích našla poznámky o tom, že jsem běhala, přečetla si, že do svých čtyřiceti chci zvládnout maraton. Maraton! A já se pomalu plížím s fofrklackama, do levé nohy mi nejde žádný impuls k tomu, abych udělala krok – a já chci běžet maraton?!

Miloš je sportovec, fyzioterapeut, který se sportovci pracoval, ví o mně, že jsem závodně lyžovala. Před jízdou mezi brankami je potřeba si trať prohlédnout. Není to jen o jízdě mezi červenou a modrou bránou, není to jen o zatáčení vpravo a vlevo. Je to i o terénu, povrchu, vzdálenosti, kombinacích bran. Tu trať je potřeba si zapamatovat. A před každou jízdou, před každým startem si ji v hlavě projet. Vizualizovat. Miloš mi doporučil vyzkoušet si vizualizaci pro běh. Pro každý můj další pohyb. Já si k tomu přidala prostředí, a to prostředí jsem obměňovala. A ono to šlo, běhala jsem!

Současnost, přítomnost a skutečné běhání

Je ráno, za oknem je vidět ta čerstvost vzduchu a ranní klid. Všechno se pomalu probouzí. Tentokrát si nasazuji můj hrudní pás, obouvám „běhačky“ – již trochu rozběhané tenisky ASICS Kayano, zapínám chytré hodinky a vybíhám. Běžím po asfaltu, nejdříve pomalu, po rovince, pak odbočím mezi domy směrem k oceánu. U něj zatáčím doprava a běžím podél kamenitého břehu, na který jde jedna vlna za druhou. 

Fouká vítr, ve vzduchu je cítit vlhkost a sůl. Běžím. Na jedné straně je voda, druhá strana se zvedá nahoru do kopců, jsou vidět stromy, skály, hory. Vnímám sílu oceánu, vnímám sílu hor, vnímám sílu větru. Vnímám sílu pohybu, mého těla, moji sílu, vnímám sebe sama. A naskakuje mi vzpomínka na moji vizualizaci před patnácti lety. Vždyť já jsem začala běhat právě v tomto prostředí! Ten písek, moře, hory, prostředí, kde mi bylo dobře. Prostředí, které jsem tenkrát neznala, jsem si vizualizovala současně s běháním. A teď jsem tam a teď běhám!

Během deseti dnů jsem byla běhat několikrát podle tréninkového plánu, který mi můj trenér Honza připravil. Nasávala jsem prostředí. Za dva týdny po návratu domů mě čekala plánovaná operace, jak v minulém článku Honza prozradil. Věděla jsem, že budu nějakou dobu bez jakékoliv pohybové aktivity. Nebudu moct trénovat. Teď, po tom, co jsem se začala tak krásně rozběhávat. Jak to zvládnu? Nejen fyzicky, ale i psychicky? Zvládnu. Zvládla jsem tolik věcí, které přišly do mého života neplánovaně, zvládnu tedy i plánovanou operaci a rekonvalescenci. A zvládnu i běhat. Budu vizualizovat! Budu běhat bez běhání! A tak se i stalo. V příštím článku se snad opět dotknu nohami země.

Slovo trenéra Jana Kohuta vz.:

…naplánoval mi trénink tak, abych si mákla, přizpůsobil pak zátěž tomu, abych neměla žádné zdravotní problémy a ve zdraví mohla nastoupit do nemocnice… Chtěla jsem běhat do posledního možného dne, musel mě trochu přibrzdit… Zná mě a ví, co dělá.

Autorka textu: Andrea Zelená

Podobné příspěvky

Kdy je rohlík v pořádku? Pochopte glykemický index, bible pro sportovce, kteří to myslí vážně

„DNF na Spartathlonu byl pro mě nejsmutnější okamžik běžecké kariéry.“ O trnité ale vášnivé cestě běžce

Kolik kilometrů je pro dítě zdravé běhat?Maraton v šesti letech je nesmysl