Osm týdnů uplynulo od mé operace, o které se dříve zmínil trenér Honza a já v minulém článku. Nečekala jsem, že mi posunutí spodní čelisti vezme na tak dlouhou dobu nejen kousání pevné stravy, které vymění za stravu tekutou, mixovanou a kašovitou, ale ani jeden z nás dvou nečekal, že mi to na tak dlouhou dobu vezme i běhání a naše kondiční tréninky v posilovně!
Sledujte celou přípravu Andie na maraton.
Tři týdny jsem zobala antibiotika, měla obličej téměř trvale pod ledem a vizualizovala běhání. Takto jsem „běhala“ téměř denně. Nemohla jsem dělat žádné činnosti, při kterých hrozil pád a úraz hlavy, takže žádné rvačky a fackovaná. Nemohla jsem dělat nic, kde by byly jakékoliv otřesy, takže žádné tanečky, vyskakování a ani delší romantické procházky!
Zkoušela jsem si pak doma sednout na všechny typy kol, které mám, nevyhovovalo mi ani jedno, obličej byl nakloněný moc dolů, takže ani žádné projížďky po rovných cyklostezkách a ani spinningové kolo v posilovně, které jsme s Honzou plánovali zařadit, až trošku splaskne můj obličej, abychom se při mé rekonvalescenci taky potkávali a případně podle stavu zařadili nějaké pomalé rozhýbávání se. Napadl nás rotoped. Člověk na něm sedí vzpřímeněji a může šlapat i bez držení se. Kvůli rotopedu ale nebudu přece jezdit do fitka! A tak mi můj syn s kamarádkou přivezli domů klasický rotoped. Zkusila jsem to a k mé úlevě to šlo.
Jde to, když chcete hledat cestu
Tak jsem další tři týdny sedala na rotoped a šlapala. To bych nebyla ale já, abych nevymyslela nějaký zlepšovák. Musím se přece bavit, musím si hrát. A protože jde šlapat na rotopedu bez držení a člověk stejně neví, co má dělat s rukama, hrála jsem si při šlapání „bez drža“ na běhání a imitovala pohyb rukou při běhu.
I když jsem byla většinu času obličejem „pod ledem“, což bylo po zátěži, kterou představoval rotoped, potřeba, obličej nesplaskával tak, jak bych si představovala. Říkala jsem si: „Jsem trpělivá, jsem trpělivá, maraton je taky dlouhá trať, jsem vytrvalec,“ pořád dokola. Kromě ledu a lymfatických tejpů na otoky, které jsem si lepila na obličej a vypadala pak jako indián na válečné stezce, jsem přišla s dalším nápadem pro zmenšení otoku obličeje, lymfodrenáží. Ale jak si chcete na obličeji, kterého se nemůžete dotknout ani ručníkem, provádět lymfodrenáž?
Přišla jsem na to. Lymfodrenáž spojenou s pohybem představovalo plavání. Další dva týdny jsem chodila intenzivně do venkovního padesátimetrového bazénu čtyřicet minut plavat. Zpočátku prsa, můj nejméně oblíbený plavecký styl, protože otáčet hlavou fakt nešlo ani ve vodě. Ale neplavu prsa na „paní radovou“, a tak ten proud vody kolem tváří a vyfukování bublinek do vody představovalo právě příjemnou lymfodrenáž. A pak přišel na řadu konečně kraul, uplavaná vzdálenost se zvýšila, tempo taky, nasadila jsem si ploutvičky. A stala závislačkou i na plavání. V horku, v zimě, v dešti.
Důvod posouvání čelisti? Kyslík
Po šesti a půl týdnech jsem se byla mým plížiběhem lehce na půl hodinky proběhnout. Po tvrdém povrchu to nešlo, po nerovném taky ne, takže zbýval jen trávníček, nejlépe fotbalové hřiště. Mám na to trpělivost? Nemám. Tak jsem sedla na kolo a vyrazila. Nejdříve párkrát na MTB kole po silnici pomalým tempem do třiceti kilometrů, při přejezdu nerovností vždy skousla zuby k sobě víc. Pak na silničce po rovné cyklostezce rychlejším výletním tempem do padesáti kilometrů. A začala jsem se pomalu stávat závislačkou i na kole. Andie, trénuješ na maraton, ne na Ironmana. Že by bylo zaseto semínko pro další výzvu, až zvládnu ten maraton? Trenéra Honzu bych mohla využít, zrovna v této době si dal závod v triatlonu.
Od sedmého týdne mám zařazené pomalé rozběhávání od dvaceti do čtyřiceti minut. I tady musím být trpělivá. Pracuji zase s tepovkou, která vyskočí hned ze začátku pěkně rychle nahoru. A já musím brutálně zpomalit do mého pomalého běhu, ačkoliv tělo by se chtělo rozběhnout. Narkóza, tři týdny antibiotik, téměř dva měsíce bez běhání a k tomu můj věk. To všechno si musím uvědomit. Není to jednoduché, protože já jsem tou operací ožila. Do mého těla, do každé buňky v něm se vrátil kyslík, kvůli kterému mi čelist sekali. Kyslík, který mi od patnácti let v těle ubýval.
Vůbec nechápu, jak jsem mohla sportovat, jak jsem mohla existovat s tak omezeným přísunem vzduchu. Nevěřila jsem lékařům, když mi říkali, že to po operaci poznám i při běžných činnostech. Uvědomila jsem si to však hned čtvrtý den po operaci, když jsem doma seděla v křesle na balkóně. Uvědomila jsem si, že mám v sobě kyslík. Všude, v očích, uších, nose, rukách, břichu, nohách. A jak mám v sobě ten kyslík, mám chuť se rozběhnout rychleji. Ale to zase nestíhá mé srdíčko. Takže se vracím úplně na začátek, do kratších vzdáleností v pomalejším tempu s nižší tepovkou. A taky se musím s tím množstvím kyslíku naučit pracovat.
Najděte si svého pravého trenéra
Vracím se na začátek. A to téměř ve všem. Po osmi týdnech pauzy jsem byla poprvé na tréninku ve fitku s trenérem. Konečně! Dva měsíce jsme spolu komunikovali jen přes telefon a tréninkovou tabulku. Teď se zase začneme pravidelně jednou týdně potkávat. Hurá! Chyběly mi ty jeho komentáře k mým pozdním příchodům, jeho upřímnost, humor, čertíci v očích, pozitivní naladění, skvělý trenérský přístup, vtipné komentování mých krkolomných provedení některých cviků. Chvilku jsme si i pokecali. Znovu jsem si uvědomila, jak je pro mě důležitý správný výběr trenéra. Že stálo za to napsat o sobě povídání a tak dlouhou dobu čekat. Dočkala jsem se a jsem moc ráda, že tenkrát Honza souhlasil se setkáním a domluvili jsme se. Hned při první schůzce jsem cítila, že to bude fungovat. Honza byl svůj, na nic si nehrál, nesnažil se mě ohromit svými úspěchy, což by v pohodě mohl, neházel na mě odborné termíny. Byl sám sebou.
Ať už máte za sebou nějakou sportovní minulost či ne, trenér vám musí sednout i jako člověk. Také je dobré, když má vlastní zkušenost s daným sportem, aby sám v době od juniorského věku a i v dospělosti zažil na sobě a v sobě pocity při tréninku, po tréninku, před závodem, při závodě, po závodě. Aby měl taky zkušenost s nějakým zdravotním omezením v kombinaci s tréninkem, či navracením se po pauze do tréninku. Prostě vlastní zkušenosti.
Ano, znalosti jsou taky potřeba. A když už s někým spolupracujete a za jeho služby a čas mu platíte, potřebujete, aby tam byla kvalita, a abyste se na trénink a atmosféru při něm těšili. Aby bylo vidět, že to trenéra baví, že ho to s vámi baví, že do toho dává svých sto procent. Že nejede stejné plány a tréninky pro všechny své klienty, neplánuje jen podle tabulek a teoretických postupů, že dokáže trénink přizpůsobit vašemu zdravotnímu, ale i psychickému stavu, vašemu věku, kondici a dovednostem, že vám věnuje pozornost, že se o vás zajímá a má i nějakou tu empatii.
Jsem moc ráda, že na konci minulého roku to byl zrovna Honza, který reagoval a šel do toho se mnou. Spolupráce s ním je perfektní! Děkuji, Honzo, že to se mnou dáváš, přeji si a doufám, že to společně dotáhneme do konce!
Autorka textu: Andrea Zelená