Raději budu v pohodě a „zdravý“ i bez vlasů, než zatěžovat tělo léky. Tomáš Maceček s alopecií je šampionem v běhu do vrchu

Tomáš Maceček (*1991), kterému málokdo řekne jinak než Macek, je přední český skyrunner. Narodil se v Ostravě, studoval v Brně a nyní žije u Prahy. Mimo své výkony je výrazný i vzhledem – byla mu diagnostikována alopecie, takže přišel o všechny chlupy i vlasy. Jak ho nemoc (ne)omezuje v běhu, jak vypadá jeho běžný den a jak umí Afričané běhat do kopce, nám prozradil v rozhovoru.

Jak začala tvá cesta k běhu?
Asi úplně nenásilně turistikou s rodiči a pak v klučičím tábornickém oddíle BVÚ, kde jsme pořád někde běhali. Ale i proto jsem se nedostal v mládí k atletice, takže první závody jsem zkusil, až když mi bylo osmnáct. Pak mě bavilo vyzkoušet všechno –⁠ triatlon, horské kolo, běžecké lyžování, běh do schodů… Ale postupně jsem zjistil, že nejvíce mě baví běh v horách a v přírodě a skrze Lysacup jsem se začal zlepšovat a nějak systematičtěji trénovat. 

Jak vypadá tvůj běžný den?
Každý den trošku jinak. Práci mám flexibilní, takže dost střídám časy i místa tréninků. Mám ale rád ranní běhy v Divoké Šárce –⁠ hezky pomalu se probrat a nastartovat den a pak si dát druhou snídani. Těžší tréninky a úseky běhám ale vždycky odpoledne. V pondělky mám téměř vždycky úplné tréninkové volno a dávám si saunu. Jednou za dva týdny se dostanu na masáž za Karlem Kuchynkou v RunCzechu, jednou týdně mám silový trénink v posilovně, který potom ještě vyklusnu. Chci zkusit zažít každý den aspoň trochu nějakého dobrodružství. 

Říká se, že horské závody nerozhoduje ani tak běh do kopce, jako spíš seběhy. Je to tak? Máš radši závody jen do vrchu, nebo závody i se seběhem?
Když jsem na vrcholu kopce v čelní skupince, dost si věřím na to, že dole v cíli vyhraju. Kdo mě zná, tak ví, že dolů z kopce mi to jde lépe. Čím těžší terén, tím větší výhoda pro mě. A baví mě to. Ale pokud se na to podíváš z druhého pohledu, je horší ztratit nahoru do kopce čtyři minuty na hodině, než ze stejného kopce dolů dvě minuty na půl hodině, i když jde o stejnou vzdálenost i procentuální ztrátu. Takže samotné seběhy mi závody nevyhrají. Vyrostl jsem na Lysacupech, takže klasický běh do vrchu, pouze nahoru, jsem měl vždycky rád, ale teď se více soustředím na delší vzdálenosti s více kopci. 

Byla ti diagnostikována alopecie. Jde jen o vizuální problém, nebo nemoc ovlivňuje i tvůj sportovní výkon? Četla jsem, že léky jsou považovány za doping –⁠ nemáš s tímto problém?
Ano, je to tak, fakt se neholím každý den. Jde o autoimunitní nemoc, kdy tělo z bůh ví jakého důvodu začne vnímat vlasy, chlupy a jejich buňky jako nepřátele a parazity, se kterými musí bojovat a zbavit se jich. Poprvé se mi to stalo v roce 2014, kdy mi vypadaly jen vlasy a pomocí krátkého užívání léků na potlačení imunity se to podařilo zastavit a vrátit do normálního stavu. Už v té době, aniž bych běhal světové závody, či reprezentoval, jsem tu problematiku dopingu konzultoval s lékaři, aby bylo vše čisté. V průběhu kariéry jsem byl, tuším, na třech dopingových kontrolách po závodech a vše bylo vždy v pořádku.

Zhruba před třemi lety se mi ale alopecie vrátila ještě silněji, kdy mi vypadaly všechny vlasy i chlupy. Úplně všude na celém těle. Naštěstí přítelkyni, nyní už manželku, jsem si našel předtím, takže jsem úplně v klidu. Opravdu jde vlastně jen o vzhled, nijak mě to neovlivňuje ve sportovním výkonu. Když teda pominu, že mi teče více potu z čela do očí a řasy mi nepomůžou proti prachu a mouchám. Chvíli jsem zkoušel stejnou léčbu, která zabrala napoprvé, ale ty vedlejší účinky a cítit se jako pacient mi za to nestály. Raději budu vyrovnaný, v pohodě a zdravý i bez vlasů, než si hrát na pacienta a zatěžovat tělo nějakými léky. Jsou i mnohem horší autoimunitní nemoci a já si vážím toho, že mě ta moje vlastně nijak neovlivňuje. 

Řadíš se mezi hobíky nebo profesionály? Dá se skyrunningem nějak uživit?
Asi něco mezi. Pracuju jako analytik na OSVČ a spolupracuji s Expedition Clubem nebo TrailCamps při pořádání běžeckých kempů. Takže mám volnost řídit si práci sám flexibilně. Zároveň mi to dává svobodu se sportem více bavit a nebýt na něm finančně závislý. Ve světových závodech samozřejmě závodím i proti profíkům, ale ty tréninkové objemy a dávky máme velmi podobné. Jen oni třeba mají možnost odjet na delší soustředění do vysoké nadmořské výšky. Jsem vděčný za své sponzory a partnery, kteří mě v běhání podporují jak finančně, tak materiálně. Bez nich by to pak byl opravdu nákladný koníček se závody po celém světě. U nás v ČR těch profi běžců moc není, horských nebo skyrunningových vůbec. Je potřeba se dostat do nějakého silného mezinárodního týmu.   

Na rovině nemají konkurenci Keňané či Etiopané. Jak je to s trailovými závody? Který z národů má na horský běh nejlepší vlohy? 
V poslední době se Keňané a hlavně Uganďané prosazují i v bězích do vrchu. Pořád se ale nenaučili technické seběhy, takže můžeme být chvilku v klidu. Silní jsou tradičně alpské země, Itálie, Francie i Španělsko, kde má běh v horách velkou historii, skvělé podmínky, širokou základnu i podporu veřejnosti a státu. 

Jak si ve světovém měřítku vedou Češi?
Na to, jak jsme malý stát bez nadmořské výšky, tak si ve světové konkurenci dlouhodobě vedeme velmi dobře. Kluci vyhráli například týmové zlato v horském maratonu v roce 2018 a v bězích do vrchu v roce 2019 v Argentině. Jirka Čípa a Robert Krupička patřili ke světové špičce, nyní máme medailisty z MS, ať už v bězích do vrchu nebo skyrunningu, Marka Chrascinu, Barču Macurovou nebo Marcelu Vašínovou. 

Reprezentuješ Česko na světových akcích. Podporuje tě nějak svaz?
Co se týče skyrunningu, tam je nyní finanční podpora bohužel dost omezená a určitě by sponzoři byli vítáni, protože ty výsledky na světových akcích máme. Platíme si cestu i ubytování. Co se týče atletického svazu, který zaštiťuje horské běhy, tam je na jednotlivé akce a šampionáty podpora dostatečná, včetně pokrytí soustředění před danou akcí. V průběhu roku však žádnou další podporu od svazu nedostávám, ta je vázaná na výrazný úspěch na světových šampionátech, tzn. umístění do osmého místa. 

Jaká je kvalita českých horských závodů v porovnání se zahraničím? Máme co dohánět?
Nejlepší české závody, například LHUT, Ještěd SkyRace, závody Golden Trail Serie, se dají porovnat s těmi hezkými zahraničními závody co se týče organizace. Samozřejmě nemáme velehory a hřebeny ve 2000 m.n.m., ale i v českých horách se dá vymyslet krásná, těžká a technická trasa závodu. Na druhou stranu tady pořád chybí finanční zázemí, a to i v porovnání s Polskem, což je ale asi dáno velikostí trhu. 

Vynikáš rovněž v běhu do schodů. Připravuješ se na závody nějak speciálně? 
Běhu do schodů jsem se nejvíce a primárně věnoval zhruba v letech 2012 až 2017, kdy jsem se pohyboval kolem pátého místa ve světovém žebříčku. Teď si zaběhnu jeden nebo dva závody ročně, vyhrál jsem například bronz na loňském mistrovství Evropy, ale přidal jsem závody v běhu do skokanských můstků, Red Bull 400, který je tomu dost podobný. Zatímco v těch letech měl běh do schodů opravdu našlápnuto a mohl jsem cestovat po celém světě a běhat do těch nejvyšších mrakodrapů, vinou Covidu se to dost zaseklo. Mě ale nikdy nebavilo trénovat uvnitř budov speciálně schody, proto jsem začal tento sport opouštět a přesouvat své ambice k trailům a skyrunningu. Jediné specializované tréninky byly a stále jsou krátké prudké kopce úplně naplno, třeba 20 × 25 sekund. 

Co je z taktického hlediska lepší –⁠ brát to kadenčně po jednom schodu, nebo přeskočit co nejvíce schodů?
Nejlepší je vždycky běžet po dvou schodech a rozvrhnout si tempo, protože ten laktát přijde brzy. Po jednom schodu to je pomalé, po třech se člověk hned zataví. 

Ženu máš taky sportovkyni. Je to pro tebe důležité? Jak často sportujete spolu?
Je to skvělé a určitě je pro náš vztah důležité, že máme mnoho společného, touhu po dobrodružství, sport, zároveň cílevědomost něco dokázat, něco jiného tomu obětovat, ale také se navzájem podpořit. To společné sportování je různé, musí to sedět oběma. Nejlepší je to asi na silničním kole, kdy se může schovat do háku, jednou se mnou a klukama zvládla přes 200 km z Prahy na Ještěd a zpátky. Když spolu běháme, většinou to je volný klus na pohodu a výhledy, ideálně i s pejskem. 

Co bys chtěl v životě ještě dokázat? Máš nějaký běžecký sen?
Nemám konkrétní běžecký sen, výsledek nebo závod. Chci se bavit každým tréninkem, chci mít stále chuť zavázat si běžecké boty a vyběhnout ven, zažít kousek dobrodružství, mít motivaci na sobě makat a dál se zlepšovat, posouvat svoje limity a zároveň být zdravý, bez zranění. A taky se podívat po hezkých místech na světě a přitom tam vyhrát nějaký závod. 

  • Oblíbený závod v ČR\SK: LHUT, Tatranská Šelma Ultra.
  • Běžecký vzor: Baví mě vzít si od každého něco, tréninkové metody, filosofii, nastavení hlavy na závody. Velkou inspirací z různých důvodů jsou pro mě určitě Kilian Jornet, Remi Bonnet, Jon Albon, ale i Slovák Peter Fraňo, se kterým jsme kamarádi, dost jsme toho spolu zažili, a který se neskutečně posunul a ukazuje, jak se dostat do světové špičky. 
  • Největší úspěch: 1. místo Madeira Ultra Trail MIUT 60km 2023, 4. místo MS ve SkyRunningu, 2022.
  • Nejoblíbenější jídlo před závodem: Rýže.
  • Nejoblíbenější jídlo po závodu: Všechno. Nejdřív Recoverite od Hammer Nutrition, pak klidně brambůrky a pivo. 
  • Nejlepší regenerace: Spánek, pohoda doma, sauna, compex, volné vyjetí na kole. 
  • Nejméně oblíbený trénink: Opakování stejného úseku nebo kopce, ještě k tomu ve více sériích.

Podobné příspěvky

Deník robotické cyklistky: blesky, kýble vody a nálet sovy. Za měsíc „cinklo“ 5000 kilometrů

Od pálení pneumatik k drcení štěrku: Pilot F1 Valtteri Bottas si zajede gravelový šampionát

Podivuhodný příběh kontroverzního profesora Tima Noakese. Toho, který stál u zrodu sacharidových gelů