Tímto závodem jsem si znovu projít nechtěla. Proto jsem mnohem déle hledala odhodlání o něm napsat a tím příběhu, který jsem spíš chtěla zapomenout, vdechnout znovu život. Jak jinak se ale poučit z chyb a nebo dát ostatním najevo, že v tom nejsou sami?
Sednout si a napsat reportáž z hlavního závodu mojí běžecké sezóny mi tentokrát trvalo o něco déle než obvykle. Nebyla jsem si totiž úplně jistá, zda o tom chci psát a jak to celé případně pojmout. Dokonce i teď, s odstupem dvou týdnů, má pro mě závod takovou hořko-sladkou příchuť. Víte, je totiž jednodušší psát o závodě, který splnil vaše očekávání, nebo kde jste od sebe velká očekávání neměli. Pokud se vám ale závod nepovede, je mnohem těžší si projít celou tou zkušeností znova, protože sami pro sebe už jste si to zrekapitulovali asi tak milionkrát a vaše ego dostalo pokaždé pořádného „bumbáka“.
Pokud jsem si ale z této běžecké zkušenosti něco odnesla, tak je to moje nové heslo: „Kolikrát utopíš svoje ego, tolikrát jsi člověkem.” To ale trochu předbíhám. Rozhodla jsem se nakonec reportáž napsat pro sebe – abych si to v sobě uzavřela a pro vás, pro ostatní běžce, pro ty, kdo sledují mojí běžeckou cestu, aby bylo jasné, že ne každý můj pokus je úspěšný, a že si pořád jenom nelítám na obláčku a běhání není vždy lambáda. Navíc jsem přesvědčená o tom, že právě z těchto nelehkých zkušeností se toho naučíme nejvíc. I přesto, že to někdy zatraceně bolí. Tělo i duši.
Budu tentokrát opravdu ráda, když se pod článkem podělíte o vaše „neúspěchy“ a způsob, jak s nimi pracujete. Slovo neúspěchy dávám do uvozovek záměrně, protože nic takového podle mě ve sportu neexistuje, je to vždy cesta k nějakému cíli. Je to proces, který se pořád vyvíjí.
Intro. Běhy ve Snowy Mountains
Ultra-Trail Kosciuszko by UTMB je nejnovější závod v Oceánii, který se odehrává v pohoří malebných Snowy Mountains. Tento festival trailového běhu, konaný druhý víkend v prosinci, nabízí běžcům jedinečný zážitek v australských alpách spolu s epickými scenériemi. Závod se koná v alpském ráji, který nabízí divokou krajinu s čerstvým horským vzduchem, čistými vodami a rozlehlými výhledy. Účastníci se mohou těšit na různorodé stezky, od výstupu na nejvyšší australský vrchol Mt. Kosciuszko, po běhání přes alpské louky, kolem průzračných jezer a přes lesy sněžných eukalyptů. Akce nabízí různé kategorie závodů, od kratších vzdáleností, přes ultra až po závod na sto mil. Všechny běhy končí v horském středisku Thredbo.
Thredbo, dnes jedno z největších horských středisek ve Snowy Mountains, vybudovali mezi padesátými a šedesátými lety evropští emigranti. Čechoslováci na tom tenkrát měli obrovský podíl. Mezi mnohými hlavně Tony Sponar, instruktor a závodník na lyžích, který měl velký sen vybudovat lyžařský areál na evropské úrovni. To se díky značnému úsilí a práci povedlo. Jeho jméno, společně s Františkem Příhodou, zná dnes ve Snowy Mountains každý. Jedna z horských chat dokonce nese ve svém názvu Sponar a byla jednou z několika občerstvovaček na závodní trati.
Poprvé jsem Snowy Mountains navštívila v roce 2016 jako turista s touhou vylézt na nejvyšší pevninskou horu Austrálie. Pamatuju si, jak moc jsem byla překvapená. Australské Alpy jsou totiž svojí faunou i flórou odlišné od hor, které známe z Evropy. Okouzlilo mě to a zároveň jsem se tam cítila víc doma než do té doby kdekoli jinde v Austrálii.
Trvalo dalších šest let, než jsem se do Snowy Mountains vydala znovu a neplánovaně jsem tam běžela první závod – o tom si můžete přečíst v reportáži Běhání ultra po Snowy Mountains. Znovu na startovní čáře, po roce …. Od té doby jezdíme společně s přítelem Braňem i dalšími běžeckými kamarády do Snowy Mountains pravidelně. Navzdory tomu, že to ze Sydney není zrovna nejblíž. To byl také jeden z důvodů, proč jsem si vybrala Kosci 100 jako svůj hlavní závod pro rok 2023.
Před závodem
Letošní rok byl po běžecké stránce poněkud jiný než ten předchozí. Rozhodla jsem se, že chci navázat větší spojení s běžeckou komunitou a zkusit víc menších závodů. Do toho jsem zvládla dva běžecké kempy právě ve Sněžných horách a poznala jsem další z místních tratí. Také Braňo, po všech loňských peripetiích, začal letos naplno trénovat a závodit. Chtěla jsem trávit čas s lidmi než trénovat pořád sama.
Všechno se mi během roku dařilo, ale upřímně taky musím říct, že to bylo náročné. Na Kosci 100 jsem se těšila, ale taky jsem se nemohla dočkat, až doběhnu, dám si nohy nahoru a užiju si svou běžeckou pauzu. Poslední týdny před závodem byly náročné. Vrcholila moje běžecká příprava a navíc jsem byla součástí support crew pro Braňa, který týden před mým závodem běžel Last One Standing závod, nebo také více známý Backyard Ultra. Nespali jsme dva dny.
Sotva jsem se vzpamatovala, už jsme zase balili výbavu, jídlo a všechny nutné běžecké serepetičky do auta a vyjížděli na cestu do hor. Měla jsem pocit, že všechno je nachystané, že mám všechno pod kontrolou a byla jsem nečekaně klidná. Přijeli jsme do městečka Jindabyne, kde bylo běžecké Expo a registrace. Potkali jsme se tam s našimi běžeckými kamarády, poslechli si předzávodní briefing a popřáli si navzájem hodně štěstí. Pak už jen chybělo dát si pořádnou večeři. Připravit si věci na ráno, pro sebe i pro Braňa, který na mě bude čekat na domluvených občerstvovačkách. Nařídit si budíka a zkusit se trochu vyspat. Ještě jsem si stihla vyměnit textovku s mým trenérem, který se ptal, jak se cítím. Je to teda zvláštní, ale předzávodní nervozita se zatím nedostavila. Vůbec jsem se nepoznávala.
Závod
S dostatečným předstihem jsme ráno skočili do auta a čekala nás zhruba půlhodinová cesta do Thredba. V klidu jsem za jízdy dojídala snídani, popíjela kávu a nervozita už se také dostavila. Vystoupala ještě víc, když se pár kilometrů před horským městečkem začala tvořit kolona aut, až se nakonec doprava úplně zastavila. Nejdřív jsme trochu panikařili, pak mi došlo, že v té koloně stojí nejspíše také většina závodníků, a že se tedy dost pravděpodobně posune start. Nakonec někdo z organizátorů začal řídit dopravu a my jsme se zase rozjeli. Start se posunul o patnáct minut, měla jsem tedy čas si aspoň skočit na záchod, ale na nějaký kratší rozehřívací běh jsem mohla rovnou zapomenout. Normálně by mi to ani moc nevadilo, ale dnes trochu ano. Start závodu byl totiž po trati sjezdovky, hezky pěkně nahoru do strmého kopce. Rozhýbané nohy a předem rozpumpované srdíčko jsou pro takový start lepší. Ale teď se již přesuneme na start.
Nemám čas o chybějícím rozklusu nějak víc přemýšlet. Mířím do startovního koridoru, zdravím se s ostatními, povídáme si, užíváme si atmosféru. Vzduch je nabitý nervozitou, očekáváním, nadšením a adrenalinem. Je odstartováno! Spolu se stovkami dalších běžců se vydávám vzhůru k dnešnímu dobrodružství. Vzniká nekonečný lidský štrůdl, který se dere do odporně příkrého kopce. Držím se u kraje, abych mohla co nejvíce využívat běžecké hole, v tak velkém počtu běžců je to ale náročné. Zvolním, protože vím, že společně budeme stoupat několik kilometrů. Když se dostáváme do větší nadmořské výšky, začne proti nám foukat silný a studený vítr. Oblékám si bundu a kolem hlavy si natáhnu Buff. Prvním checkpointem pouze projdu. Nezastavuji se, protože vím, že mě teď čeká asi čtyřkilometrová pasáž, kde je nařízená chůze.
Jde o úsek, který vede pod vrchol hory Mount Kosciuszko, a kde správci národního parku vytvořili kovový chodník, který chrání vegetaci, ale rozhodně není úplně bezpečné po něm běžet. Na jeho povrchu jsou vroubky, o které při běhu lehce zakopnete a při pádu se o ně můžete velmi vážně zranit. Za sebe ještě říkám, že já o ně zadrhávám spíš při chůzi než při běhu, ale nařízení je nařízení.
Celý úsek je časově měřený a organizátor vám na jeho konci dovolí pokračovat po uplynutí čtyřiceti minut. Všichni tedy spořádaně jdeme, kocháme se a fotíme. Odpočatí, po několika kilometrech chůze, začneme svižně stoupat na vrchol hory. Jsem tam poněkolikáté, takže už pro mě nemá takové kouzlo. Otočím se tedy u nejvyššího bodu Austrálie a pádím zpět dolů na rozcestí, abych se vydala tentokrát na východ směrem k dalšímu horskému středisku Charlotte Pass.
Toto je jeden z mých oblíbených úseků. Běžíme po horském hřebeni kolem blankytně modrého jezera, vyšlápneme další kopec a pak hned sbíháme k řece Snowy River. Mám perfektní tempo i náladu. Nohy mám lehké, tělo funguje dobře, všechno je skvělé. Vedu si dobře.
Hladina řeky není vysoko, takže ji mohu přejít po kamenech, ale už podruhé se rozhodnu přejít vodou. Mám v plánu na další občerstvovačce měnit boty, tak mi nevadí si teď namočit nohy. Také to bude rychlejší než čekat, až ostatní běžci vodu po kamenech přejdou. Neváhám tedy a trochu rozjařeně vlítnu do řeky. Někde v půlce mi uklouzne noha. Šup! Vyjeknu a jsem v řece celá. Běžkyně na kamenech utrousí něco v tom smyslu jako – vidíš holka?! Nechci na sobě dát cokoliv znát a rychle vstanu. Přebrodím zbytek řeky a stoupám do příkrého kopce směrem k Charlotte Pass, kde už na mě čeká Braňo. Vítr tady už nefouká, ba naopak začíná pěkně pálit slunce. Zdravím se s některými kamarády běžci, kteří už míří z občerstvovačky.
Přibíhám na druhý checkpoint na 25. kilometru. Všude jsou běžci, jejich rodiny a ostatní diváci. Všichni fandí všem, všude kolem je velký hluk. Zmateně vyhlížím Braňa. Najdu ho, sundám boty a ponožky, Braňo mi mění lahve ve vestě a do pusy mi strká meloun. Do malé lahve mi nalívá colu. Domlouváme se, že se uvidíme až na čtvrtém checkpointu na 55. kilometru. Nezdržuju se a vydám se zpět na trasu. Po chvíli se ke mně přidá starší pán. Povídáme si. Zajímá ho můj přízvuk a odkud jsem. Nechávám ho hádat a dávám mu malé nápovědy. Třeba že máme nejlepší pivo na světě a jsme velkými pěstiteli chmele. Nakonec Českou republiku uhádne a dokonce zjistíme, že máme společné známé.
Probíháme údolím směrem k vodní nádrži Guthega. Slunce už je vysoko a začíná být opravdu vedro. Na otevřené horské pěšině se není kam schovat a já si uvědomuji, že jsem se zapomněla natřít opalovákem. Koukám se na svoje bílé končetiny a je mi jasné, že toho budu litovat. Dobíhám na další občerstvovačku na 37. kilometru a cítím se jak spálená topinka. Strkám hlavu pod vodu, doplním lahve a konečně se mažu krémem proti slunci. Za podpory fanoušků se opět vydávám na další úsek.
Do teď dobrý…
Mám před sebou asi sedmnáct kilometrů, než se uvidím s Braněm. Mezi běžci se vytváří čím dále větší rozestupy. Začínám být dost o samotě. Zatahuje se, je vedro a dusno. Pořád sebevědomě běžím, stále se cítím dobře. Najednou se znovu mění počasí, zvedá se vítr a obloha se zatáhne. Oblékám si bundu, začíná pršet, trasa se stává kluzkou a bahnitou. Často jsem nucená přejít do chůze. Prší a prší. Na druhou stranu je déšť příjemným osvěžením, a tak mi tahle část závodu rychle uteče.
Za pár kilometrů doběhneme k horské chatě Sponar. Sbíhám po silnici a blížím se k checkpointu. Najednou z dálky slyším: „Makej vole!” Směju se a trochu přidám. Braňo mě nejdříve pošle na časovku, a pak začne klasický kolotoč. Potřebuju se převléct z mokrého trička a vyměnit ponožky. Trochu mě bolí hlava. Snad nemám úpal. Jím trochu bramborové kaše a další si vezmu v kapsičce sebou na cestu. Braňo mi bere promáčenou kšiltovku a nandavá klobouk, slunce začíná zase smažit a já teď budu dost na silnici. Jsem trochu roztržitá a tady někde začínají moje první potíže a trápení.
Opouštím občerstvovačku a stoupám silnicí vzhůru. Tento úsek je jediný, který neznám. Ani jsem si ho pořádně neprohlédla v mapě. Kdybych to udělala, zjistila bych, že na silnici budu skoro deset kilometrů, a přezula bych se do silničních bot. Kdyby – chyby. Když doběhnu na stanici Sawpit Creek, jsem přehřátá a můj nárt na levé noze je trochu nespokojený. Asi jsem si moc utáhla botu? Nebo se mi blbě nahrnul jazyk? Špatně jsem si nandala ponožku? Nevím. Nevím to zpětně ani dnes.
Každopádně jsem si ho nějakým způsobem pohmoždila. Pořád ale můžu běžet, a tak se loučím s Braněm, kterého uvidím až za dalších 24 kilometrů a vybíhám na další úsek. V hlavě se hodně soustředím na nepohodlí způsobené bolestí v chodidle a trochu propadám skepsi. Uvědomuju si totiž, že bolest neustupuje.
Naštěstí se brzy dostávám na další stanici vzdálenou pouhých pět kilometrů. Tady pracuje jako zdravotník moje kamarádka Mel. Strašně ráda ji vidím, dostanu obří objetí a taky led – trochu do lahví, trochu za tričko. Postěžuju si na bolest v nártu. Mel mi bez mrknutí oka řekne, ať to neřeším a hlavně pokračuju dál. Tak jo! Kdybych věděla, že mě čekají jedny z nejhorších čtyř hodin, možná bych si tam sedla pod slunečník a na všechno se vykašlala.
Mám před sebou zhruba dvacet kilometrů celkem běhatelného terénu v zapadnutém údolí hustě prorostlým stromy a keři. Po chvíli začíná být cesta dost monotónní a nárt víc a víc nespokojený. Najdu způsob, jak mu ulevit a dokážu tak běžet pár kilometrů. Pak mi dojde, že tím vytvářím nerovnováhu a cítím pnutí pod kolenem. Ještě chvíli běžím, než to vzdám, vytáhnu hůlky a přejdu do chůze. Bolest v nártu se stupňuje a nedovoluje mi v běhu pokračovat. Zhruba ve stejnou chvíli, se začne zatahovat obloha.
Mraky, které se objeví na nebi, se objeví i v mojí mysli. Přemýšlím, jak dlouho mi to bude trvat na další checkpoint, když jenom půjdu. Počítám kolik tím ztratím času a o kolik se propadnu. Cítím frustraci z toho, že mám energii, mám sílu a chci běžet, ale nemůžu. Letošní rok jsem hodiny a hodiny dřela nejen v běhu, ale i ve fitku. Makala jsem na slabinách, které mě brzdily v minulém roce. Silový trénink, mobilita, protahování, balanční cvičení a mnoho dalšího. Byla jsem si vědomá, že jsem letos mnohem silnější a v lepší pozici než před rokem na UTA.
Boj pokračuje
Pocit zmaru je to obrovský a začíná mi být jasné, že můj vytyčený cíl se rozplývá. Mozek protestuje, ego trpí. „Nejsem tu proto, abych posledních třicet kilometrů odchodila. Nemá absolutní význam se snažit závod dokončit. Na co se tu zbytečně trápit několik dalších hodin. Tohle nemám zapotřebí.“ Tyto myšlenky občas vystřídá naděje, že si při chůzi noha odpočine a třeba mi i dovolí zase běžet. Snažím přesvědčit sama sebe, že se může stát zázrak. Zkusím se rozeběhnout, v zápětí se ale nárt opět ozve. Mysl znovu upadne do hlubin frustrace a ego se topí v pocitu bezvýznamnosti pokaždé, když mě předběhne nějaký běžec. Odolávám pokušení sednout si tu v buši na zadek, vím že musím dojít alespoň na další checkpoint.
Tak jdu, soustředím se na každý další krok, najednou před sebou vidím kulhajícího běžce. Dostanu se k němu blíž a poznám kamaráda Deana. Otáčí se a když mě pozná, usměje se. „Nikolo! Tak jsi mě chytla!” dělá si legraci. „Co tady děláš? Co se stalo?” ptám se ho. Dean mi vysvětluje že si zvrtnul kotník, a že už se takhle belhá pár kilometrů. Snažím se ho trochu povzbudit a taky rozhýbat. Dean ale říká ať jdu, že on stejně na Bullocks Flat končí. Přesvědčuju ho, ať to ještě zkusí, rozhodnout se může, až tam opravdu dojde. Obloha se zamračí ještě víc, kolem nás je úplně černo a začínají se objevovat první blesky a hřmění. Zvedá se silný vítr. Než se rozhoupu k tomu si sundat vestu a obléknout bundu, tak lije jak z konve a bouřka kolem nás řádí. Kontroluji telefon, zda přišly nějaké instrukce od pořadatelů. Žádný signál. Nezbývá než pokračovat, snažím se nevnímat silné hřmění kolem. Na obloze se objevují šílené blesky, až se mi tají dech. Cesta se mění nejdřív v bahno a pak v malý potok. „Na tohle se fakt můžu vykašlat. Mám posledních pár kilometrů na tomhle úseku a pak končím.“
Když vyjdu z lesa a mířím k občerstvovačce, prší už jen lehce. Začíná se smrákat a já, s hlavou skleslou mezi rameny, docházím do civilizace. Slyším zvonce a fanoušky, vidím Braňa. Ani se na něj neusměju, nechám se vést do zázemí pro běžce a mlčím. Nevím co mám říct. Braňo zkouší trochu vtipkovat. Když mu řeknu, že nemůžu běhat a mám chuť se na to vykašlat, tak na to nereaguje. Pokládá mi jednoduché otázky: „Chceš si vzít termo triko? Vyměnit ponožky? Máš hlad?“ Strojově odpovídám. Vrazí mi do ruky teplou polívku a kafe. Moc dobrý. Připravuje mi reflexní vestu. Říkám mu, že když budu pokračovat, budu na trase třeba další tři hodiny, možná dýl. Přesvědčuje mě, že to je přece jedno, že když nepoběžím, tak půjdu. A že je hloupost to vzdávat, když už jsem zvládla skoro 90 kilometrů. „No jo, ale do cíle je to ještě dalších dvacet. Pffff!“ pomyslím si. Tak strašně chci zavřít oči a zmizet z týhle situace, z tohodle nepovedenýho závodu, z pocitu nekomfortu. Jenže víte co? Já bych se příští rok ráda dostala na finále UTMB do Francie. Abych měla větší šanci, potřebuju tenhle závod dokončit a získat ty tři podělaný kameny.
Jako na autopilota pomalu vstávám, oblékám vestu, nacvakávám hůlky, zamávám Braňovi a všem hlasitě podporujícím fanouškům a vyrážím zase do tmy sama se svojí čelovkou. Je chladno, mokro, a cesta je bahnitá. Najednou na zemi ve tmě vidím skloněnou postavu, jak něco hledá ve svém batohu. Ptám se, jestli je v pořádku. Vysvětluje mi, že se mu vybila čelovka, a že nemůže najít náhradní světlo. Jdu k němu a začnu prohledávat jeho vestu. Najdu malou kapesní baterku. Běžec s úlevou poděkuje a každý se vydáme dopředu svým tempem. Na zbytku trati se ještě několikrát potkáme, občas já předejdu jeho, občas se pak on rozeběhne a dostane se přede mě.
V hlavě už tolik netrpím, ego už dostalo tolik bumbáků, že je úplně odevzdané. Já jsem konečně přestala bojovat a přijímám situaci takovou, jaká je. Vím jenom, že nesmím zastavit. Je to náročný den, už dlouho jsem nebyla tolik sama se sebou, ve svojí hlavě. Nesoustředím se už na nic negativního z dneška, vím, že času rekapitulovat a přemítat nad vším budu mít zítra dost. Teď je ale důležité být silná a dostat se do cíle. Můj kamarád Steve říká, že „vzdát se“ nemám ve svojí DNA. Možná má pravdu a možná je to důvod, proč pořád jdu po této bahnité cestě. Proč to nevzdám, i když bych teď už mohla být v teple, v pohodlí, pod peřinou. Ale obhájila bych si to pak před sebou? Z myšlenek mě vtrhne, když najednou z křoví vyběhne possum (vačnatec, pozn. red.), zastaví se uprostřed cesty, podívá se na mě a zase rychle zmizí.
Je to v hlavě
Ještě posledních pár kilometrů. Rozeznávám část tracku těsně před horským střediskem, vidím světla aut, trochu mě to povzbudí a přidám do kroku. Jsem blíž a blíž, v dálce slyším hudbu a hlas moderátora. Trasa se ale ubírá trochu jiným směrem, než bych si přála. Vyšlápnu menší kopec a z něj už vidím cílovou rovinku, zástupy fanoušků a slyším svoje jméno. Tělo mi zaplaví závodní adrenalin, a aniž bych si to uvědomila, tak se z kopce dolů rozebíhám.
Necítím žádnou bolest, jenom silný pocit štěstí a úlevy. Vidím českou vlajku a zahazuju běžecké hole. S pocitem výhry sama nad sebou zvedám vlajku nad hlavu a běžím do cíle. Cítím, jak se mi do očí derou slzy, proskakuju cílem a děkuju tam nahoru. Dostávám kolem krku medaili a přijímám gratulace. Jsem v takovém zvláštním stavu bytí a odcházím do zázemí pro běžce. Objímám se s Braněm a s dalšími kamarády. Jsem na sebe pyšná, že jsem se nevzdala, že jsem našla sílu závod dokončit.
Dokázala jsem totiž nakonec přijmout nečekané změny, které se během dne staly, odprostit se od nereálných očekávání a touhy po výsledku. Zvítězit hlavou, když jsem nemohla zvítězit tělem. A ten malý pocit zklamání, který si v sobě nesu, je pouze nepatrnou připomínkou toho, že se chci někdy v budoucnu postavit na start Kosci 100 znovu. Protože vím, že to příště zvládnu zase o trochu líp. Protože jsem zase o další závod zkušenější, o další závod lepší.
Jo a abych nezapomněla – pamatujete si na toho běžce s kapesní baterkou? Byl to vítěz stomílovky! A tak jsem třeba jenom malinkým dobrým skutkem pomohla k vítězství jemu! A o tom by trailové běhání mělo být, o vzájemné podpoře a kamarádství.
Na závěr už mi zbývá jenom napsat slova díků všem, kteří mě, ať už zblízka nebo na dálku, podporují, obrovsky si toho vážím. Do roku 2024 nám přeju hlavně zdraví, klid a pohodu. Buďme k sobě navzájem laskaví a mějme pro sebe pochopení i v situacích, které nejsou třeba úplně ideální. Jsem vděčná, že jsem tento rok mohla prožít tolik báječných věcí s výjimečnými lidmi a nemůžu se dočkat, co mě čeká v roce dalším. Právě teď si užívám klidné svátky a taky řízenou běžeckou pauzu, to abych se zase v lednu s chutí rozeběhla. Chci si odpočinout, dělat taky jiné věci, na které jsem přes rok neměla tolik času. Jezdit na kole nebo třeba zkusit lezeckou stěnu. Netrpělivě čekám na 16. ledna 2024, kdy se dozvím, zda pojedu v létě do Francie na UTMB.
Pokud vás zajímá, zda příští rok poletím do Evropy, nebo chcete sledovat něco víc z mého běhání, najdete mě na Stravě a také můžete sledovat můj profil na Instagramu.
Autorka textu: Nikola Ducová