Deset kilometrů není žádná hrdinská vzdálenost. Jenže někdy nejde o číslo, tempo ani výsledek. Jde o návrat. O to, jestli se člověk dokáže znovu rozběhnout tak, aby mu pohyb zůstal i potom. Po letech pauzy, po vyhoření, s nočními směnami, rozbitým spánkem a tělem, které už nejde ignorovat, se chystám zpátky na desítku. Ne kvůli času. Kvůli sobě.
Moji přípravu můžete sledovat ZDE.
Když napíšu, že poběžím deset kilometrů, nezní to nijak zásadně. Desítka není ultramaraton. Není to výprava přes poušť ani závod, kvůli kterému by se měly točit velké motivační filmy se zpomalenými záběry na tkaničky, potem na čele a dramatickou hudbou. Jako kdyby se člověk nechystal do Stromovky, ale zachraňovat lidstvo.
Pro mě teď ale těch deset kilometrů znamená víc než číslo ve výsledkové listině. Je to první konkrétní sportovní cíl po době, kdy jsem si dlouho myslel, že se k běžeckým botám už možná normálně nevrátím.
Nejde mi o rekord. Tempo nechci mít jako hlavní téma. Chci tu desítku zvládnout v pohodě a zjistit, jestli se dá po letech začít znovu tak, aby z běhání nebyla povinnost, tlak a další položka v kalendáři, kterou je potřeba nějak odškrtnout.
Protože přesně tam jsem se před časem dostal.
Když máte běhu plnou hlavu
Dřív jsem naběhal hodně kilometrů. Byl jsem v tom ponořený možná víc, než bylo zdravé. Nejen jako člověk, který sportuje, ale také pracovně. Řešil jsem tréninky, závody, vybavení, články, témata i rozhovory. Na první pohled ideální stav. Člověk dělá to, co ho baví, a ještě o tom může psát.
Jenže i to, co člověk miloval, se může postupně změnit v únavu.
U mě to nebylo tak, že bych jednoho dne zahodil boty a dramaticky si řekl, že už nikdy nevyběhnu. Spíš to postupně vyprchalo. Ztratila se chuť. Přestal jsem mít potřebu vyrážet ven jen tak, kvůli sobě.
Neznamenalo to, že bych se přestal hýbat úplně. Jezdil jsem na kole, chodil ven a pohyb z mého života nezmizel. Běhání ale ano.
Možná nejpřesnější vysvětlení je, že jsem ho měl plnou hlavu. Po několika letech sportování, psaní a neustálého přemýšlení o všem kolem přišlo vyhoření. To, co mi dřív čistilo hlavu, se změnilo v další svět, který jsem musel řešit. Další téma. Další výkon. Další povinnost.
Radost se z něj vytratila tak nenápadně, že jsem si dlouho ani nemyslel, že mi jednou začne znovu chybět.
Návrat nezačal velkým plánem
Nepřišlo žádné slavnostní rozhodnutí. Žádný restart, tréninkový plán nalepený na lednici ani oznámení vesmíru, že od pondělí začíná nová kapitola.
Bylo to mnohem obyčejnější.
Krátké výběhy. Tři nebo čtyři kilometry. Někdy ráno, často s Tulkou. Bez honění tempa a dramatických výkonů. Spíš opatrné zjišťování, jestli tělo ještě ví, co má dělat, a jestli hlava u toho nezačne hned vyrábět nesmysly.
Postupně se začal vracet pocit, že pohyb venku nemusí být trest ani projekt. Že nemusí sloužit jako důkaz, že na to pořád mám. Může být zase obyčejnou součástí dne.
To je možná na návratu po letech nejdůležitější. Nesnažit se začít stejně jako dřív, ale zkusit to tentokrát jinak.
Desítka jako kotva, ne jako zkouška ega
Do toho přišel Xiaomi POP Run Prague. Desetikilometrový závod ve Stromovce na konci srpna. A mně došlo, že právě takový cíl mi teď může pomoct.
Konkrétní datum a místo dávají návratu rámec. Bez cíle se člověk snadno rozpustí v neurčitém „někdy zase začnu“. Se závodem v kalendáři už je všechno o něco skutečnější. Ne nutně tvrdší, jen konkrétnější.
A tak jsem si řekl, že do toho půjdu.
Do přípravy ovšem brzy vstoupila realita. Tedy ta věc, kterou většina tréninkových plánů z nějakého záhadného důvodu ignoruje.
Noční v muzeu a rána v mlze
Nově mám práci na půl úvazku jako noční „vyhazovač“ v muzeu. Dvě dvanáctihodinové směny týdně. Může to znít jako detail, ale pro přípravu je to obrovská změna. Noční mi rozhodí spánek, energii i celý režim.
Po dvanáctihodinové směně jedu ráno domů šalinou úplně jako v mlze. Ta cesta je nekonečná. Už v tu chvíli většinou vím, že ten den žádný trénink nebude.
Přijdu domů. Sundám boty. Nasypu granule Tulce. Něco sním a lehnu si. Když se kolem jedenácté probudím, nejsem odpočatý člověk připravený dobývat svět. Spíš se snažím nějak nabootovat.
Někdy mi v tu chvíli víc pomůže projít se s Tulkou nebo vyskládat myčku než další kafe.
Pak bych měl pracovat. RUNGO čeká. Články čekají. Sociální sítě čekají. Jenže kreativita nikde. Místo psaní bezmyšlenkovitě projíždím zprávy a štve mě to, protože přesně vím, že takhle nic nevzniká. Člověk se jen tváří, že pracuje, zatímco mozek se někde v pozadí snaží najít hlavní vypínač.
I takhle vypadá moje příprava. Není to krásný plán z ideálního sportovního světa, ale normální dny, ve kterých se snažím poskládat práci, únavu, psa, RUNGO, kolo a výběhy.
Právě tady se ukazuje, že nejtěžší na cestě k desítce možná nebude samotná vzdálenost.
Někdy je výkon nevyběhnout
Nejtěžší bude poznat, kdy má smysl obout boty. Kdy je lepší sednout na kolo a jen rozhýbat nohy i hlavu. Kdy stačí procházka. A kdy je nejrozumnější nedělat sportovního hrdinu vůbec.
V minulosti jsem únavu snadněji přehlédl. Člověk přidá, když by měl ubrat. Řekne si, že to rozběhá, že to vydrží a že plán je zkrátka plán.
Jenže je mi přes padesát. Jsem kardiak, mám za sebou velkou operaci aorty a mám Marfanův syndrom. Řeším tep, spánek, regeneraci i horko. Do toho spánková apnoe, práce a dny, které se odmítají chovat jako ideální tréninková tabulka.
Moje příprava proto nebude o tom, kolik toho dokážu vydržet se zatnutými zuby. Bude o respektu k tělu, které už má něco za sebou.
Pohybu se nebojím. Naopak ho považuju za jednu z nejdůležitějších věcí, které mám. Právě proto nechci znovu sklouznout k závodění se sebou samým.
Starý běžec v hlavě ještě nezmizel
Druhá část návratu se odehrává v hlavě.
Když má člověk z dřívějška hodně naběháno, nezačíná úplně od nuly. Někde vzadu pořád sedí představa o tom, jaké tempo bývalo normální, jak daleko se chodilo ven a co se ještě počítalo jako pořádný trénink.
Můžu si stokrát říct, že tuhle desítku nepoběžím na čas, ale ego se umí ozvat. Stačí pohled na hodinky. Stačí tempo nebo pocit, že jsem pomalejší, než bych „měl“ být. Najednou nejsem v novém začátku, ale zpátky ve starém srovnávání.
Tomu se chci vyhnout.
Desítka pro mě nemá být důkazem, že jsem pořád stejný sportovec jako dřív. Radši bych ji zvládl jako potvrzení, že už dokážu být rozumnější.
Po letech totiž možná není nejdůležitější vrátit se ke starému výkonu. Mnohem těžší je nenechat staré ego, aby řídilo nový začátek.
Tohle nebude hrdinský seriál
Příběh o tom, jak Marek hrdinně trénuje na desítku, ode mě nečekejte. To by bylo trochu moc i na běžecký internet.
Chci ukázat normální návrat k pohybu po padesátce. Tréninky, které se povedou, i dny, kdy zůstanu doma. Kolo místo výběhu. Únavu po noční. Práci s tepem, horkem, spánkem a regenerací. Také chvíle, kdy se ozve ego a začne mi vykládat, že bych měl běžet rychleji.
Budu to zkoušet na sobě. Ne jako dokonalý příklad, ale spíš jako testovací člověk, který tenhle svět zná až moc dobře a nechce si nový začátek pokazit tím, že začne hned blbnout.
Právě takovým směrem teď chci vést i RUNGO. Pomáhat lidem po čtyřicítce hýbat se chytřeji, s radostí a dlouhodobě. Ne víc, rychleji a tvrději za každou cenu, ale tak, aby pohyb zůstal přirozenou součástí života a člověku pomáhal, místo aby ho postupně vyždímal.
Cíl mám jednoduchý: postavit se 29. srpna na start ve Stromovce připravený, v klidu a s pocitem, že jsem se tam dostal rozumně.
Nevím, za jak dlouho tu desítku zvládnu. A popravdě nechci, aby to bylo hlavní téma.
Hlavní téma je jiné.
Chci se vrátit tak, aby mi to zůstalo i po závodě a měl jsem z toho radost.
- Po letech zpátky na desítku. Nejtěžší v přípravě fakt není běh
- Chcete běhat rychleji a dál? Začněte tím, že zpomalíte
- Proč máte v létě při běhu vyšší tep? Nezhoršili jste se, jen vaše tělo bojuje s horkem
- Kdo má mozek, měl by se hýbat
- Běžecká výbava pro začátečníky: Co koupit a co zatím nechat v obchodě