I řekl Bůh: “Budiž hora!”. A byla hora. A ne jedna. Bůh viděl, že hory jsou pořádné a krásné, ale strmé a nevyzpytatelné. A tak se usmál a řekl: “Budiž tam závod!”. Nějak tak se datuje vznik prvního běžeckého závodu v horách. Povídačky udávají, že u toho tehdy byl i sám Lucifer a byl to jeho nápad, ale kdo ví. Jedno je však jisté – po čertech dobré to běhání v horách je, ale taky ďábelsky proklaté! Ovšem proč o tom píšu? Zvu vás totiž k malému ohlédnutí za mojí říjnovou cestou do USA na Mistrovství světa v OCR!
Je sobota, 11 hodin dopoledne, sluníčko svítí a já lezu po štěrku pod jutovou sítí. Vymaním se ze spárů lanových ok, narovnám záda a…nenadechnu se. Opřu se o strom a snažím se lapit trochu kyslíku, zatímco koukám na pořádný kus hory před sebou. Vážně jsem se zadýchala při lezení po čtyřech? Co budu dělat nahoře? Asi nebudu dýchat vůbec, nevadí. Kyslík je stejně přežitek. Loknu si vody a pomalu pokračuju dál do kopce.
Spousta nápadů se ze židle zdá být naprosto báječná a úžasná. Třeba jako běžet závod s překážkami ve skoro 3 tisících výškových metrech, ještě k tomu za oceánem. O něco méně půvabné vám tyhle nápady připadají, když je zažíváte. Ale člověk je tvor nepoučitelný, a tak hádejte co? Udělala bych to znovu.
Americké Mistrovství světa OCR (tzv. OCRWC) je nejdéle působící závodem, který pořádá jakousi nezávislou formu mistrovství v překážkových závodech. Tedy něco jako Spartan Race, ale s náročnějšími překážkami, hlavně co se úchopu a techniky týče. Za poslední roky se to trochu zkazilo, protože přibyly nové světové federace i nové distance, a tak teď máme nejen mnoho mistrů v OCR, ale také mistrů na spoustu způsobů. Letos jsem si mohla vybrat z různých pořadatelů a lokalit mistrovství v Kostarice, Abú Dhabí, Chorvatsku… Já zvolila Kalifornii a zmíněné OCRWC. Už podruhé pořádali závody v téhle horské lokalitě, zatímco dříve se pohybovaly na východním pobřeží USA, ale zavítali i do Kanady, a dokonce do Evropy.
Nejnovější lokalita v kalifornském horském městečku Mammoth Lakes se vyznačovala vysokou nadmořskou výškou, ale také krásnými výhledy, úžasným okolím a spoustou možností na objevování. Říká vám něco PCT, neboli Pacific Crest Trail? Tak ten vede právě tudy. Do Mammothu spousta trekařů zamíří za vyzvednutím balíčku nebo doplněním zásob.
Jakmile napevno vyhlásili ročník 2024 v téhle lokalitě, bylo jasno. Jedeme do USA! Nebyla to první cesta za závody do USA, zato poprvé do téhle části. Jelikož cena letenek pro dva šplhá do slušných výšin, rozhodli jsme se z toho udělat malý road trip. Když už prodáváme ledvinu, tak ať něco vidíme. Vznikl tak okruh Los Angeles – Las Vegas – Death Valley – Mammoth Lakes – Yosemite – Los Angeles.
Jelikož na města nás moc neužije, vyrazili jsme hned druhý den po příletu směr Las Vegas. Že půjde o výlet úplně jinou krajinou, to jsme pochopili už na dálnici. Měsíční krajina na všechny strany, venkovní teplota rapidně stoupala a sluníčko z nás i v autě dělalo pomalu tažené výpečky. V Americe není sto kilometrů žádná míra. Zatímco v Česku bychom remcali, že z Prahy do Ostravy je to minimálně tisíc světelných let, tady jsme si libovali, že dnes pojedeme jen 4,5 hodiny. Dorazili jsme do malého městečka Pahrump, kde nebylo nic. Supermarkety, kasina, roztáhlá rezidenční čtvrť připomínající scénu z Breaking Bad. Těch jsme mimochodem viděli ještě mnoho. Naše chatička byla ovšem moc příjemná a útulná,
a i při 40 stupních venku se v ní díky klimatizaci dalo fungovat.
Druhý den jsme se vydali do blízkého (= pouze hodina cesty) Red Rock Canyonu. Takový malý Mars poblíž Las Vegas, kde jsou úchvatné červené skály. Mezi nimi se sice člověk cítí jako v předehřáté troubě, ale stojí to za to. Trailu dominoval výhled na Las Vegas uprostřed červené kotliny. Opět nás překvapil počet lidí, kteří na trail mezi skalami vyrazili v městských teniskách, bez vody a ideálně i bez kondice. Tohle nás ale asi překvapí vždy. Víte, jaký je rozdíl mezi Poláky na Sněžce a Američany v Yosemitu? Žádný, jen 9 tisíc kilometrů. Ale zpátky k výletu. Opustili jsme Red Rock, zajeli do Vegas dokoupit pití a rozhodli se projet slavný bulvár Las Vegas Strip. Takový bizár totiž jen tak neuvidíte. Eiffelovka vedle egyptské sfingy, doprovázená gigantickým pohádkovým hradem, který je vlastně hotel? To je jen zlomek!
Rychle jsme zmizeli na dálnici a pokračovali k přehradě Hoover Dam. 220 metrů vysoké monumentální vodní dílo leží na hranici Nevady a Arizony (ano, mezitím jsme totiž z Kalifornie čuchli k Nevadě) a krotí mohutnou řeku Colorado. Zároveň zásobuje okolí vodou i elektřinou. I proto se sem nedostanete bez prohlídky auta na vjezdu.
A proč se po cestě zpět do Pahrumpu neprojet ještě nočním Vegas! A tak jsme měli zážitek kompletní.
Vyrážíme na cestu do Mammoth Lakes! Po cestě se zastavíme ve slavném Death Valley. Slyšeli jste o závodu Badwater Ultramarathon? Tohle již z názvu lákavé dobrodružství startuje právě uprostřed údolí, většinou uprostřed léta, aby to mělo grády. Údolí smrti se táhne sakra daleko a nejmenuje se tak pro nic za nic. Je to místo, kde se podrážky bot taví na asfaltu, všude jsou cedule varující před extrémním horkem a celé to vypadá jako přistání na Marsu. Nějak takhle si představuju posmrtné peklo pro běžce, kteří v životě dělali neplechu. Budou běhat místní stezky nahoru a dolu, až na věčnost. To je vlastně podstata závodu Badwater ultra. Startuje v Badwater Basin v nadmořské výšce -86 m. Celkem má 217 kilometrů a končí pod horou Mt. Whitney. Že by ale člověk zažil nějaké hezké úseky, to se tady moc říct nedá. Velkou část trasy jsme projeli autem, protože závod vede po silnici. Té jediné hlavní, co údolí křižuje. Unavilo nás už jen řízení po nekonečné asfaltce v pekelném vedru. Ještě to tak běžet! V roce 1913 tu naměřili rekordní teplotu na planetě: 56,7 st. Ve stínu.
Je to tak šílené a neútěšné místo, až je to vlastné hezké a fascinující. Nekonečné vyprahlé kopce různých barev, solí pokrytá pláň, občas oáza s hotely.
Těšíme se na stoupání do hor v Mammoth Lakes. Jakmile na místě vystoupíme z auta, s potěšením kvitujeme teplotu kolem 20 stupňů. To je přesně o 23 stupňů méně než v Údolí smrti. Hned běžím vyzvednout startovní balíček a prohlédnout kus trati.
Zvolili jsme totiž strategii překonání nadmořské výšky šokem. Jakmile máte předvést nějaký výkon trochu výše, než jste zvyklí, jsou dvě možnosti. Postupná aklimatizace, která ideálně trvá tak dva týdny. Nebo léčba šokem, kdy přijedete den předem. Na první variantu jsme neměli čas ani rozpočet (přeci jen člověk může zaprodat jen jednu ledvinu), a tak zbývala varianta druhá.
Na start prvního závodu ze dvou jsem se postavila hned druhý den ráno. Čekala mě trasa mistrovství na 3 km, která měla kilometrů skoro 5. Už při rozběhání mi došlo, že aklimatizace šokem nebude ten nejbáječnější zážitek. V prvním kopci mě pálily plíce tak, že jsem čekala, kdy shoří. Kyslíku se nedostávalo a já jsem jen doufala, že na krátkém závodě nemůžeme stoupat tak dlouho. Svůj podíl mělo možná lehké nachlazení, které jsme si přivezli z letadla, ale funěla bych i bez něj.
Všudypřítomné sucho tomu dodávalo grády, ale naštěstí jsem zvládla všechny překážky bez zaváhání. Ve výsledcích svítí 3. místo v mé věkové kategorii, které se ale po sloučení kategorií změnilo na místo 9. Nevadí, čas zregenerovat na druhý den!
Závod na 15 km byl podstatně drsnější. První kopec už tolik nepálil, schoval si to totiž až na později. Po počátečním okruhu jsme seběhli zpět ke startu, zdolali pár překážek a vydali se na vrchol nejvyššího kopce. Městečko Mammoth Lakes leží v průměrné výšce 2500 m. n. m., závod se táhl až na vrchol hory do 3 tis. Čekala jsem to náročné, ale realita předčila očekávání. Horské túry v téhle výšce zvládám, ale kombinace rychlejšího tempa, překážek a absolutního sucha byla velký game changer.
Zdejší příroda je velmi zvláštní. Rostou tu krásné stromy, jsou tu jezera, ale v létě a na podzim je tu neskutečné sucho a prašno. Mezi stromy není žádný mech, ale směs štěrku a prachu. Nikde ani potůček, kapička vody. Pomalu jsem se plazila do kopce a ukrajovala krok za krokem. Že já se na to…. Ne, tohle nikdy nevzdám. Hodně jsem zpomalila tempo a rozdýchávala každou překážku. Šlo to, ale dřelo to. Úchop naštěstí držel. Ve 3 tis. jsme vzali pytel písku a oběhli s ním kolečko po sjezdovce. No, oběhli… Těšila jsem se na seběh ve stylu letu orla, ale byl to spíš postřelený kojot. Poslední překážky a po skoro 18 km cíl! Uf. Dnes 5. místo, hlásí výsledky. Jdu doplnit tekutiny a taky spálené kalorie.
Po zmrtvýchvstání jsme absolvovali ještě výlety po okolí, které byly úchvatné. Mammoth Lakes nejsou “lakes” jen tak. Nad městečkem je soustava několika jezer, na druhé straně zase údolí s vodopády a něčím, co připomíná Panskou skálu. Jen tady tomu říkají Devils Postpile. V údolí směrem k dálnici najdete mezi prašnými cestami horké prameny s umělými bazénky, do kterých se naložíte a koukáte na horské štíty. Geniální!
Postupně máváme Mammothu a přes opuštěné zlatokopecké městečko Bodie míříme do Yosemitů. Scénická cesta Tioga road je otevřená jen v létě a na podzim dle míry sněhu. Vede z ní spousta trailů a mimo jiné ji protíná právě PCT. Projíždíme okolo Yosemite Village a míříme na ubytování, které je asi hodinu cesty. Na zdejší poměry hned vedle. Další dny nás čeká objevování Yosemitů a údajně jeden z nejnebezpečnějších hiků na světě – Half Dome. Na tuhle část se můžete těšit v samostatném článku!
V Yosemitech jsme strávili tři dny. Stále nás provázel prach a brutální sucho, krásné výlety to naštěstí vyvažovaly. Pomalu jsme zamířili zpět k pobřeží a do Los Angeles. Poslední den jsme si zarezervovali ubytování na “předměstí” LA. Necelé 3,5 hodiny cesty od letiště, tedy co by kamenem dohodil. Prošli jsme se po dunách u oceánu, konečně povečeřeli nefalšovaný americký burger a smočili palce v oceánu.
Překvapilo nás, že skoro celé pobřeží zahaluje mlha a koupání znemožňují velké vlny, silné proudy a všudypřítomné zákazy. Nevadí, vynahradíme si to v Malibu. Ale ouha, Malibu nejsou filmové kulisy, ale pruh pláže podél rychlostní silnice. V mlze, stejně jako zbytek pobřeží, a omílané rozbouřeným oceánem. Tak tady ne, míříme na slavnou Santa Monicu a Venice Beach a pak rovnou na letiště. Road trip je totiž u konce!
A jaké to bylo? Monumentální, vyprahlé, úžasné, náročné, americké. Kalifornie je země pláží, oceánu, hor i pouští. Najdete tam všechno, a když se vyhnete velkým městům, budete si připadat i bezpečně. Nám se tenhle kout Ameriky moc líbil, i když jsme se těšili na český vlhký les a trochu nižší teploty. Mammoth Lakes bychom asi jindy nenavštívili, a tak jsem ráda za další závod, který nám ukázal novou lokalitu. Ale běhání ve výšce bez aklimatizace? To si možná příště nechám ujít :)
- Od kanad po karbon: Tajemství běžeckých bot a proč rekordy netkví v podrážce
- Je Garmin Edge 1050 ten nejlepší cyklocomputer na světě? Otestovali jsme Rolls Royce pro cyklisty
- Běhání při kojení: prospívá, nebo zhoršuje kvalitu mléka? Kdy začít a na co si dát pozor
- Vyzkoušeno za vás! Funguje zázračná metoda, která vyřeší chutě na sladké, nedostatek energie i nadváhu?
- Návrat oblíbených Rungo výzev! Podzimní společná motivace začíná opět s kliky.
