Veronika Dvořáková Výčitky svědomí, úzkost, posedlost výkonem nebo pocit, že vynechaný trénink znamená osobní selhání. I tak může vypadat problémový vztah ke cvičení a závislost na sportu. Člověk ho přitom dlouho nemusí rozpoznat, protože navenek vypadá jako disciplína, vůle a zdravý životní styl.
Existuje zvláštní paradox. Když někdo tráví každý večer v hospodě nebo každý večer stáhne láhev, okolí většinou zpozorní poměrně rychle. Když ale někdo tráví každé ráno v pět hodin v posilovně, běhá dva tréninky denně a odmítá jakoukoliv společenskou akci, protože by narušila plán, často sklízí obdiv.
Je to disciplína, vůle, inspirace, to my bychom nedokázali, nechceš si taky na chvíli sednout a nic nedělat? Tím to ale často končí, poznámky vyšumí a závislý člověk sportuje dál.
Na sportu samotném není nic špatného. Naopak. Pravidelný pohyb zlepšuje zdraví, psychiku, kondici i kvalitu života. Problém nastává ve chvíli, kdy se z prostředku stane cíl. Když už necvičíme proto, že chceme, nebo netrénujeme na nějaký svůj cíl. Ale proto, že musíme.
Kdy se ze zdravého sportu stává závislost na cvičení
Psychologové často upozorňují, že závislost na cvičení není definována počtem hodin strávených sportem. Někdo může trénovat deset hodin týdně a být naprosto v pořádku. Jiný může mít problém už při čtyřech.
Rozhodující je totiž něco jiného: Co se stane, když trénink vynecháte? Pokud je odpovědí panika, úzkost, výčitky svědomí nebo pocit selhání, je dobré zbystřit.
Vynechaný trénink, výčitky a pocit osobního selhání
Mnoho běžců nebo sportovců tento pocit zná. V plánu byl běh. Jenže přišla práce, nemocné dítě, schůzka nebo obyčejná únava. Objektivně se nestalo vůbec nic. Jeden vynechaný trénink zpravidla výkonnost zásadně neovlivní. Přesto se člověk cítí provinile a má pocit, že se zhroutil svět. Je naštvaný, nepříjemný.
Jako by něco pokazil, ztratil náskok, zmuchlal celý tréninkový plán a hodil ho do koše. Ve skutečnosti je právě schopnost vynechat trénink často známkou zdravého vztahu ke sportu. Nezaměňujme to za lenost nebo demotivaci. Jeden vynechaný trénink by měl být občas i zdrojem trošky štěstí a pocitu uspokojení, stejně jako zrušený pracovní meeting.
Závislost na sportu se netýká jen profesionálních sportovců
Závislost na cvičení není problém jen profesionálních sportovců. Může se objevit také u hobby běžců, cyklistů nebo návštěvníků fitness center. Zvlášť u těch, kteří se začnou rychle zlepšovat. Najednou přicházejí výsledky. Rychlejší časy, hubnutí, více pochval, bodíky na Garminu, Stravě…
A mozek si začne spojovat vlastní hodnotu s výkonem. Trénink už není aktivita. Stává se měřítkem úspěchu. A právě tehdy vzniká nebezpečné prostředí. Protože každý den bez výkonu pak může působit jako krok zpět.
Sociální sítě, sportovní výkon a kultura neustálé produktivity
Nikdy v historii nebylo tak snadné porovnávat se s ostatními. Otevřete Instagram. Někdo právě dokončil maraton. Někdo jiný odtrénoval ve čtyři ráno. Další přidal fotografii s titulkem, že všechno jde, když se chce, a to i se čtyřmi dětmi, dvěma pracemi, psem s ADHD a babičkou na krku. A ještě někdo sdílí graf, podle kterého úspěšní lidé nikdy nespí.
Postupně vzniká dojem, že každý odpočinek je známkou slabosti. Je vám 24 a ještě nemáte byt, maraton odběhnutý za tři hodiny a milion na účtu? Lúzři.
Vzniká pocit, že když jeden den necvičíte, někdo jiný právě získává náskok. Postupně tak vzniká kultura výčitek, ve které se odpočinek stává téměř morálním selháním. Jenže lidské tělo takhle nefunguje. Regenerace není lenost. Je součástí tréninku.
Když se cvičení, hubnutí a poruchy příjmu potravy propojí
Velmi citlivou oblastí je propojení sportu a poruch příjmu potravy. Zejména u anorexie, bulimie nebo dalších forem PPP bývá pohyb často součástí problému. Ne proto, že by sport způsoboval poruchy příjmu potravy. Ale proto, že se může stát nástrojem kontroly. Dalším způsobem, jak spálit kalorie. Dalším pravidlem, které musí být splněno.
U některých lidí pak vzniká nebezpečná kombinace:
- extrémně nízký příjem energie,
- vysoký objem tréninku,
- strach z přibírání,
- posedlost výkonem.
Při dlouhodobě nedostatečném příjmu energie vzhledem k vysokému tréninkovému zatížení může tělo postupně přestat fungovat normálně. U žen se mohou objevit poruchy menstruačního cyklu, u mužů například pokles testosteronu. Ano, i muži trpí PPP. Roste riziko zranění, únavových zlomenin i psychických problémů. A přesto si okolí často myslí, že jde o zdravý životní styl.
Když sport začne nahrazovat vztahy, odpočinek a běžný život
Možná nejzáludnější forma závislosti na sportu se neprojevuje na výsledcích. Ale ve zbytku života. Člověk začne odmítat setkání s přáteli. Přizpůsobuje dovolené tréninku. Ruší rodinné akce. Všechno se podřizuje sportovnímu plánu.
Na první pohled to může vypadat jako obdivuhodné odhodlání. Jenže zdravý sport by měl život obohacovat, ne ho postupně nahrazovat. Pokud kolem tréninku začne mizet všechno ostatní, je dobré se na chvíli zastavit.
Varovné příznaky závislosti na sportu
Několik varovných signálů, které byste měli hlídat:
- máte výčitky, když vynecháte trénink,
- cvičíte i přes nemoc nebo zranění,
- trénink je důležitější než rodina nebo přátelé,
- máte pocit, že bez pohybu nemáte hodnotu,
- sport používáte hlavně ke kompenzaci jídla,
- odpočinek ve vás vyvolává úzkost.
Jeden z těchto bodů ještě nemusí znamenat problém. Pokud se jich ale poznáváte více, stojí za to se zamyslet.
Co dělat, když se sport mění z radosti v povinnost
Pokud máte pocit, že se sport postupně mění z radosti v povinnost, zkuste se na situaci podívat s odstupem. Nemusí jít hned o závislost nebo poruchu příjmu potravy, ale často jsou to první signály, že vztah ke sportu začíná být nezdravý.
Základní kroky, které mohou pomoci:
- Zkuste si dobrovolně zařadit den nebo dva bez tréninku a všímejte si svých reakcí.
- Položte si otázku, zda cvičíte proto, že chcete, nebo proto, že máte pocit, že musíte.
- Zamyslete se, jestli váš sportovní plán neřídí celý váš život.
- Sledujte, zda nepociťujete výčitky svědomí po vynechaném tréninku.
- Nepoužívejte pohyb jako trest za jídlo nebo přejedení.
- Připomeňte si, že regenerace je součástí tréninku, ne známkou lenosti.
- Zkuste zařazovat aktivity bez měření výkonu, hodinek a aplikací.
- Mluvte o svých pocitech s trenérem, partnerem nebo někým, komu důvěřujete.
- Pokud pozorujete podobné chování u svěřence nebo blízkého člověka, ptejte se spíš, než abyste soudili.
- Při dlouhodobých problémech, výrazném hubnutí, únavě nebo známkách poruch příjmu potravy vyhledejte odbornou pomoc.
Jak poznat zdravý vztah ke sportu a tréninku
Dobré kontrolní pravidlo je jednoduché. Pokud vám sport přináší energii, radost a obohacuje život, pravděpodobně je vše v pořádku. Pokud ale začíná vytlačovat vztahy, práci, odpočinek nebo psychickou pohodu, je čas zpozornět.
Zdravý vztah ke sportu totiž nepoznáte podle počtu tréninků za týden, ale podle toho, že si bez výčitek dokážete dát i den volna.
Den volna může vyžadovat větší disciplínu než další trénink
Nejzdravější sportovec nemusí být ten nejvýkonnější. Ve sportu často obdivujeme disciplínu. A právem. Jenže někdy bývá mnohem těžší udělat pravý opak. Nejít běhat. Vzít si den volna. Dát si pizzu bez výčitek. Odjet na víkend bez sportovních hodinek. Přijmout, že naše hodnota není schovaná v tempu na kilometr ani v počtu spálených kalorií.
Možná právě to je skutečný znak zdravého vztahu ke sportu. Ne že bez něj nemůžeme být. Ale že si ho dokážeme užívat, aniž by nás ovládal.
Zdroje
https://www.nationaleatingdisorders.org
https://akjournals.com/journal/2006
