Nechte se v atmosféře hor Blue Mountains a modrého oparu z eukalyptů vtáhnout do příběhu a postavit se na start jednoho z největších běžeckých trailových závodů na světě. Splyňte s duší jedné obyčejné české holky a buďte součástí chvil běžeckého štěstí.
Článek je delší, ideální k sobotní kávě. Můžete přejít rovnou k mezinadpisu „Závod“ a přeskočit tak intro o Blue Mountains a pocitech před absolvováním neznámé trasy. Byla by to ale škoda.
Když jsem byla malá, byla jsem často nemocná. Ráda jsem spala zavrtaná pod péřovou duchnou, přikrytá až po hlavu. Trápil mně dusivý kašel, nemohla jsem v noci spát a strašně špatně se mi dýchalo. Někdy v sedmi letech napadlo dětskou lékařku poslat mě na vyšetření na alergologii. Po všech testech se ukázalo, že mám zúžené průdušky a nepočítaně alergií. Vyfasovala jsem inhalátor s takovou velkou dýchací lahví a pravidelně jsem musela chodit na vakcíny. Taky mi rodiče sebrali tu mojí péřovou duchnu, měla jsem totiž silnou alergii i na peří, a proto jsem se v noci tak dusila.
Když mě v páté třídě vybral tělocvikář z druhého stupně do běžeckého školního týmu a jezdila jsem na školní běžecké závody, byla jsem nadšená. Na střední škole jsem chodila po večerech běhat kolem řeky. Byl to jediný způsob jak na intru získat extra vycházky.
Tělocviku jsem se v té době ale vyhýbala. Dokonce jsem ve třeťáku byla neklasifikována, protože jsme tělocvik měli poslední dvě hodiny v pátek – a to já jsem radši dřív odjela na víkend domů. Pak jsem prosila tu moji dětskou lékařku, aby mi napsala osvobození od tělocviku, vždyť přeci nemůžu s těmi zúženými průduškami pořádně běhat. Utřela mě s tím, že bych běhat právě měla, abych je roztahovala a žádný papír mi nenapsala. Připadalo mi to tenkrát jako děsná nespravedlnost.
Někdy si fakt říkám, jak se ze mne mohla stát holka, co se kdysi rozhodla natrénovat na půlmaraton, odstěhovat se na druhou stranu světa, natrénovat na maraton a pak na horský maraton. Holka co teď běhá po lesích a horách, posouvá svoje limity, těší se na intervalové tréninky a před rokem a půl se rozhodla, že poběží 100 kilometrů v horách. Tohle se mi neoficiálně splnilo už letos v květnu – ale to jste už určitě četli viz reportáž Závod na 100 kilometrů vás změní, odhodlaně vezmete do pusy i pijavici.
Teď už zbývá to dotáhnout a zaběhnout tu stovku oficiálně! Pojďme se tedy společně podívat na můj největší běžecký zážitek. Vítejte u příběhu jedné obyčejné české holky, která se postavila na start jednoho z největších běžeckých trailových závodů na světě, Ultra Trail Australia by UTMB.
Blue Mountains, Katoomba
Nacházíme se v Blue Mountains, neboli Modrých Horách, v malém turistickém městečku Katoomba. Modré hory je pohoří ležící asi 100 km západně od města Sydney. Jedná se o protáhlý řetězec hor, jehož charakteristikou jsou mohutné, propastmi a soutěskami rozervané pískovcové hory. Národní park Blue Mountains zde vybudoval stovky turistických tras, takže můžete vidět mnoho kaňonů, vodopádů, ale i krásná údolí, pastviny a výjimečné skalní uspořádání hor. Jezdíme do Blue Moutains několikrát do roka, už více než osm let a pořád objevujeme nová místa a trasy. Krajina Modrých hor je zapsána do seznamu světového dědictví UNESCO díky rozsáhlé, převážně zalesněné oblasti pískovcové náhorní plošiny. Vyskytují se zde vzácné druhy eukalyptů. Jméno „Modré hory“ má původ v modrém oparu, který se za horkých dnů vznáší nad celou krajinou. Opar vzniká tím, že se v extrémních teplotách vypařují oleje z listů eukalyptů (doporučuji si prohlédnout fotky krajiny ve fotogalerii).
Oblast Modrých hor je nejvíce ohrožena lesními požáry, které v poslední dekádě byly opravdu masivní a na přelomu roku 2019/2020 bylo vypáleno až 80 % celé oblasti. Byly to doposud nejvíce devastující požáry a o tom, že jsou přímo spojovány se zrychlující se klimatickou změnou, není již pochyb. Na místě jsou i obavy, že následky požárů mohou, mimo jiné, velmi silně ovlivnit místní biodiverzitu nebo dokonce zapříčinit vyhynutí některých druhů žijící v této oblasti světa. Jak jsem již dříve psala, po lesních požárech přišlo v roce 2020 období covidu, kdy se příroda bez návštěv turistů mohla postupně dávat do pořádku. Loňské léto s sebou ale přineslo také spoustu dešťů, které v Modrých horách způsobily lokální záplavy a také sesuvy půdy. Nebylo tedy bezpečné se v nestálém terénu pohybovat. Proto se tradičně v květnu pořádaný závod přesunul na druhou polovinu roku, do australského jarního říjnového víkendu.
Ultra Trail Australia by UTMB
UTA je druhá největší ultra trailová událost na světě. Je součástí světové série závodů Ultra-Trail du Mont Blanc, v srdci okouzlujících Modrých hor, kde je každoročně přivítáno několik tisíc běžců, fanoušků a členů běžeckých výprav. Je také jedním z největších běžeckých svátků v Austrálii, kam se ve dnech 27. – 30. října 2022 sjeli běžci z různých koutů nejen Austrálie ale i celého světa. To je 14. ročník UTA, ikonický trailový festival, který během čtyř dnů nabízí několik běžeckých závodů v různých vzdálenostech: 11 km, 22 km, 50 km a 100 km. Závod přilákal skoro sedm tisíc běžců, z toho asi 1 100 nás startovalo v závodě na 100 kilometrů. Pro vaši představu, místo konání, městečko Katoomba, má zhruba 7 900 obyvatel. Během tohoto víkendu do něj najeli nejen běžci, ale také jejich rodiny, fanoušci a zástupci běžeckých firem se svými stánky. Máte pak pocit, že jste v běžeckém nebi.
Letošní ročník a přípravy na něj byly jiné. Zimní období je za normálních okolností obdobím sucha. Po velmi deštivém létě nás ale čekala i deštivá zima. Pracovníci Národního Parku se snažili opravit poničené traily, ale neustále měnící se počasí rekonstrukce brzdilo. Když sem byla v Modrých horách na běžeckém kempu dva měsíce před závodem, některé úseky trasy byly stále podmáčené, bahnité a nestabilní. Organizátoři UTA nás pravidelně ubezpečovali, že situaci monitorují, jednají se správci národního parku a o všem nás budou včas informovat.
Všichni jsme se tedy připravovali na originální trasu a počítali jsme s účastí námi zvoleného support crew (podpůrného týmu) na vyčleněných check pointech. Když jsme necelý týden před závodem neměli běžecké propozice, nebyla aktualizovaná a nahraná mapa tratě a organizátoři mlčeli, hodně běžců se začalo nervózně ozývat na sociálních sítích a dožadovali se informací. Organizátoři nakonec museli přiznat, že trasa se masivně změní, že nebude možné mít na trati support crew, ale pouze námi předem odevzdané batohy (s osobními věcmi, jídlem, náhradními botami a tak dále), a to pouze na dvou konkrétních check pointech (na 57. a 78. kilometru), cokoli navíc, co budeme potřebovat, tak budeme muset nést, nebo si budeme muset vystačit s tím, co na občerstvovačku připraví pořadatel.
Všechny tyhle informace ve mně vyvolávaly spoustu emocí – strach, nejistotu, naštvání, obavy, vztek. Zároveň taky vděčnost, že se to vůbec bude konat, pochopení pro organizátory, kteří jistě byli v nelehké situaci. Pocity se ve mě střídaly. Původní trasa byla tvořena z dvou krásných okruhů napříč celými horami se seběhem do malebných údolí a následném stoupání zase zpět. Upravená trasa byla naprosto odlišná, žádný okruh ale jednou cestou tam a stejnou zpět, až na malé odbočky někde v půlce trasy a na konci. Na začátku dost silnice, pak pár kilometrů krásného single tracku a pak už jen široký a otevřený „fire trail“. Podmínky, na které se nikdo z nás nepřipravoval. Na druhou stranu negativní postoj ničemu nepomůže, takže hurá do práce: překopej plán, najdi způsoby jak to vyřešit, přepni si to všechno v hlavě – to bylo to, na co jsem se soustředila.
A tak ležím v posteli, v pronajatém pokoji, v malebném hostelu, je skoro půlnoc, za necelých pět hodin zazvoní budík a já se konečně dočkám a postavím se na startovní čáru. Nemůžu spát, hlavou se mi honí myšlenka za myšlenkou. Promítám si události posledních měsíců.
Přemítám o tom, zda jsem v tréninku udělala dost. Mám v sobě pochybnosti – v srpnu jsem prodělala covid, který mě na dva týdny vyřadil z pohybu a když jsem v září skočila zpět do tréninku, začalo mě zlobit pravé koleno. Bylo nutné trénink po všech stránkách uzpůsobit. To období pro mě bylo velmi psychicky náročné, ale nakonec to přineslo své ovoce, koleno se dalo do pořádku a mohla jsem zase běhat. Můj trenér mě ubezpečoval, že pokud mě koleno podrží, závod zvládnu – mám naběháno dost, jsem silná – navenek i uvnitř. Hezky se to poslouchá, ale uvěřit tomu je někdy těžší.
Musela jsem se připravit na možné varianty toho, jak by se závod mohl vyvíjet. Všechny si je představit a akceptovat je. Nejhorší varianta byla, že nebudu schopna dokončit v časovém limitu a bez jakýkoli trvalých zraněních. Moje ideální představa byla zvládnout vše za 15 hodin. Dalším faktorem bylo, že nikdo přesně nevěděl na co se s novou trasou připravit, byla to velká neznámá, s ohledem na terén, stoupání, povrch, počasí a taktiku občerstvování. Procházela jsem si taky v hlavě všechny věci připravené v mojí běžecké vestě, abych nezapomněla nic z povinné výbavy. Dělám to už asi po milionpáté. Venku přímo fičí ledový vítr, přemýšlím, že si ráno asi budu muset natáhnout termo oblečení. Budu potřebovat rukavice? Tak ale dost Nikolo! Otoč se ke zdi a spi!
Závod
Nejdřív mě vyděsí, že v hostelu je úplné ticho a já jsem jediná, kdo vstává. Pak mi dojde, že jsou růžné startovní vlny a že je stovka namixovaná s padesátkou, takže je to nejspíš v pořádku. Než si stihnu ohřát ovesnou kaši, už se kolem motají další závodníci. Jen tak se na sebe usmíváme, víme že na velké řeči bude čas až zítra. Až budeme mít každý ten svůj jedinečný den za sebou. Během jídla se na pokoji mažu, oblékám, svlékám, měním triko, vymýšlím, jak si pak ideálně sundám vrstvy. Venku je teď totiž zima, ale během dne se bude oteplovat. Navíc se klepu i nadšením a taky nervozitou. Když se to snažím nějak říct na hlas, chce se mi bulet a nemůžu chytit dech. Opakuju si, že všechno je oukej. Hlavně dýchej, hezky pomalu, nádech, výdech.
Je potřeba chytnout kyvadlový autobus a dostat se na start. Vesta váží odhadem asi tak šest kilo, plus mám běžecký pás na drobnosti a hlavně běžecké hole. Nejsem si teda jistá, jestli hole vůbec využiju, ale lépe je mít, než pak litovat. Autobus nás vyhazuje asi kilometr před startovním polem, zbytek musíme pěšky. Na trase už běží první startovní vlna a tedy nejlepší běžci toho dne. Pohled na ně mě opět dojímá, uvědomuju si, čeho jsem součástí. Všude kolem se trousí stovky běžců, směřující do centra celého dnešního dění, na startovní ovál.
Moje startovní skupina je číslo 4, mám tedy zhruba 15 minut. Poslední úpravy, záchod už nestihnu, ještě kafe se chci napít. Loučím se s kamarádkou Veronikou a přítelem Braňem a odcházím do startovního koridoru. Tři minuty. Snažím se svoji nervozitu zamaskovat, dělám kraviny a mám rádoby vtipné řeči. START! Pomalu se rozebíháme, nikam nepospíchám, vím že mám před sebou dlouhý den. Taky vím, že prvních víc jak deset kilometrů budeme na silnici, než nás trasa zavede dál od civilizace. Podpora od všech lidí kolem, kteří nám fandí je neskutečná. Vůbec to nechápu, pořád se mi z toho chce brečet. Taky potkávám nějaké moje běžecké kamarády, plácneme si a mě to zase obrovsky dojímá. Ať už jsme, sakra, v tom lese.
Když se konečně dostávám na první lesní pěšinu, nahlas se začnu smát – je to totiž jen rozšlapané bahno. Kouknu na svoje skoro nové, čistotou zářící boty, v duchu se jim omluvím a razím heslo – proběhni to co nejrychleji, ale hlavně neuklouzni, protože bahenní lázeň na začátku celého dne fakt nepotřebuju.
Později už se trasa neustále mění, přírodní schody, skalní průsmyky, přebrodit potok a poprvé si namočit nohy. Na první občerstvovačce se dlouho nezdržím, doplním tekutiny, sundám termo, natřu se opalovákem a za osm minut zase pokračuju. Za několik dalších kilometrů se napojíme na fire trail, kde strávíme velkou část dnešního závodu. Vítr ustal a sluníčko začíná pěkně pálit. Najednou v druhém směru začínáme potkávat vracející se běžce. Nejdřív trochu znejistím, pak si všimnu, že jsou to všechno běžci se žlutě označeným startovním číslem. Tedy ti, kteří běží 50kilometrový závod a na 25. kilometru se otáčí a běží zpět. Většinu z nich zdravím a nešetřím podporou. Vidím totiž jakou radost jim to dělá.
Dobíhám na další občerstvovací stanici na 32. kilometru, tady se rozhodnu si vyměnit poprvé ponožky, jsou mokré a mám v nich písek Dřív nebo později by se mi mohl udělat puchýř nebo oděrka. Doplním tekutiny, dám si trochu coly a kousek pomeranče. Cítím, že v tohle vedru to dnes žádná velká hostina nebude. Znovu se natírám opalovákem a vybíhám na další závodní úsek. Slunce je už celkem vysoko, pozoruju jen svůj stín na prašné oranžové cestě. Na každé straně jsou jen ohořelé zbytky eukalyptových stromů a mezi nimi raší nové. Jsou mladé, krásně zelené, ale pořád moc nízké, aby mohly vytvořit stín na cestu.
Také mezi nimi všude kvetou waratah, krásné červené kytky, které jsou chloubou Nového Jižního Walesu. Před sluncem se tedy není kam schovat. Směju se sama sobě, protože jsem nedávno říkala, že bych se ráda zúčastnila závodu v centrální Austrálii, který vede přes posvátné pohoří, kde ještě dodnes žijí původní obyvatelé. Ale taky vím, že by to pro mě byla největší zkouška, protože těžko snáším taková vedra a podnebí, která tam panují.
No a tak si tady běžím po vyhořelé oblastí Modrých hor, na vyprahlém tracku a opět si připomínám, jak málo má člověk nad přírodou moc. Slunce je neúprosné, na hodinkách raději přepínám obrazovku jen na profil stoupání/klesání a soustředím se tedy vždy jen na daný úsek přede mnou. Krok za krokem. Jsem vděčná za každé rozptýlení od ostatních běžců a toho je spousta. Mám ráda tyhle malé konverzace, nebo jen úsměv, slova podpory, otázky na vybavení, odkud kdo je, jak se mu daří, kolik takových závodů má za sebou, na jaké jídlo se těší v cíli. Já vím, že se opakuju, ale běžecká komunita je plná skvělých lidí – a mám pocit, že kdyby na sebe byli lidé tak hodní, jako běžci na trati, bylo by na světě hned líp.
Když si zrovna nepovídám, soustředím se, abych někde nezakopla, nezapomínám se pořád usmívat a taky jsem hodně sama v sobě. Dost často kontroluju a projíždím tělo. Jestli se cítím dobře, jestli se něco ozývá, jestli něco vyžaduje moji pozornost. Koleno funguje skvěle, bez jakéhokoli náznaku diskomfortu nebo bolesti. To mi dodává sebedůvěru. Cítím se nadmíru dobře a vím, že ani čas nemám vůbec špatný.
Check point na 58. kilometru
Nemalým rozptýlením jsou také cedule podél trati, které tam dali pořadatelé. Jsou na nich motivační citáty, zapeklité otázky, které se vás snaží trochu rozptýlit, nebo nutí uvědomit si, proč to všechno dnes podstupujete. Blížím se k hranici 58. kilometru a první check point, kde na mě čeká můj osobní batoh.
Dobíhám na místo a cítím, jak jsem přehřátá. Sundávám čepici a strkám hlavu pod studenou vodu, vyzvednu si batoh a poprvé fakt lituju, že tu nemám na pomoc Veroniku a Braňa. Vytahuju obědový box s jídlem, sáček s náhradním oblečením, vlhčené ubrousky a najednou nevím, co mám dělat dřív. Jídlo – ať mi začne trávit během toho, co dělám všechno ostatní. Sním krabičku s pomerančem. Zkouším sushi s avokádem, sním pár kousků a utvrdím se v tom, že s tím reálným jídlem to dnes žádná sláva nebude. Jsem ale v klidu, vím, že v lahvi mám mix, kde jsou i kalorie, takže by to neměl být problém. Dětské sáčky s bramborovou kaší si dávám do vesty, pokud bych je chtěla jíst později. Doplním vestu, převleču triko, namazat, hodím do sebe dva kelímky coly a zase vyrážím.
Dojdu na kontrolní bod a zároveň na nejnižší bod dnešní trasy, odkud se otáčím a čeká mě cesta po fire trailu zase zpět. Musím říct, že to žádná velká zábava není, proto se soustředím na svůj vnitřní svět. Často sleduju konkrétní otisk vzorku bot, někdy si v duchu zpívám nejvíc ujeté české lidovky nebo dětské říkanky, sluníčko pomalu začíná ustupovat, a tak je sem tam i nějaký stín. Pořád se na všechny ostatní usmívám, vzájemně se podporujeme. Ale není to stále jen veselé. Spousta lidí zřejmě podcenila zásoby vody, nebo dost často příjem jídla, minerálů, energie. Někteří opravdu potřebují pomoc, kolabují na trati, nemůžou dál, musí pro ně přijet záchranné vozidlo. Paramedici na checkpointech mají dost práce. Sem tam mi po cestě nějaký běžec řekne, že na další kontrole končí. Vždy se jim snažím říct, ať to rozhodnutí udělají, až tam budou. Vím, jak rychle tyhle krize můžou přijít a zase odejít. Ale pravda je, že někteří z nás závod prostě nedokončí.
Největší můj obdiv mají lidé, kteří se na závod přihlásili jako na pochod. Časový limit na dokončení je totiž 26 hodin a oni tedy půjdou celý den a celou noc. Když se dostanu na hranici 70. kilometru, pořád potkávám spoustu z nich, jak teprve míří po trase směrem dolů, odkud už já běžím víc jak 15 kilometrů. Tohle chce opravdu kuráž, protože čím déle na trase jste, tím víc a víc je to náročnější. Osobně už do každého stoupání používám běžecké hole, ani se nesnažím je skládat, když se rozhodnu po rovině nebo při klesání běžet. Hole jsou mým nejlepším přítelem a největším pomocníkem. I když jsem prvních 40 kilometrů brblala na co je vlastně táhnu.
V noci a unavená
Dostávám se na check Point číslo 4. Slunce začíná pomalu zapadat a zvedá se studený vítr. Bude potřeba se převléct do teplého. Na check pointu je to jedna velká párty. Dobrovolníci jsou všude na trase naprosto báječní, starají se o nás, rozesmávají nás, podporují. Tady jeden z nich dokonce dělá DJ a pouští hudbu na přání. Největší úspěch mají hity jako: Veď mě dál, cesto má. Don´t stop me now. Show must go on a tak dále. Všichni se shromažďujeme kolem ohně. Vím, že si nesmím sednout, protože pak by bylo těžké se vydat znovu na cestu.
Převléknu se do teplého, mezitím dostaneme upozornění, že už musíme nosit reflexní vestu, nachystám si čelovku, sním zase pár kousků pomeranče, colu a trochu s nelibostí se vydám na cestu. Začínám cítit únavu, vůbec se mi nechce rozeběhnout a tak si řeknu, že chvíli jen prostě půjdu. Přemýšlím si o tom a najednou mě vtrhne do přítomnosti pískot a křik. Dojde mi, že je to na mě. Otočím se a vidím skupinu běžců tak 300 metrů ode mne: „Pojď zpátky, sešla jsi z trasy.“ volají na mě. Rozesměju se a vracím se. To bych nebyla já, kdybych aspoň trochu nezakufrovala.
Mám před sebou asi deset kilometrů do posledního check pointu, kde bych se měla vidět s Braňem a Verčou. Těším se na ně. Vím, že mě to nakopne a že si budu moct trochu postěžovat jak mě všechno bolí. Zatím jsem ale pořád na cestě. Je nádherný západ slunce a já jsem na trase po dlouhé době úplně sama. Zastavím, dělám si pár fotek a hlavně si dovoluju pocítit obrovskou vděčnost. Za to, že můžu stát na tak krásném místě na světě a dělat to co miluju, být obklopena stejně bláznivými lidmi jako jsem já, za to že jsem zdravá, že mám odvahu něco takového uskutečnit, a taky že mám kolem sebe lidi, kteří mi v tom pomáhají. Zamáčknu slzu a pokračuju, uvnitř se připravuju na poslední úseky závodu, kde mě čeká obrovské stoupání, nespočet schodů a velmi technický terén. Těším se na tu příjemnou změnu, po tom stereotypním fire trailu. Těším se ale jenom proto, že jsem v nevědomosti toho, co mě vlastně reálně čeká.
Těch pár zbývajících kilometrů k poslednímu checkpointu je nekonečných. Slunce už zapadlo úplně, musím si tedy dávat větší pozor, kam šlapu. Tělo už začíná být bolavé. Soustředím se jen na světýlko mojí čelovky a těch pár kroků na které vidím. Začínám slyšet řinčení zvonců a fandění lidí. Vím, že jsem blízko. Najednou vidím první fanoušky kolem trati. Rozhlížím se a hledám svoje dvě známé tváře v tom davu. Na pravé straně řev zesílí a já najednou vidím Braňa a Verču, ale i Bellindu a Joseho! Moje dva běžecké kamarády, které jsem tam vůbec nečekala. Úplně mě to dojme, neobratně se je snažím obejmout. Mozek už je v takové zvláštní mlze, takže ze sebe soukám slova vděku, zatímco oni mi vyjadřují slova podpory. Tohle je jeden z nejhezčích okamžiků dne, i když se mi vůbec nedaří ho popsat, tak jak jsem ho vnitřně prožívala. Braňo mě vede do zázemí pro běžce, vysvětluju mu, že nemám chuť jíst ani nic, dám si jen colu a pomeranč a chci rychle pokračovat, už to chci, jak se říká doklepnout. Vyndávám naopak věci z vesty, které už nebudu potřebovat.
Rozloučím se, poděkuju kamarádům za podporu a odhodlaně vyrážím na posledních asi 12 kilometrů. Jsou to ty nejdelší kilometry z celého závodu. Je to úsek, který je opravdu velkou výzvou. Jsou to schody. Nahoru, dolů, nahoru, dolů, stovky schodů, tisíce schodů, nekonečno schodů. Terén je to velmi technický a já se opravdu soustředím na každý krok. Jsem opatrná, rozmáznout se tady někde fakt nechci. Jsou to také nejvíc tiché kilometry, všichni sborově mlčíme, každý se soustředí na svůj vlastní boj, před sebou i za sebou vidím jen světla čelovek ostatních závodníků. Poslouchám hodně zvuky lesa, a že je to teda představení. Cikády, netopýři a různí noční ptáci nám přizvukují na cestu. Občas mi pod nohama proběhne pavouk, občas něco zašustí v keřích kolem cesty.
Nepravidelně se objeví někdo z dobrovolníků, kteří běhají po daném úseku na trati a kontrolují, zda jsou všichni v pořádku. Ti jsou samozřejmě plní energie a snaží se nás povzbudit nebo rozveselit. Každému co je potřeba. Opět si uvědomuju, jak moc jsou dnešní dobrovolníci na všech různých pozicích důležití. A hned si v hlavě dělám poznámku, že tohle musím běžecké komunitě oplatit a někdy se taky přihlásit jako dobrovolník.
Zpátky ale k těm schodům. Nahoru mi to s pomocí běžeckých holí pěkně šlape, dolů je to už trochu horší… bolí mě stehna, bolí mě celé tělo, je už takové nestabilní, unavené, rozeběhnout si dovolím jen na rovince, nebo někde na přechodu mezi traily. Jestli si to pamatuju správně, těch posledních 12 kilometrů mi zabralo snad víc jak dvě hodiny. Už začínám mít zoufalý pocit, že tohle nikdy neskončí. Najednou jsem schopná rozpoznat schody, po kterých jdu nahoru. Dochází mi, že jsem v posledním stoupání a dostávám se pomalu ale jistě k areálu, kde závod bude končit. Stihnu se ještě leknout posuma, který se nejdřív lekl mě a začal zdrhat fofrem na strom.
Do těch posledních schodů dávám všechno! Dobíhám přes chodníček na beton, vidím značení pro běžce, všude na cestě jsou křídou napsané vzkazy od rodin a fanoušků. Dobrovolníci na mě mávají, běžím jejich směrem, pořád se usmívám, směřují mě pomalu do cílové rovinky, slyším znovu zvonce, fandění, křik a vidím kolem spoustu lidí. Běžím, usmívám se a hledám znovu známé obličeje. Najdu je, Braňo mi podá naši českou vlajku a já se cítím jako vítěz dne a s obrovskou radostí a úlevou vbíhám do cíle. Je těsně před půlnocí a můj cílový čas je 16 hodin a 27 minut.
Necítím nic než obrovský klid. Tělo bolí, ale duše se vznáší. Přirovnala bych dnešní závod k něčemu podobnému jako je památníček. Pamatujete na něj ještě? Jak vám do něj kamarádi a spolužáci kreslili obrázky a psali vzkazy na památku? Když jsem se ráno postavila na start, tak byl můj Památníček prázdný. Teď je plný. Plný výjimečných zážitků, konverzací, emocí a pocitů, které si budu pamatovat do konce života.
Ráda bych vyjádřila neskutečný obdiv všem účastníkům UTA. Každý běžec, který našel odvahu se postavit na startovní čáru, je v mých očích obrovský hrdina a každý, kdo závod dokončil, má můj obrovský respekt. Poslední slova bych chtěla věnovat všem těm, kteří mě na mojí cestě podporují. Moc si toho vážím a doufám, že vám to někdy budu moct oplatit. Děkuju z celého srdce, bez vás by to nešlo!
A na co se můžete těšit dál? Jak jste si mohli všimnout – moje plány nikdy nejdou podle plánu. Takže dřív, než zase něco naplánuju, dobře si to rozmyslím. Upřímně si teď chci dát čas na regeneraci. Příští rok mám v kalendáři jen můj oblíbený Six Foot Track Marathon, který se koná tradičně v březnu, také v Modrých horách. To je zatím jediný můj plán. Tenhle 100kilometrový závod pro mě byl splněný sen, ale taky jsem si uvědomila, že pokud si chci splnit ty další běžecké sny, bude potřeba ještě trochu víc na sobě pracovat a hlavně nabírat zkušenosti. Takže tohle je doufám jen začátek dlouhé cesty. Až se zase něco v mém běžeckém životě bude dít, určitě o to nepřijdete. Pokud by vás zajímalo něco víc z mého běhání, najdete mě na Stravě a nebo můžete sledovat můj profil na Instagramu.
Autorka textu: Nikola Ducová
