Ještě jeden maraton, nová kniha sportovního novináře a běžce Luboše Brabce, je konečně na světě. Jestli jste četli jeho skvělou prvotinu Maraton a jiné pošetilosti nebo parádní knihu Můj dlouhý běh o ikoně českého ultra běhu Danovi Orálkovi, tak víte, že Luboš je nejen skvělý glosátor, ale i někdo, kdo o běhu dokáže velmi poutavě psát. Přesvědčit se o tom můžete v této exkluzivní ukázce.
Přibližně v době, kdy jsem začal pravidelně běhat, mě bavil i squash. Nijak jsem v něm nevynikal, vlastně ani nevím, jestli jsem někdy vyhrál, spíš ne, protože jsem si cíleně vybíral lepší soupeře. Ale hodinka na kurtu mě vždycky nadchla. Objevil jsem v ní příjemný způsob, jak vypotit trochu pohodlnosti.
A hlavně: byla to tak prostá, jednorozměrná zábava!
Netrénoval jsem, nepídil se po finesách, jak vylepšit forhend a precizněji podávat. Nevěděl jsem nic o historii, neznal jsem jméno jediného špičkového hráče a možná bych znejistěl při kvízové otázce, jestli je squash olympijský sport.
S nikým jsem se o něm nebavil. Ani se soupeři ne. Sotva za námi zaklapla dvířka kurtu, zápas jsme vypustili z hlavy. Pak u piva jsme neřešili dramatickou koncovku druhého setu, ani jsme nerozebírali, jaké rakety jsou nejlepší. Přišlo by nám to zbytečné. Asi i hloupé. Měli jsme tisíc lepších témat k hovoru.
A vůbec nejvíc byl squash lhostejný mému okolí. Nikdy jsem neslyšel otázky: Co tě na tom, proboha, může bavit? Jaký smysl má honit se mezi čtyřmi stěnami a mlátit do gumového míčku?
S běháním, jak asi sami víte, je to přesně naopak.
Pomalu každého z blízkých zajímá, co v tom opakovaném kladení jedné nohy před druhou vidíme za kouzlo. Tolika lidem přijde stěží uvěřitelné, že jsme schopni se spoustu hodin týdně věnovat takhle banálnímu pohybu. Měsíc za měsícem, rok za rokem . Děláš to, abys zhubnul? Na co při běhání pořád myslíš? Fakt běháš i po asfaltu? A co tomu řeknou klouby? Jak je vlastně dlouhý maraton? Nejsi už na to starej? Není to nuda?
Poslední otázka zaznívá nejčastěji a s neúprosnou pravidelností. Jako z rádia se linoucí refrén otravné písničky.
Pochopitelně nejsem objektivní, ale ani po desítkách tisíc kilometrů mi běhání nepřipadá nudné. Jinak bych se na něj dávno vykašlal. Vlastně moc nechápu, proč jsme permanentně podezíráni, že se věnujeme něčemu, co nás nemůže bavit. Co snad nemůže bavit nikoho na světě.
Běhání na mě začne chrlit jiskřičky nudy jedině v obdobích, kdy si ho nudným udělám. Kdy ho odstavím na poslední kolej, protože mi do života vstoupí důležitější věci, a při tréninku pak funguju na špatně seřízeného autopilota. Naštěstí to nikdy netrvá dlouho. A při návratu do pravidelného režimu si znovu připomenu dávno ověřenou zkušenost, že běh nemůže být nudný už proto, že nikdy není stejný jako ten předchozí. Každý den běžím jinak dlouho, v jiném tempu, v jiném počasí, v jiném vnitřním rozpoložení, v jiné formě, v jiný čas. I trasy se snažím obměňovat. Hledám nové pěšiny mezi stromy, podle nálady si tisíckrát obkroužené okruhy různě zkracuju a prodlužuju nebo aspoň běžím opačným směrem než obvykle.
Nudou netrpím ani při sledování vytrvaleckých závodů. Baví mě každá minuta. Sleduju styl běžců, pozoruju jejich reakce na soupeře, čtu si v jejich tvářích, napjatě čekám, kdy nasadí vyšší tempo a zkusí trhákem rozhodnout, propočítávám mezičasy. Dívat se na běžícího Eliuda Kipchogeho je pro mě stejný zážitek jako se kochat údery Rogera Federera nebo kličkami Connora McDavida. Běh v nejdokonalejší formě. Poezie svého druhu. Bez ohledu na to, jaké hi-tech boty má Kipchoge zrovna na nohou a co mu možná za pár let najdou v krvi.
Ale uznávám, že při pohledu zvenčí se asi zákonitě musí zdát, že slovo „nuda“ je nejvýstižnější charakteristikou běhání.
Dlouhotrvající, monotónní pohyb vpřed. S minimem akce a vzrušení, na kterých si dnešní svět tolik zakládá. Chybí nakažlivá euforie ze vstřelení gólu i triumfální pohled na krví zacákanou podlahu oktagonu. Navíc podstatu vytrvalostního závodu nejde, na rozdíl od jiných disciplín, vtěsnat do několikavteřinového gifu.
Podobný názor mají i televizní společnosti, které sice získaly práva na přenosy z nejlepších maratonů a půlmaratonů, ale zároveň usilovně řeší, jak tuhle nekonečnou nudu okořenit. Podivný pohyb jménem běh se snaží ukazovat co nejmíň, raději diváky seznamují s pamětihodnostmi měst a servírují jim rozhovory s politiky, sponzory, funkcionáři. Dění na obrazovce místy připomíná spíš cestopis než sportovní událost. Už dlouho si říkám, jaká je škoda, že podobný princip se neaplikuje i na fotbalovou ligu. Že by se přenosy tuctových zápasů zkrátily na polovinu a ve chvílích, kdy se na hřišti nic zajímavého neděje, by kamera bloumala po kopcích v okolí Jablonce nebo po příbramském náměstí. Hlasuju pro!
Není to česká specialita, byť u nás bývá dotažená téměř k dokonalosti. Vzpomínám si třeba na mistrovství světa v atletice v roce 2013, které se konalo v Moskvě, a na přímý přenos maratonu v České televizi. O vytrvalcích bojujících o medaile jsem se nedozvěděl vlastně nic, komentátory příliš nezajímal ani průběh závodu, zato jsem velmi brzy získal obstojný přehled, kolik stojí pozemky na Arbatu a co je ve městě nového…
Nahlas to slovo ve studiu nezaznělo, ale cítil jsem ho za každou větou. Nuda. Čím delší závod, tím větší nuda. Pochopitelně. Nikdo se přitom nepozastaví nad paradoxem, jak je možné, že tak nudnému sportu se věnujou miliony lidí a podle všeho jejich počet stále roste. I někteří malověrní organizátoři se snaží běh vytáhnout na pečlivěji nasvícené jeviště. Postavit ho do jedné řady s ostatními sporty, vedle těch nejatraktivnějších. Pilně proto loví známé tváře a doufají, že když modelky, zpěváci a vystajlované instablogerky vyšlou do světa poselství, že nekoketují jenom s pilates a tenisem, ale jdou si občas i zaběhat, posune to tu naši káru dál. Málokdo pak bude běh považovat za další formu fyzického sebetrýznění. Stane se z něj cool a sexy zábava.
Mám však podezření, že tenhle přístup nefunguje. Pro většinu pozorovatelů běh dál zůstává záhadnou, trochu podezřelou a především málo pochopitelnou aktivitou. Jeden z tradičních pohledů okolí vyjádřil i všeuměl František Ringo Čech v naštěstí málo známém obrazu Maratonci otravují v Praze.
Možná proto se neustále snažíme přitažlivost a smysluplnost běhání druhým vysvětlovat. Někdy až moc na sílu. Umíme o něm urputně a nekriticky debatovat, tlačíme ho na piedestal vynálezů lidstva a býváme hákliví na každý vtípek namířený naším směrem. Přihlouplé články o běhání kolektivně kamenujeme, i ty nejdiplomatičtější z nelichotivých zmínek si bereme osobně.
Pokud by existoval software, který by dokázal sečíst všechny naše příspěvky na blozích a sociálních sítích, všechny agitační fotky a videa, všechny vášnivé diskuse věnované běhu, bylo by to obrovské číslo. Tisíce popsaných stran a miliony zdokumentovaných běžeckých zážitků. Asi žádný jiný sport jeho aktéři tolik neprožívají. Ani ten fotbal ne.
Usilovná touha objasnit světu, o čem mluvíme, když mluvíme o běhání, jako by neměla konce. Jenom těch knížek, co bylo napsáno! A stále jich přibývá. Ta, co ji právě držíte v rukou, je toho dalším důkazem.
O zkušenosti a příhody a proudy metafor se v nich dělí olympijští medailisté i nejpomalejší běžci, vegani, těhotné běžkyně, vyléčení i nevyléčení alkoholici, bosoběžci, ultramaratonci, meditující podivíni, veteráni, začátečníci, špičkoví experti i trenéři bez špetky soudnosti, esejisté, historici, stand-up komici. Všichni s přesvědčením, že v běhu objevili něco víc, než je ono prachobyčejné střídání levé nohy s pravou. I kdyby tím objevem měl být jenom šokující postřeh, že život je jako maraton. Regály v knihkupectvích už jsou přecpané a berlínský Dussmann, jedno z mých nejoblíbenějších, má běžeckou literaturu dokonce rozdělenou do čtyř podskupin: Laufen, Marathon, Ultralauf a Laufkultur. Adepti jógy i posilování nám takový výběr můžou závidět.
A co teprve články typu „20 důvodů, proč je běhání ten nejúžasnější sport“! Případně mnoho dalších důvodů, proč začít běhat právě teď. Narazil jsem určitě na desítky takových, četl asi čtyři. Ať už ale byly napsané třeskutě humorně, nebo s nesnesitelným patosem, pokaždé jsem z nich cítil spíš křeč než pohodu. Víc špatně skrývanou nejistotu než zdravé sebevědomí.
Jako bychom všemi těmi debatami, články, statusy a knížkami nepřesvědčovali o nenápadném půvabu běhání svět kolem nás, nýbrž v první řadě sami sebe.
Jako bychom se tím utužovali ve víře.
Jako bychom měli obavu, že jak snadno jsme si běhání oblíbili, stejně lehce mu brzy můžeme dát i sbohem.
Nebo si tím poutem jste stoprocentně jistí? Vážně v koutku duše nezaváháte při odpovědi na otázku, jestli by se to mohlo stát i vám?
Přitom to jde tak snadno – podobně jako přejít uprostřed závodu do chůze a vypnout stopky. Nejdřív začnete ze zřetele ztrácet cíl, potom i směr a nové cesty se už nesnažíte hledat. Najednou zjistíte, že jste tři týdny nebyli běhat, a svět se nezhroutil. Ani tělo ještě ne. A za pár měsíců se bez velkých emocí smíříte s tím, že jste bývalý maratonec nostalgicky se ohlížející za svou běžeckou minulostí. Vytratí se vůle i nedávné přesvědčení, že běhání je úžasná zábava, která není ani trochu nudná, naopak nudný je život bez něj.
Proč jsem se tedy v jedné slabé chvíli rozhodl znovu se pořádně rozběhnout, ačkoli mám mizivou šanci, že se budu zlepšovat? Kde je aktuálně ukryté kouzlo, které ve svém snažení vidím? Co mě žene skoro každý den ven?
Úplně přesně to nevím a do hlubokých analýz se raději nepouštím. Třeba mám jenom strach, že když se zase zastavím, bude to už definitivně. Ale víc bych se asi přiklonil k myšlence, že teď běhám především proto, aby mi jednou, až nebudu moct, nebylo líto, že jsem právě v téhle době neběhal.
LUBOŠ BRABEC (1974) je sportovní novinář a rekreační běžec. V roce 2013 vydal svoji prvotinu Maraton a jiné pošetilosti. Následující rok společně s ultramaratoncem Danielem Orálkem napsal Můj dlouhý běh (titul se stal i první českou běžeckou audioknihou, namluvil ji herec Zdeněk Velen). Díky spolupráci s legendou NHL Miroslavem Fryčerem si mohl odskočit ke své další lásce, hokeji. Výsledkem je kniha Můj divoký hokejový život (2017, anglicky 2018). Více o autorovi najdete na www.lubosbrabec.cz