Po menších peripetiích se minulý víkend podařilo českému Columbia Montrail týmu vyjet na běžecký festival Łemkowyna Ultra–Trail. Vyhlášený bahnivý závod v polských Nízkých Beskydech, známý bohatým doprovodným programem a běžeckou party v cíli sice po přeložení z podzimu proběhl kvůli situaci v dosti okleštěné formě, ale hlavně proběhl. A pro Čechy docela úspěšně. Martina Dvořáková si na hlavní 150kilometrové trati doběhla pro druhé místo. Ondřej Pavlů vyhrál stokilometrový závod a vylepšil traťový rekord o 55 minut. A právě Ondra se o zážitcích ze závodu pro Rungo trochu rozepsal.
Doba je všelijaká, a ještě ve středu, dva a půl dne před startem, jsme si nebyli jisti, jestli vůbec do Polska pojedeme. Nakonec ale zafungovala nalezená skulinka v tamějších vládních nařízeních a díky potvrzení od ITRA (Mezinárodní trail runningová asociace) o mezinárodním přesahu závodu a následně zaslané pozvánky od organizátorů jsme byli vyňati z nutnosti nastoupit do karantény a ve složení Martina Dvořáková, Michal a Soňa Hrabcovi a moje maličkost jsme mohli frčet z Prahy rovnou až na start závodu 15. května 2021.
Nejblátivější závod široko daleko
Łemkowyna Ultra-Trail je známý jako extrémně bahnitý závod, který se každý podzim běhá v polských Nízkých Beskydech. Přesunutí loňského ročníku z podzimního termínu na květen proto v mnoha závodnících vzbudilo naději, že by se jim třeba jednou trať nemusela pokoušet sežrat boty i s nohama. A dlouho to tak i vypadalo. Ještě ve středu byly traily suché jak troud. Pak ale přišla dvoudenní smršť, která vše vrátila do normálu a jako bonus rozvodnila potoky, jichž se na trase brodí desítky.
Na trasy od 30 do 150 kilometrů se pravidelně sjíždí polská běžecká smetánka, většinou okořeněná i několika slušnými zahraničními závodníky. Kvůli epidemické situaci a komplikacím pro zahraniční běžce bylo letos startovní pole bohužel trochu prořídlé. Já a Michal jsme se postavili na 103 kilometrů dlouhou trasu s převýšením 4 500 metrů. Soňa běžela 48 kilometrů a Martina nám zachraňovala čest účastí na hlavní 150kilometrové distanci.
Plnou parou vpřed
Když se mě ředitel závodu Krzysztof těsně před startem ve dvě ráno ptal, na jaký čas to vidím, trochu velkohubě jsem prohodil, že 11 hodin je hratelných. Nutno podotknout, že traťový rekord v té době byl 11:51. Ten držel Polák Maurycy, vítěz z roku 2019, který se na start postavil i letos. Zcela logicky jsem ho považoval za svého hlavního soupeře.
Neproběhlo žádné oťukávání ani taktizování, od začátku jsme šli slušnou pilu. Bahnité seběhy ve tmě na plný plyn. Na širších cestách pod čtyři na kilák. Žádné flákání do kopců. Bylo to ale hezky gentlemanské. Já mu za běhu několikrát podržel běžecké hole, když si potřeboval něco vyndat z batohu. On mě zachránil, když mi vypadl z kapsy kelímek na vodu. Na běžeckých úsecích jsme kecali, vzájemně se povzbuzovali. V cíli si srdečně gratulovali.
Na 35. kilometru jsme míjeli o hodinu dříve startující Martinu. Prohodili jsme pár povzbuzujících slov a vzápětí za sebou slyším, jak Maurycy se smíchem říká „He’s trying to kill me!“ Možná si to nechal vlézt pod kůži, protože hned v následujícím kopci jsem mu poprvé cuknul. O chvíli později jsem ale přeběhl odbočku a musel naopak stahovat. O deset kilometrů později, těsně před druhou občerstvovačkou, už jsem se ale trhnul nadobro a tušil, že mě čeká dlouhá osamocená práce. Trochu jsem zvolnil a v kontrolovaném tempu pokračoval.
Podmínka pro zápasy v bahně ideální
Trať byla mokrá a blátivá až běda. V prudších kopcích to byl jeden krok nahoru, dva dolů. Na sebězích bylo lepší zavírat oči a doufat, že se to dole nějak zastaví. Vždy, když měl člověk pocit, že mu začínají schnout boty, přišel brod dalšího rozvodněného potoka. Zlatým hřebem pak byla pasáž někde před 50. kilometrem, kde jsem probíhal mokřadem a asi kilometr v kuse šel po kotníky až po kolena ve vodě.
Mělo to ale své kouzlo. Trať nám to prostě nedávala zadarmo a za dřinu nás pravidelně odměňovala. Vedla kolem mnoha kostelů, kostelíků a svatyň postavených v tradiční beskydské dřevěné architektuře. Uprostřed krásného listnatého lesa takhle třeba najednou na paloučku vykouknul úchvatný hřbitov. Východ slunce nad mlhavou krajinou byla kapitola sama pro sebe.
Při závodech do 12 hodin přijímám energii jen z GU gelů, nutričních nápojů Tailwind a ovoce na občerstvovačkách. Je to pro mě nejrychlejší a nejpohodlnější. Problém zmíněných značek ale je, že do většiny produktů rvou kofein. Po závodech se mi tak často stávalo, že jsem v noci civěl v kofeinovém rauši do stropu a nebyl schopen spát. Tentokrát jsem kofein dávkoval trochu s rozmyslem. Jel jsem na něm v noci, po východu slunce jej ale úplně vysadil a používal už jen bezkofeinové příchutě. Po dlouhé době jsem díky tomu (a pár pivům k večeři) po závodě spal jako kotě.
Hlavně zachovat chladnou hlavu a dobrou náladu
Na ultramaratonských závodech mě baví optimalizování různých drobných úkonů, aby člověk pokud možno vůbec nezastavoval a neztrácel tak čas a flow. Mám třeba přesnou rutinu na občerstvovačkách. Jenže tu mi na Łemkowyně komplikovala protiepidemická opatření. Fungovalo to takto. Nasadíš si roušku, vydezinfikují ti ruce, vodu a jakékoliv jídlo ti dají dobrovolníci, ničeho se nedotýkáš, následně vše konzumuješ mimo občerstvovačku.
Ve tři ráno jsem tak najedou stál u dezinfekce s vršky od lahviček v puse, lahvičkami v rukou, rouška někde v kapse. Všechno špatně. Jako bonus jim děsně trvalo dotočení vody a mezitím mi Maurycy zdrhnul do tmy. Myslel jsem, že tam vyrostu. Byl to samozřejmě můj problém, o nařízeních jsme dopředu věděli, jen jsem je zapomněl zohlednit. Hned po odběhnutí jsem celý proces v hlavě překopal a další občerstvení již procházel hladce, přizpůsoben protiepidemickým opatřením a místo nervozity rozdával úsměvy a díky.
To zároveň hezky ilustruje strašně důležitou věc při ultramaratonech. Jakékoliv problémy je potřeba okamžitě řešit, měnit je na pozitiva a díky tomu si držet svoji „mental game“ a koncentraci na výkon. Právě zde jsem měl i jeden černý puntík. Kolem 70. kilometru nás čekalo nepříjemné táhlé stoupání. Trochu jsem ztratil koncentraci a asi dva kilometry v kuse za běhu koukal do telefonu, odpovídal na zprávy a posílal updaty a fotky. Pak jsem se najednou probral a začal sám sobě nadávat, co to sakra dělám a ať se koukám soustředit. Telefon jsem zandal. O deset vteřin později jsem se ukázkově rozšvihal v blátě. Po této drobné lekci už jsem se zase soustředil.
Vymačkat zbytky sil
Na 92. kilometru jsme probíhali dukelským průsmykem, bohužel napříč. Poslední velké stoupání už štípalo a nohám se hodně nechtělo. Na vrcholu Cergowa s krásnou novou rozhlednou mě ale znovu nakopli fandící turisté a plnou parou jsem se pustil na první téměř suchý seběh. Závěrečných zvlněných šest kilometrů na asfaltu bylo hodně na morál. Jako bumerang se mi vrátilo moje předstartovní proroctví a musel se pěkně zmáčknout, abych to pod těch 11 hodin stlačil.
Nakonec z toho bylo 10:56, první místo s náskokem téměř 37 minut na druhého Maurycya a vylepšený traťový rekord o slušných 55 minut. Záznam trasy najdete zde. Udělalo mi velkou radost, že konzistentní trénink z posledních měsíců vynesl své první dividendy. Kromě hezkého výsledku jsem byl schopen v závěru podřadit, po závodu sám vyjít schody v hotelu a druhý den dokonce bez obtíží vstát z postele. Teď mě ale ještě čekají tři perné měsíce před hlavním závodem letošní sezony. Tím je UTMB, legendární závod obíhající masiv Mont Blancu na 170 kilometrů dlouhé trati s deseti kilometry převýšení. Moji cestu a finální přípravy můžete sledovat na mém Strava profilu viz profil redaktora.