Co tě k tomu přivedlo a co tě na tom tak baví? A jaký je tvůj cíl, maraton? Odpovědi nemusíme říkat každému, ale měli bychom je umět formulovat minimálně sami sobě – v onom „proč“ totiž tkví většina naší motivace. Jak ji neztratit a jak nastavit mysl tak, aby nás to pořád bavilo? „Nastavte si realistické cíle, které zároveň vyplavují emoce,“ říká nutriční specialistka a koučka Kristýna Báčová.
S Kristýnou se setkávám těsně po jejím návratu z Mexika, kde se účastnila kempu, vedeného Joem Dispenzou, předním odborníkem v oblasti neurovědy. Zabývá se nastavením mysli, tím, jak využít potenciál mozku ve svůj prospěch – ať už v otázce fyzického či psychického zdraví, přístupu k sobě samému a svému životnímu stylu a tomu, co děláme. Sama tento přístup uplatňuje při práci s klienty, kteří za ní chodí, aby odstartovali změnu ve svých zajetých návycích a objevili své zdravější já. A právě motivace je na takové cestě zásadním vodítkem.
Meditace je překračování hranic
Na kempu v Mexiku jsi strávila celkem 50 hodin meditacemi. Asi si nemáme představovat nějaké krátké vydýchání s relaxační hudbou?
Na workshopu trvala nejkratší meditace hodinu a půl, zapojovali jsme práci s dechem a na závěr byla i ta relaxační hudba (smích). Byl to promyšlený meditační postup, který Joe předává. Pravidelně medituji tři roky, ale teprve tam jsem pochopila, co znamená opravdová meditace – je to pro mě překročení hranice.
Taková úroveň meditace nás dokáže opravdu posunout, ne „jen“ zklidnit mysl. Takovou meditací dokážete začít měnit své myšlenky, své chování a tedy i život. To znamená mimo jiné fakt, že nejúčinnější cestou k nějakému posunu je, překročit nekomfortní zónu. Ať už je to pětihodinová meditace, ale třeba i Wim Hofova metoda nebo vytrvalostní sport…každý má svou vlastní duchovní cestu.
V případě takové meditace to znamená projít určitým nepohodlím, nebýt nikým a stát se někým novým. Dlouhodobě se v životě inspiruji východní filosofií až po psychologii. Především v rámci práce na sobě samé, což následně uplatňuji i v praxi. Aby člověk došel k vnitřnímu klidu, je potřeba také projít si temnými stránkami a více se dostat do podvědomí…a k tomu je třeba překročit určitou hranici a především u nového zvyku zůstat – disciplína. Jednou meditací, u které usnu, se nic nezmění.
Má taková meditace potenciál pomoci nastavit si myšlenky a usměrnit svou cestu k cíli?
Rozhodně ano. Meditace je dobrý zdroj inspirace a prostředek ke zklidnění mysli. Učí nás vděčnosti k tomu, že je nám dobře tady a teď. Zároveň se také odnaučujeme dělat rychlé soudy. Má psychologické přínosy v podobě mnoha pozitivních emocí. Fyzicky nám meditace zlepšuje imunitní systém, cítíme méně bolesti a máme vyšší kvalitu spánku.
Většina z nás je neustále v nějakém chaosu – ať už je to špatná časová organizace, zajeté programy, kdy jedeme na „autopilota“ a zapomínáme vnímat. Meditace, pokud ji děláme pravidelně, dokáže uklidnit mysl takovým způsobem, že pak tyto programy vidíme. Stát se sám sobě vnitřním pozorovatelem je náročné a vyžaduje to buď profesionála, kouče, který v tom pomáhá, nebo právě zmíněné překročení vlastní hranice.
I to ale vyžaduje prvotní rozhodnutí. Impuls, který třeba ještě není onou změnou, ale „pošťouchnutím“, které nás k ní nakonec dovede.
Ano, člověk dojde do bodu, kdy „přeteče pohár“ rozhodne se s tím něco dělat – ať už je to cokoliv. V rámci koučinku pracuji s nastavením mysli a strašně mě na tom baví vidět, jak je to účinné. Klienti se mnou primárně řeší nespokojenost se svým životním stylem, nadváhou… Motivace pro krok „něco se sebou udělat“ je ale často skrytá.
Tím, že používám koučink, jim pomáhám odkrýt to, co konkrétně jim vadilo, to jádro jejich nespokojenosti, ať už je důvodem touha zhubnout nebo prostě fakt, že se necítí dobře, a neví přesně proč. Pokud řešíme pouze jídlo a jídelníček, tedy viditelný dopad, následek problému, celá cesta k cíli trvá déle. Při práci s mentálním nastavením to je efektivní práce na tři měsíce, které ale změní život a přístup k němu trvale.
Nenechte mozek zapomenout na své pokroky
Trvalá změna souvisí ale i s benefitem, že jednoho krásného dne přestaneme počítat kalorie, kilogramy, přestaneme se upínat na čísla a začneme intuitivně vnímat to, jak se cítíme, a jednat podle toho?
Chodí za mnou lidi, kteří chtějí trvalou změnu, která jim přinese aktivní, kvalitní život, a nelpí tolik na číslech, jako na pocitu. Kalorické tabulky, bazální metabolismus, BMI, procenta tuku…jsem ráda, že jsem z tohoto úplně vystoupila, a to dokonce i v práci se sportovci – nepracuji s těmi úplně vrcholovými, ale jsou to lidé, kteří berou sport vážně a připravují se na náročné závody. I v takovém případě je možné třeba udržovat svalovou tkáň „jen“ intuitivním jídelníčkem, samozřejmě s nějakou zpětnou vazbou.
Člověk chce něco, co sám zvládne, nechce mít v životě další stres v podobě nutnosti neustálého vážení jídla a kontroly kalorií. Pokud je strava dána striktně, tak to toho člověka více limituje a stresuje. Klíčem k úspěchu je nacítit se na sebe, znát svoje tělo, vědět, co zvládne, a co si k němu můžeme dovolit. Pokud člověk překonává hranice, ví, kdy může víc trénovat, kdy je naopak potřeba odpočinek, umí pracovat s jídlem a ví, co mu dělá a nedělá dobře.
Když vím, co chci změnit, je mnohem snadnější nastavit si cíl. Jak to udělat, aby mě neodradila už jen myšlenka na něj?
Cestou k úspěchu je nastavit si především realistický cíl, jehož plnění ale zároveň vyplavuje nějaké příjemné emoce. Nemůže to být: „Chci být zdravá.“ Co to vlastně je? Musím v tom vidět vyšší smysl. Cíl by měl být co nejvíc konkrétní, abychom měli jasnou vizi. Klíč k pochopení toho, z jakého důvodu to dělám, není soustředit se na zákazy (třeba v jídelníčku), ale na to, na co se mohu zaměřit, aby se to zlepšilo.
Proto doporučuji třeba představit si (nebo popsat, nakreslit) svoje nejlepší, nejzdravější já a pravidelně si tuto představu vizualizovat a vracet se k ní. A také nezapomenout, jak jsme vypadali a jak jsme se cítili na začátku – a co všechno jsme už dokázali. Mozek strašně rychle zapomíná, vnímá aktuální stav – teď už jsem takový a takový a zase se potřebuju posunout.
Mohou v takové cestě pomoci třeba i sportovní aplikace, kde jasně vidíme přehled tréninků, někdo si do nich zapisuje i jídelníček nebo třeba pocity, které při aktivitě měli…
Určitě je to jedna z cest, která nám může pomoci uvědomit si dílčí úspěchy. I pokud jsme „hlavního“ cíle ještě nedosáhli, už můžeme vidět progres. Stanovování a plnění „pracovních“ cílů je velmi důležité a je tou správnou cestou. Upnout se k jednomu velkému cíli a nevnímat pro něj dílčí úspěchy nemá dlouhodobý úspěch.
Naopak takové ty maličkosti utvářejí celek a upevňují naši vnitřní motivaci, která je spojena s emocemi a pocity, které máme nejen po, ale i při plnění cílů. Tady se hodí metafora se dvěma žebříky, z nichž jeden má sice pár stupňů, ale daleko od sebe a můžeme z něj spadnout, a druhý má stupně hustě za sebou a máme na něm jistotu, že po malých krůčcích dospějeme ke stanovenému cíli.
Naučte se vítězit hlavou
A co až ho splníme? Jak neustrnout, respektive nesklouznout k vnímání „tak, a teď už mám splněno a nevím, co dál“?
Sportovní motivace má čtyři složky: Generalizace, což je udržení motivace na takovém levelu, aby byl vytvořen pozitivní vztah ke sportovní činnosti i z vlastního zájmu bez vnějších činitelů. Dále diferenciace, která utvrzuje člověka v určité činnosti z důvodu motivu společenského ohodnocení, soutěživosti nebo sebeúcty. Třětí je stabilizace, jako je zlepšení výkonu, dosažení sportovních cílů. A poslední stupeň je involuce, což je motiv v podobě lepší postavy, skvělé kondice a zdraví.
Tyto složky musejí jít ruku v ruce. Abychom motivaci neztratili, je třeba vnímat nejen výsledky, ale i ten proces: svůj dech, svoje tělo, přírodu kolem…to je umění, které možná trochu ztrácíme. Proč to dělám – to je první věc, kterou musím cítit ze srdce. Pokud necítím energii, odráží se to na výkonech…a pokud si nejsem jistý, je namístě neupadnout do setrvačnosti a „odškrtávání“, ale rozkrýt případný problém a (znovu) najít to, co mě na pohybu baví.
Určitá pravidelnost je ale pro cestu k plnění cílů nutná…na druhou stranu, ne vždy si v rámci hobby sportu a tréninku můžeme „dovolit“ plnit plány jako profesionálové.
Z hlediska tréninku je určitě důležitý harmonogram nebo plán, abychom věděli, co přibližně chceme za týden odmakat. Pokud ale máme například náročné období, ať už zdravotně nebo psychicky, je potřeba k tomu přihlížet. Uvědomit si, že to není lenost, ale je třeba skutečně na místě trošku ubrat. Ale nevzdat to úplně. Profesionální sportovci se neřídí jen tabulkami, ale také tím, že za léta praxe a právě koučinku už velmi dobře umějí poslouchat sami sebe a pracovat s tím.
Pokud tam ale takový vnější faktor není a já se přesto musím ke sportu nutit, žádné tabulky mi nepomůžou – musím se zase vrátit na pomyslný začátek a uvědomit si, proč to dělám. Pokud chybí inspirace, určitě bych ji hledala! Využila bych trénink s novými lidmi, inspirovala se jinými sportovci, koukala na zajímavé příběhy lidí nebo bych změnila prostředí, ve kterém trénuji. Roli hraje i příprava – třeba i to, že si koupím nové tenisky.
Tady se zase trošku vracíme k mentálnímu nastavení. V rámci přípravy, ale i v okamžiku, kdy máme chuť to vzdát – a nutno dodat, že někteří to vzdávají, ještě než se o splnění cíle pokusí. Jak pracuješ s lidmi, kteří si myslí, že „na tohle nemají“?
Vždycky říkám, že myslet znamená…nevědět. Naše v mozku vytvořená realita říká, že to nepůjde, že to nebude dobré, ale přitom jsme to ještě nevyzkoušeli. Je to věta, kterou máme „nahranou“ v mozku, a která reprezentuje určitý pohodlný přístup. Vždy radím, aby si to aspoň zkusili – třeba ujít nebo uběhnout pár kilometrů. Devadesát procent z nich pak řekne, že byli překvapeni, jak to šlo úplně v pohodě…
Nastavení mysli, respektive práce s ní a umění ji „přenastavit“ je neskutečně vidět u profesionálních sportovců – třeba konkrétně v tenise. Federer, Nadal, Djokovič jsou mentálně někde jinde a je to na nich vidět. Jsou tady mladší hráči, kteří jsou fyzicky nad nimi, ale to, co zvítězí, je nakonec hlava. V nejdůležitější momentech umějí sami se sebou pracovat. To se ale můžeme naučit i my.