Zítra je taky den. Půjdu, až bude hezky. Až mě přestane bolet koleno. Začnu až od pondělí. Poznáváte se? Každému se někdy nechce – ale kdo říká, že musíte hned vyskočit a lámat skály? Někdy pomůže menší cíl, jindy kamarád, ale i připravené oblečení a vybavení. Jak překonat nechuť, když se nám zrovna nechce do pohybu? Přinášíme tipy od koučky i lidí, jako jste vy.
Hledat „cestu nejmenšího odporu“, je pro člověka přirozené. Zároveň jen málokdy takové počítání přinese dobrý pocit zadostiučinění. Sami ho určitě také dobře znáte – dostavuje se poté, co pro sebe uděláme něco dobrého, co pokusíme svoje možnosti a zjistíme, že na to pořád máme. Bez prvního kroku to ale nejde. Pojďme se podívat na to, co nám pomůže ten krok udělat, i když třeba zrovna dneska nesršíme nadšením.
„Nechtění“ je přirozené, ale nepodlehněte mu
Každému se někdy nechtělo. A je úplně jedno, jestli nám je patnáct, třicet nebo šedesát, jestli jsme vrcholoví sportovci, nadšenci do rekreačních sportů, nebo „jen“ pravidelně chodíme na procházky. Nechtít je přirozené v každém věku a rozhodně to není známkou, že už jste staří nebo líní (nebo obojí). Sami sobě tím ale dáváme na výběr: Je lepší poslechnout svůj „vnitřní hlas“ a pro dnešek to nechat, nebo se hecnout a překonat nevoli?
„Určitě hecnout se. Třeba i něčím jednoduchým, příjemným, nějakou procházkou či protažením. Prostě do něčeho se pustit. Pohyb je strašně důležitý v jakémkoli věku,“ říká koučka Kristýna Báčová, která své klienty vede ke zdravějšímu a spokojenějšímu já mimo jiné prací s nastavením mysli. V každém našem počínání je podle ní důležitá motivace – tedy že samotná aktivita nám dělá radost, ale i emoce, které jsou odměnou za „dobře odvedenou práci“.
Pokud se nám nechce, doporučuje udělat aspoň něco. Pokud nás dnes bolí záda, nepůjdeme na dlouhou procházku, ale místo toho se třeba jen protáhneme na čerstvém vzduchu. Pokud má tři dny pršet, můžeme to využít jako příležitost k nové aktivitě – třeba cvičení podle videa na internetu. A pokud čekáme návštěvu, není třeba být už předem nervózní – postačí půlhodinová procházka, třeba s cílem v obchodě, kde nakoupíme občerstvení.
Vnější motivace: Najděte si lákadlo
O motivaci se lehko mluví, ale udržet ji někdy není snadné. Kristýna Báčová upozorňuje, že někdy postačí i malá „berlička“: „Mě osobně baví se motivovat věcmi kolem – může to být východ nebo západ slunce, ale třeba i nějaká cílová destinace. Ať už je to třeba vyhlídka, oblíbené nebo naopak zatím neznámé místo v přírodě nebo sraz s kamarádkou, kam bychom normálně jeli třeba tramvají. Pomoci ale může i taková maličkost, jako připravit si ‚komínek‘ sportovního oblečení dopředu.“
„U dveří v předsíni mě přivítají připravené hole na nordic walking, tenisky nebo podložka na jógu – copak ty věci můžu zklamat? Od večera na mě čekaly!“ směje se pětašedesátiletá Milena, kterou motivují právě večerní přípravy – jednak proto, aby neměla tak snadné to vzdát, a jednak také pro klid, že má všechno dopředu pěkně připravené a nemusí už nic hledat. „Tím si taky už večer odstraníte jednu z těch malých překážek a máte první krůček za sebou,“ dodává.
Pokud se vám nechce, zkuste se zamyslet a přijít třeba jen na jednu věc, kvůli které to dnes uděláte. „Prvotní překonání často ukáže, že problém byl jen ‚v hlavě‘,“ upozorňuje Kristýna Báčová, „Člověk vystoupí ze své ‚ohrádky‘ a najednou zjistí, že ušel nejen pět kilometrů za kamarádkou, ale už plánuje, kudy půjde zpátky, třeba nějakou pěknou cestou nebo kolem oblíbeného obchodu. Jen dávejte pozor, jestli to není cukrárna,“ dodává s úsměvem.
Kdo chce, hledá způsoby…
…a kdo nechce, hledá důvody, říká se. „Já už…“ je jedna z výmluv, spojených s věkem, ale třeba také se stavem po nějakém zranění. „Tím, že si člověk řekne ‚já už jsem starý, já už nebudu dělat to a to‘, dává tělu biologický signál k tomu, že má stárnout,“ říká Kristýna Báčová a pokračuje: „Nemusím to dělat vrcholově, nemusím ujet nebo uběhnout to, co dřív, ale v nějaké míře můžu svůj oblíbený sport dělat vždycky – stačí, aby nás pořád bavil, a najít způsob, jak na to.“
A taky si nezapomínejte připomínat, co všechno naopak ještě můžete: „Naše myšlenky se navazují na emoce, které produkují určité látky do našeho organismu. Podle toho se biologicky mění naše tělo. Pokud mu budu říkat, že můžu, že budu fit, že to udýchám…tak to podle toho bude vypadat. Pokud se naopak odevzdám a řeknu si, že už nemůžu ani vstát, tak za několik měsíců už opravdu vstát nemusím,“ varuje Kristýna Báčová. Platí to samozřejmě pro případy, kdy máme „jen“ pár let navíc. Tady stačí pracovat s myšlenkou, že roky jsou opravdu jen číslo – aktivitu mu mohu přizpůsobit, ale nemusím se jí vzdávat.
„Problematické je, když se vám přihodí úraz, a vy se po té negativní zkušenosti začnete obávat a nepřekonáte ji: ‚Tohle já nemůžu, protože mám to koleno.‘ Tím pádem se začnete víc a víc omezovat,“ dává příklad odbornice. I tady je ale na místě s nastalou situací pracovat – tedy jednak přizpůsobit svou aktivitu zranění, zacílit se na rekonvalescenci (ideálně třeba pod vedením fyzioterapeuta), ale také zlomit „program“ v mozku – psychický blok z překážky, která je v reálu možná mnohem menší, než si myslíme…
Motivace ze „staré školy“: Hlavní je nezakrnět
Pro inspiraci jsme se zeptali také několika aktivních lidí vyššího věku, co jim pomáhá, aby nezůstali sedět doma u křížovek a televize, a co dělají pro to, aby je pohyb i po letech bavil. Motivuje je vidina dobré kondice, možnost stačit mladším parťákům i zábava a kamarádi, které mají s pohybem spojené.
„Kromě přípravy oblečení dopředu taky často vyslovuju svůj plán nahlas – třeba ráno řeknu manželovi, že dneska chci ujít pěšky sedm kilometrů. A to pak samozřejmě nechci, aby si mě dobíral, jak to, že jsem nešla. A někdy se navíc nenechá zahanbit a vyrazí se mnou.“ (Milena, 65)
„Když se mi moc nechce, představím si nějakou odměnu po cestě. Může to být maličkost – opalování po cestě u řeky, káva v oblíbeném podniku nebo prostě ten dobrý pocit, že jsem pro sebe něco udělala. Často se taky přidávám na výlety se svou výrazně mladší dcerou – když to naplánuje ona, nemám šanci na úlevu. Nakonec člověk kouká, co všechno zvládne – třeba vylézt na skialpech na hřebeny.“ (Alena, 71)
„Už se moc dobře znám a vím, že když mě nikdo nevidí, snadno to zabalím. Zároveň je mi ale zpětně vždycky líto, že jsem nevyrazila. Pomáhá mi si to pojistit tím, že se domluvím s kamarádem. Ten často i naplánuje trasu, takže mi odpadne další malá starost. Nakonec se často zjistí, že jsem takto vykopala ven nejen sebe: ‚No ještěže jsi mě vytáhla, jinak bych celou neděli hnil doma!‘ A to taky potěší.“ (Petra, 58)
„Chodím na pravidelná cvičení do parku. Vždycky úterý a čtvrtek. Už tam mám kamarády, a kdybych nepřišel, mysleli by si, že jsem umřel! Motivujeme se společně, povídáme, někdy po cvičení ještě zajdeme na procházku nebo na kafe. Cvičení je pro nás společenská událost, kam se mi chce skoro vždycky.“ (Karel, 76)
„Sportuju kvůli sobě a taky, abych stačil synovi a vnoučatům, když vyrazíme společně. Vždycky jsem se snažil nevypadnout z pohybu – z každé pauzy se v našem věku pak těžko vrací zpátky. A já se nechci vracet, chci pokračovat. Snažím se hýbat pravidelně a používám i sportovní hodinky. Je to takový deníček, pochválí vás to a posledně mi to dokonce řeklo, že mám výsledky na šedesátníka. To člověka popožene k dalším výkonům. Třeba se jednou dostanu na 59 let.“ (Jaroslav, 73)
Jak vybrat chytré hodinky? To se dozvíte v dalším článku…