Klepou se mi nohy, nejsem zvyklý trénovat sílu. Vždycky jsem jezdil klidně delší štreky, ale na pohodu. Žádné intervaly, nebo výraznější střídání tempa. Bylo mi jasné, že druhý měsíc nového roku nebude pro mě úplně jednoduchý. Počasí na pytel, takže většinu plánu jsem plnil na trenažéru. A to bylo pro moji psychiku terno. Naštěstí mi dorazilo kolo, na kterém Strade Bianche pojedu. Ale pěkně postupně...
Celkově se mi podařilo odjet zhruba 2 350 minut, což bylo nad plán. Vůbec jsem ale nezvládal posilování. Strečink občas ano, ale střed těla byl netknutý. Je mi jasné, že pokud chci ujet v říjnu v dobrém tempu trasu Strade Bianche, tak bez toho to nepůjde. Posílit celé tělo sice vnímám jako nutnost, jen už chyběla síla.
Jednou z dalších věcí, které intenzivně a aktivně řeším, je váha. V první polovině února váha logicky stagnovala. V té druhé už se začala hýbat. Z lednových 107 kilogramů, jsem nyní na 102. Takový posun jednoho prostě nakopne a hned se trénuje veseleji. Viditelný výsledek, byť dílčí, je jak šlehnutí si motivace. Březen musí být, a stane se dvojciferným.
Celou dobu trénuji a jezdím na svém kole Canyon Endurace CF SL 8 Aero, což je naprosto skvělé a neskutečně pohodlné kolo, ideální pro dlouhé trasy. Canyon se stal navíc mým partnerem celé přípravy a na začátku února mi jako zápůjčka dorazilo Endurace CF SLX 9 Di2, na kterém teď budu trénovat a Strade Bianche odjedu. Tohle kolo je naprostým vrcholným modelem řady Endurace. Zatím jsem na něm jel venku párkrát, ale ta tuhost rámu a přenos síly je opravdu oproti mému kolu znát. Všiml jsem si toho okamžitě, když jsem prvně šlápnul do pedálů. Jako druhou věc oceňuji rychlost a přesnost nového elektrického řazení Shimano Dura-Ace. V březnu nový stroj prověřím rozhodně zásadněji, jelikož mi začnou objemové tréninky.
Únor je krátký měsíc a navíc jeho konec byl nejen pro mě bezesný. Přiznám se, že tyhle řádky se mi píšou velmi složitě. Nedokážu se pořádně soustředit, myšlenky odplouvají stále východním směrem. A tak se omlouvám, za strohost tohoto tréninkového měsíce. Vše mi teď připadá nějak plytké a zbytečné, ale postupně cítím, že se mi vrací síla bojovat a žít. Takže dost, kdo jednou vzdá, vždycky vzdá. Bojujme.
Slovo trenéra Martina Kubaly
Únor na první pohled vypadá slibně. I skrze karanténu se Markovi povedlo splnit požadovaný tréninkový objem na 80 procent. Venku, vzhledem k počasí a výše zmíněným okolnostem, moc příležitostí nebylo. O to více ale zabral na trenažéru. Tady klobouk dolů. V budoucnu se mu ale může vymstít zanedbávání doprovodných a kompenzačních aktivit. Takže místo hodnocení, budeme poučovat.
Pohyb venku v nízkých tepových frekvencích. Vysokohorská turistika anebo jen dlouhý pochod. Přes zimu těch možností, jak strávit delší čas na kole, moc není. Proto je vhodné několikrát za měsíc alespoň vyrazit na delší tůru, běžky, skialpy, prostě cokoliv. Pět hodin na trenažéru neusedíte, přitom z hlediska tréninku tukového metabolismu je celkem jedno, jestli se v nízkých zónách pohybujete na kole anebo na běžkách. Pro rozvoj obecné vytrvalosti je důležitý hlavně čas a intenzita, nikoliv forma zátěže. A obecná vytrvalost je pro zdolání Strade Bianche základní stavební kámen.
Posilování středu těla, posilování s vlastním tělem. Pro zdolání trasy profesionálního závodu nestačí mít připraveny jen nohy. 184 kilometrů dlouhá trať letošního ročníku zahrnuje 63 km šotolinových úseků, což pro hobíka Markova typu představuje tři hodiny strávené v ne zrovna komfortním terénu. 3000 výškových metrů při odhadované rychlosti stoupání 600 VAM (nastoupané výškové metry za hodinu) znamená, že zhruba pět hodin z celkové doby připadne na zdolávání kopců. V součtu to udělá zhruba 7 hodin jízdy, která rozhodně nebude o tom, že “jen” sedíte na kole a točíte nohama. Plus zbylé kilometry po asfaltu, které spolykají další 2-3 hodiny.
Strečink. Podceňovaný, pro mnohé diskomfortní, opomíjený ale důležitý. Na samotný výkon má zanedbatelný vliv, ale dobře protažené svaly jsou méně náchylné ke zranění plynoucí ze zvýšené zátěže. Problémy se zády, křeče nebo bolesti kolen jsou často důsledkem zkráceného svalstva. V praxi to pak může znamenat, že jezdec není schopen absolvovat jízdu v náročném terénu, jejíž doba přesahuje například pět hodin. Stručně řečeno – nohy můžeš mít v pohodě, ale stejně z toho slezeš. Pro nás je ale největším strašákem skutečnost, že případné komplikace mohou způsobit i měsíční výpadek v přípravě a pokud by nastal koncem léta, znamenalo by to konec dalšího snu. Tentokrát úplně zbytečný.
O projektu
Jmenuji se Marek Odstrčilík a zanedlouho mi bude 50. Řekl jsem si, že není na co čekat a zkusím si začít plnit nějaké ty sny, kterým nebylo přáno se zatím uskutečnit. Miluji sport snad ve všech jeho podobách a úplně nejvíc jsem u vytržení z cyklistiky. Kolo je totiž geniální vynález a to vlastně ve všech svých podobách.
Vždycky mě lákalo si zkusit projet nějakou etapu Gira, Tour de France nebo jednorázového závodu a zkusit, jaké to je. A jelikož mám ve svém srdci úplně nejblíže Itálii, tak hned první volba padla na nádherný závod v toskánské krajině – Strade Bianche. Tady se snoubí krása a dřina. 184 km nahoru a dolů, 3 000 nastoupaných metrů, 11 šotolinových úseků. Když je horko, oblaka prachu, pokud prší, kluzko a bahýnko. Ale pro tu krásu Toskánska to podstoupím, tohle chci přesně zažít. Tak sledujte mou přípravu, trápení, skřípání zubů, smích a radost.
Všechny díly seriálu najdete zde.
Na mé cestě na trasu Strade Bianche mě provází podpora těchto značek: kola Canyon, funkční oblečení Sensor, helmy MET, a mně, velmi chutnající sportovní výživa Inkospor. Díky všem za důvěru.