Startovalo 16 mužů a tři ženy. Adrenalin větší, než na běžeckém závodě? To si pište, že ano. Rychlost, dřina a nakonec i ta sprinterská bolest je to, co mě na tom tak baví. A v neposlední řadě lidé, se kterými se kolem amatérské dráhové cyklistiky vídám.
Představte si, že stojíte na startu svého prvního běžeckého závodu. Já ten pocit znám, zažila jsem ho někdy v roce – odhadem 2011… Nervozita, že by se dala krájet. To, že doběhnu, jsem tehdy věděla, ale za jakou dobu to zvládnu? Rozvrhnu správně síly? A hlavně: nebudu poslední? Teď mě čeká ale závod, kde je to naopak, trochu tuším, za jak dlouho, ale nevím, zda dojedu.
Po dekádě stojím poprvé na startu jiné disciplíny, pojedu Amatérskou dráhovou ligu. Je to první závod ze čtyřdílné série. V ruce třímám řídítka a vnitřně se chvěji. Za sebou mám asi rok a půl tréninku, avšak nijak pravidelného. Jezdím také na silničce, občas běhám, chodím do posilovny. V naší tréninkové skupině patřím mezi nejpomalejší.
Než se vydám na první ze tří disciplín dnešního dráhového klání, scházím se se svými souputníky, řekněme spíše kamarády. Někteří jsou klidní, jiní dost nervačí. Já naštěstí nemusím řešit, jak těžký pevný převod si zvolit, mám jeden, který svými nohami utáhnu. Spíše pozoruji cvrkot a ty, kteří startují přede mnou. Opakování si toho, co mě čeká, mě trochu uklidňuje.
200 metrů letmý start je disciplína, kdy během kola a půl vykroužíte nahoru k hrazení dráhy a naberete tempo. Výšku přetavíte v rychlost tím, že se spustíte dolů k startovní čáře, a pak prostě valíte bomby celých 200 metrů. Na klidu mi moc nepřidává, že svůj závod končí kamarád tím, že líznul hrazení a klouže po 34stupňovém sklonu brněnské betonové dráhy dolů. Hrobové ticho, lékař běží a speaker dává pokyn, ať jezdec zvedne ruku, pokud je v pořádku. Po chvilce se do mlčení ozve ze všech koutů potlesk.
Vnitřně už z nervozity vibruji. Kamarád prochází s potrhaným úplně novým týmovým profi dresem od ALÉ, au. Klidnější začínám být, až když šlápnu do pedálů já.
Dráhová cyklistika má mimo jiné své kouzlo v tom, že vaše koncentrace je pouze teď a tady. Čistí vaši hlavu od přebytečných myšlenek. A tak šlapu, sleduji dráhu a soustředím se na to, jaké volím tempo, na svůj dech, který mi prozrazuje tep a námahu, kterou vynakládám. Nemáme na řídítkách žádné přístroje, takže hlavně se neuvařit předem.
A je to tady, stoupám ze sedla a nabírám rychlost, na startovní čáře jdu zpět do sedla a dupu, dupu, dupu. Cílová rovinka je tu hned, a přitom to tak trvá, tohle musíte zažít, abyste věděli, kolik sil stojí pitomých 50 metrů. Foukne mi „proti“ a mám pocit, že jedu medem, ozývá se povzbuzování a pójď, pójď, pójď, ale táhne se to, nejde to. Pak je to ale za mnou.
Dodýchávám ještě celé jedno kolo, než zpomalím natolik, abych mohla zastavit. V zázemí se umývá onen kamarád, má velké plochy spálenin na hýždích, nohou i rukách, musí to setsakramentsky bolet, ale chce jet znovu. To je srdíčko!
Naše časy na 200 metrů nás rozřazují do disciplíny scratch na dvě skupiny. Jde do tuhého, tady nepojedeme každý zvlášť, ale celý balík a riziko nechtěného střetu, tedy pádu, stoupá. Ještě netuším, že můj problém je úplně někde jinde.
Jsem druhá nejpomalejší. Hned za mnou je kamarádka, se kterou se domlouváme na spolupráci. Jedeme 15 kol, tedy šest kilometrů, taktizuje se. Nikdo se nechce hned na začátku zadřít, ale současně chce být první v cíli. Je to podobné, jako když koukáte v televizi na silniční závod. Držíme se v pelotonu, který nás chrání, jsme v závětří a šetříme síly. Ale tempo se začíná zvyšovat a kamarádku ztrácím. Zvolňuji, počkám na ni, tyhle mužské mašiny bych stejně do konce neuvisela.
Spolupracujeme spolu a střídáme se na čele. Kluci nám do projetí cíle nadělí dvě kola a trenér ukazuje gesto, které může znamenat, že závod končí. Cože? Ptám se kamarádky, ale také neví a na diskuzi není čas ani dech. Jsme tu celkem tři ženy, první jela v rychlejší skupině A, přece se musí vědět, která z nás je druhá a která třetí, ne? Nastupuji kamarádce a chci projet cílem dřív než ona a daří se mi to, pak ještě hlídám záda a pro jistotu i další kolo dokroužím jako první. Zbytečně. Tady šlo jen o první místo, říká rozhodčí. To jsou ty zkušenosti, které mi chybí, příště budu chytřejší. Ale stejně – ten pocit nástupu a soutěžení byl k nezaplacení!
Na třetí disciplínu se těším, protože jsem ji jako jedinou měřenou absolvovala při vstupní lekci v Akademii. Přestože mám tento den za sebou dva těžké závody, tajně doufám, že svůj tehdejší čas 39,10 překonám, o dost překonám. Je to 400 metrů s pevným startem. Těším se, ale netěším zároveň, vím, že tohle bude bolet.
Stojím nacvaknutá v pedálech a kolo drží někdo, kdo má svaly i zkušenosti. Takto totiž startují i stokiloví chlapi. Začíná odpočítávání, na dva si stoupnu do pedálů, na jedna tělo posunu vzad a zpevním nohy v pedálech, na start levou šlápnu, pravou tahám nahoru, jsem pevná ve středu těla, svírám řídítka. Z nuly se snažím vytáhnout co nejvyšší rychlost v co nejkratším čase a držet přímou stopu. Do sedla jdu až za zatáčkou, mám pocit, že sil mám dost, že tohle půjde.
V rovince mám slabost v nohou, v druhé zatáčce už to fakt bolí, přichází nekonečná rovinka do cíle, kde chci umřít. Cítím se jak rytíř z Monty Pythonů, kterému postupně usekávali končetiny a stejně bojoval dál, až úplně bez údů jen vyhrožoval. Do cíle se sune „trupík“, který to legračně nechce vzdát. Čas 37,35. Hezký, no doufala jsem ale, že za první trojkou bude šestka.
Po dalším kole, kdy dojíždím (protože tohle kolo nemá brzdy, jinak to nejde), mi běží naproti dcera i muž mého srdce a najednou se vše zalije sluncem. Jo, je to celé za mnou, postavila jsem se výzvě, která mě lákala a bála jsem se jí a dokončila jsem ji – bez pádu! A ještě k tomu za úžasné podpory nejbližších i hlasitého fandění kamarádů závodníků. Trenér mi přišel gratulovat a chválí mě za pěkný pevný start. Tak teď už nepotřebuji ani zmrzlinu za odměnu, tohle mi stačí.
A co kamarád po pádu? Sedřený a ošetřený jel s požehnáním lékaře všechny disciplíny a vysloužil si u mě velký respekt, což jsem mu byla i říct.
Konec dobrý, všechno dobré. Dámy, tady je velká díra na trhu medailí. Jelikož jsem byla jednou ze tří dam, vysloužila jsem si ten pocit stát na bedně a nechat se postříkat šampaňským. A vyhrála jsem pro mého cyklistu Marka bidon do sbírky!
Tenhle pohár má čtyři závody. Házím si tím klacky pod nohy, ale holky, chybí nám tam konkurence, tak pójď, pójď, pójď!