Úvod Masters Zuzana Kocumová: královna Spartan race, komentátorka, politička a nyní hlavně máma

Zuzana Kocumová: královna Spartan race, komentátorka, politička a nyní hlavně máma

od Adéla Ptašková

Co se dá z běžek přenést do běhu, proč v profesionálním běhu na lyžích nevládne dvakrát příjemná atmosféra a jak se dá sport skloubit s péčí o syna? To se dozvíte v rozhovoru se Zuzanou Kocumovou, bývalou reprezentantkou v běhu na lyžích.

Zuzana Kocumová (*1979) ze zdravotních důvodů odložila lyže a vrhla se jen na běh. Ten jí ale nestačil a tak objevila kouzlo překážkových závodů. Tam se stala opakovaně mistryní světa i Evropy a ve sbírání úspěchů ji nezabrzdilo ani narození syna. Mimo to si vyzkoušela roli politika a sportovního komentátora.

Prozraď nám něco o sobě. Kdo je Zuzana Kocumová?
V této chvíli jsem na mateřské dovolené s prvním a jediným synem, budou mu na podzim tři roky. Ale mateřská se asi protáhne, protože jako říjnové dítě nemá šanci dostat se do školky. Jinak je to ale skvělý parťák, takže to rozhodně žádná tragédie není, baví nás to spolu. A možná se začnu poohlížet po něčem, co by se dalo skloubit s domácí péčí o dítě.  Vystudovaný mám sportovní management, dělala jsem skoro dva roky v reklamní agentuře, učila jsem na střední škole, pár let jsem i za místní občanskou stranu strávila ve funkci náměstkyně na městě i na kraji.

V minulosti jsi reprezentovala v běhu na lyžích, pak jsi přešla na běh a následně úspěšně vyzkoušela i překážkové závody. Co tě bavilo nejvíce? 
Srdeční záležitostí byly, jsou a budou lyže. Asi jsem musela v minulém životě žít někde za polárním kruhem, bílá barva ve mně vzbuzuje pocit iracionální radosti. Ale co se týče atraktivity a zážitků přímo při závodech, tak vedou překážkové běhy. Kombinace klasického běhu, většinou krásnou, často horskou krajinou, s technickými, obratnostními i silovými překážkami mě prostě baví a nedává hlavě šanci nudit se.

Je pravda, že kolem běžců na lyžích vládne až nezdravě konkurenční prostředí?
Přinejmenším co se týče vrcholového běhu na lyžích v rámci světových pohárů a olympijských her, tak ano. Je to dáno dost úzkou a uzavřenou skupinou lidí, kteří se na světové poháry dostanou, ale i prostředím a podmínkami. Když doběhnete závod za slunce a při dvaceti stupních, rádi ještě všichni zůstanou v cíli. Stejně tak příprava před závody je daleko uvolněnější. Naopak v zimě je vše stále pod tlakem počasí. Každý si chce rychle odbýt to svoje a pak honem na hotel. 

A jak jsou na tom dálkové běhy na lyžích?
Tam už je to trochu jiné. Zde se mísí vrcholoví sportovci s amatéry a na atmosféře je to znát. Proto spousta závodníků ze SP po ukončení kariéry přesedne na dálkové běhy a ještě si pár let užije uvolněnější atmosféru i nádherné tratě v rámci Visma ski classics. I já si pár závodů užila s týmem ED system Silvini Team a je to i nenahraditelná součást mé zimní sezóny.

Co se dá z běžkování přenést do běhu? Máš díky profesionální běžkařské kariéře v něčem výhodu?
Určitě ano. Běžci na lyžích mají ještě s veslaři nejlepší využití kyslíku na kilogram, tzv. VO2 max. Běh je neoddělitelnou součástí letní přípravy lyžařů, běhají se především kopce a těžký terén. Navíc máte nejen rychlé nohy, ale i zpevněný střed těla a oproti klasickým běžcům nesrovnatelně silnější vršek. 

Co je na Spartanech důležitější –⁠ běh nebo ta překážková část? 
Běh je základ. Kdo není dobrý běžec, nemá v současné době v rámci evropské natož světové špičky šanci. Překážky jsou nutnost, kterou musíte zvládat, ale procentuálně jsou méně důležitější než běh. Ale v rámci špičky si stejně už více než jednu, maximálně dvě chyby (a u mužů spíše nula až jednu) dovolit nemůžete.

Jak vypadá trénink na závody? Kolik času trávíš během a kolik v posilovně?
Já posilovnu moc ráda nemám. Veškerou sílu potřebnou pro závod získávám přirozeně v přírodě –⁠ lezením po skalách, ježděním na lyžích či na kajaku. Sílu na ručkovací překážky trénuji buď na hrazdě nebo na speciálním posilovacím závěsném systému na zdi.

Liší se nějak klasické Spartan race pro hobíky, na které se může přihlásit každý a Spartan pro profíky s mezinárodním přesahem?
Z hlediska tratě a překážek ne. Jak špička, tak hobíci mají stejnou trasu i překážky a stejné tresty za nesplnění některých překážek. Liší se ale to, že elitní vlna a age group (věkové kategorie, pozn. red.) si nemohou pomáhat, protože pomoc je brána jako nezvládnutí překážky. U hobíků je to jiné, tam silný muž klidně může svou partnerku přenést na ramenou pod ručkování, pomoci jí s nošením pytle nebo s přeskočením zdi. Jde tam spíš o zážitek a hravost než o výkon.

Do překážkových běhů jsi se vrhla až poměrně pozdě, přesto jsi dosáhla mezinárodních úspěchů. Je věk v tomto sportu až tak podstatný?
Samozřejmě by bylo lepší mít o pár let míň. Ale čas pustit pozpátku neumím, ač se ho snažím alespoň zpomalit, když už ne zastavit. Ale tím, že to je především vytrvalostní disciplína, tak závodníků kolem 40 let je ve špičce poměrně dost. Navíc je to dáno i tím, že teprve teď postupně začínají dorůstat sportovci, kteří si např. Spartan race vybrali jako svou hlavní disciplínu už kolem puberty a speciálně trénují hlavně na něj. 

Jaké byly návraty do sportovního života po narození syna? 
Překvapivě to nebylo tak těžké. Věděla jsem od začátku, že ještě závodit chci. Těhotenství jsem měla pohodové, běhala jsem skoro do termínu porodu a přestala jsem ze svého rozhodnutí, ne proto, že by to nešlo. A po porodu pro mě sport a pohyb představovaly jedny z mála chvil, které jsem měla jen pro sebe. První měsíce to nebylo úplně ono, přeci jen se střed těla hodně rozvolní a navíc jsem měla málo železa, ale poté jsem se už cítila dobře.

Co tě nyní nejvíce motivuje ve dnech, kdy se ti fakt nechce?
Důležité je vědět, jestli to je lenost, nebo únava. Když je to únava, tak motivaci nehledám a prostě se rozhodnu nic nedělat. Lépe je energii pošetřit a na pohyb se těšit, než vše lámat vůlí. Obecně jsem od malička byla docela hyperaktivní, a když se mi nechce, už to něco značí. A když to dlouhodobě nerespektuji, vybere si to zdravotní daň.

Jak by ses nyní charakterizovala –⁠ jsi spíše politička, komentátorka, nebo sportovkyně?
Máma! Máma, která se ráda hýbe, ráda závodí a ráda zprostředkuje nějaké jiné a nové pohledy na lyžařské závody ostatním. A máma, která by ráda pro sebe i pro (nejen) své dítě viděla kolem sebe lepší svět, tak se ho občas v rámci svých schopností pokouší společně se „stejně postiženými“ trošku posunout. 

Jak bys zhodnotila svou dosavadní kariéru?
Když se dívám zpět, tak se mi vlastně podařilo víc, než jsem třeba v 25 letech čekala. Hlavně po dvou dlouhých zdravotních pauzách, které ukončily lyžařskou reprezentační etapu. Teď mi zdraví zase vystavilo několikaměsíční stopku. A já jsem opět pochopila, že pokud nebudu poslouchat to, co po mě tělo chce (a naopak nechce) a pokud se nevrátím k závodění jen a pouze pro tu čistou radost z pohybu a závodění, bez ohledu na výsledek, natož prize money, tak mi to zdraví vlastně ani jinak nedovolí. 

Máš ještě nějaké nesplněné sportovní sny? Co máš v plánu dále?
Mým plánem a snem je mnoho desetiletí pořád běhat, skákat a hýbat se v krásné přírodě, teď už i s malým parťákem, který, zdá se, zdědil dostatek energie, šikovnosti i náchylnosti k všelijakým skopičinám. Snad mu tuhle chuť a radost nikdo nevezme.

Ve zkratce:

  • Oblíbený závod v ČR\SK: Spartan race v horských oblastech, gladiátor race v Harrachově.
  • Běžecký vzor: Fascinuje mě, čeho všeho dokázal dosáhnout John Albon, a to jak na poli OCR závodů a Spartan race, ale v posledních letech i v nejprestižnějších horských závodech.
  • Největší úspěch: Běh na lyžích –⁠ juniorská mistryně světa, 6. místo ve štafetě na OH, Spartan race –⁠ 3x mistryně světa a 5x mistryně Evropy, OCR –⁠ mistryně Evropy.
  • Nejoblíbenější jídlo před závodem: Ovesná kaše s rozinkami, ořechy a máslem nebo kokosovým olejem.
  • Nejoblíbenější jídlo po závodu: …ehm. Může se napsat, že smažený sýr s hranolky a tatarkou, nebo klobása? Ono to po mně to moje tělo nějak chce…
  • Nejlepší regenerace: Jednoznačně spánek. Ale já spát neumím a teď s Tomáškem ještě míň.
  • Nejméně oblíbený trénink: Jakákoliv dlouhá tempa na hraně ANP. Loni jsem je po mnoha letech zkusila a už to dělat nebudu. Prostě mě to nebaví. To radši půjdu delší tréninkový závod.

Okomentovat

Vyplněním tohoto formuláře souhlasíte s uložením a používáním Vašich dat na našem webu

Související příspěvky