Rozhodla se nadělit si k padesátinám maraton. Zodpovědnou přípravu Andie pod vedením trenéra Jana Kohuta sdílí každý měsíc. Před několika týdny podstoupila zásadní operaci, která jí umožnila poprvé v životě se plnohodnotně nadechnout. Jaký to mělo vliv na trénink?
Těšila jsem se a doufala, že se v dalším měsíci konečně začnu rozběhávat. Začala jsem. Věděla jsem, že to půjde pomaleji, ale že až tak moc pomalu, mě nenapadlo. Je potřeba být trpělivá a já trpělivá jsem. To jsem se naučila po mé autonehodě před patnácti lety. Být trpělivá se sebou, se svým tělem. Je potřeba mít plán.
Sledujte celou přípravu Andie na maraton.
Naštěstí jsem plánovač, mám miliony plánů na všechno, v hlavě, na papírech, v diáři. Ty plány sice pořád měním, ale plním. Flexibilní jsem byla díky sportu, který jsem dělala od malička a je pro mě životním stylem, lyžování. Vytrvalá jsem a vytrvalost trénuji, a to nejen při mém tréninku na maraton, ale i v běžném životě. Nezabalím to. Kromě dárků se snažím v životě toho zabalit co nejméně, téměř nic. I když něco odsunu, odložím, vím, že může nastat čas, kdy se k tomu zase vrátím, byť pomaleji, s jiným přístupem, ale vrátím.
Třeba teď se pomalu zase vracím na silničku, na které jsem naposledy seděla před pětadvaceti lety. Díky plánované operaci mé čelisti, po které jsem se musela vyvarovat otřesů způsobených při dopadu, jsem se rozhodla nahradit běhání jízdou na kole. A zjistila jsem, že kromě mně známého sezení, držení řídítek, šlapání a brždění je toho za těch pětadvacet let na silničním kole spousta jiného, třeba řazení, sedlo, pedály, na což jsem si musela zvyknout a zjistit, že je to skvělý pocit!
Maratónské kilometry už mám na silničce několikrát ujeté a těším se, jak se k nim začnu zase pomalu přibližovat i v teniskách. Při různých změnách, komplikacích si hledám způsoby a důvody, abych je zvládala brát pozitivně, Potřebuji si vždy najít způsob, abych se u toho bavila, zamýšlela. Mé výjezdy na silničním kole po rovinách jsem si zdůvodňovala tím, že objevuji trasy pro mé delší výběhy v zimních měsících. Nemám ráda běhat či jezdit jedním směrem a potom se vracet stejnou cestou zpět. Objevila jsem cyklostezku z Brna na jih, odkud podle počtu kilometrů dojedu vlakem nebo autobusem domů. Už se na to těším!
Co se běhání týče, tak zatím se tedy rozběhávám velmi pomalu. Můj organismus se po narkózové a antibiotikové zátěži zotavil, tepovka se začíná dostávat zase tam, kde byla, s najednou tak velkým množstvím kyslíku se pracovat stále učím. Téměř dva měsíce jsem neběhala, neskákala, a poté, co jsem se byla zase proběhnout, začaly mě bolet kotníky, nárty, chodidla.
Už před operací mě kotníky po běhání bolely a začaly otékat. Rentgen byl v pořádku a po čtrnáctidenní pauze s běháním, po tom, co jsem se vrátila po operaci z nemocnice domů, bylo v popise ultrazvukového vyšetření konstatováno, že mám v obou nohách kolem kotníků a v jednom kotníku tekutinu. Hmmm, zánět, z čeho? Měla jsem pak od běhání téměř dvouměsíční pauzu. Kotníkům jsem se věnovala. A ono je to tady znovu. A to po časově i vzdálenostně krátkých výbězích.
V plánu od trenéra Honzy jsem měla dvaceti až třicetiminutové běhání s tepovou frekvencí do 140. Kotníky mě začaly zlobit po 2,5 až 3,5 kilometrovém lehkém běhu. Ne, nezastavilo mě to. Hledala jsem další důvody proč se tomu tak děje a způsoby jak s tím naložit. S plaváním a šlapáním na kole jsem nepřestala. Zkusila jsem změnit vložky v botách na běhání, vyměnila jsem krátké ponožky pod kotníky za kompresní podkolenky nebo doplnila kompresními štulpnami, které jsem stáhla pod kotníky.
Dávala jsem si pozor, v jakých botách chodím jak po venku, tak doma, natírala si kotníky a nárty různými krémy, mastičkami, chladila po zátěži, zkusila i alternativní léčbu. V záloze mám pak tejpy, kryokomoru. Zatím to vypadá, že se mé kotníky začaly zlepšovat. Nemám žádnou dřívější zkušenost. Jak bolesti v okolí kotníků řeší zkušenější? Můžete mi dát tipy pod článek.
S trenérem Honzou jsem v posilovně byla zatím jen dvakrát, ale za to jsem si dala pořádně do těla. Druhý den ráno mě bolely snad všechny svaly, a to i ty, o kterých jsem ani nevěděla! Sejít ze schodů stálo za to! Takto jsem cítila nohy naposledy ve dvaceti.
Moje plavecké tréninky ve venkovní padesátce se blíží ke konci. Venkovní koupaliště zavírá. Plavání jsem si naplánovala do posledního možného dne. Přes zimu si ho nechám zařazené jednou týdně v krytém bazénu.
Novou silničku se snažím provětrávat a teď na podzim, kdy nebudu mít venkovní plavání, budu jezdit častěji. Po městě svištím co nejčastěji na mém městském horákovi, rok bez řidičáku má za následek také pozitivní změnu – stala se ze mě městská cyklistka a i na těch třista metrů do obchodu beru kolo. A teď s podzimem se těším na to, že vytáhnu mé třetí kolo a vyjedu někam na traily a do lesů. A jsem zvědavá, jak to s mým dýcháním a kyslíkem v těle půjde! Konečně se zase začínám rozhýbávat!
V mém těle konečně proudí kyslík
Po operaci mé čelisti vnímám v mém a na mém těle změny. Je jich více, jsou funkční. Tou nejzásadnější je kyslík v mém těle. Když jsem se začala rozběhávat, nevěděla jsem, jak správně naložit s tím velkým množstvím. Jak správně dýchat, a to nejen při běhání. Díky tomu, že jsem měla dva měsíce gumičkami stažené čelisti k sobě, jsem si zafixovala správné dýchání nosem se zavřenou pusou. Do té doby mě nikdy nenapadlo, že dýchám špatně, že dýchám málo. Takže když jsem sedla na kolo nebo se pak rozběhla, musela jsem se zaměřit právě na dýchání. Najednou jsem měla lehké ruce i nohy! Nezačaly mi hned těžknout. A v břichu taky zvláštní pocity. Že bych se začala nafukovat a pak jako nafukovací balónek vzlétla?
Prvních pár výběhů bylo opravdu zvláštních. Musela jsem běžet pomalým tempem, k tomu se soustředit na správné dýchání a pracovat s kyslíkem v břichu. Považovala jsem za samozřejmé, že mě začalo píchat v boku, protože jsem dýchání neměla správně vyladěné. Uvědomila jsem si, že při běhání mě naposledy píchalo v boku někdy v osmičce na základce.
Nedalo mi to, zadala jsem do vyhledávače „správné dýchání při běhu“, „Jak správně dýchat“ a podobně. Vyběhla mi spousta článků, odkazy na zajímavé přednášky na YouTube. Dokonce nabídky různých aplikací, které jsem ale vynechala, protože jsem v těchto věcech staromódní a aplikace využívám co nejméně. Pokaždé když vyběhnu, zkouším chvíli to, co jsem si zrovna načetla, slyšela nebo viděla, pak se ale vrátím sama k sobě, vnímám mé tělo, můj dech a dýchám podle sebe.
Dýchám nosem se zavřenými ústy a to jsem dříve opravdu nedělala. Naučila jsem se dýcháním snižovat moji vysokou tepovku ještě před operací a snižuji ji automaticky i teď. Dostala jsem se opravdu k zajímavému tématu, nepřečetla jsem toho zatím ještě mnoho, ale prokousávám se tím. Pracovat se svým dechem a vnímat své tělo je opravdu velmi zajímavé. A samozřejmě důležité. Řekla jsem si, že až se prokoušu více články a sama na sobě vyzkouším jednotlivé praktiky a snad najdu pro mě nejpříjemnější a nejefektivnější, zkusím to shrnout v některém z dalších článků.
Trenér Honza Kohut zprostředkovaně:
Stále oceňuji Honzův profesionální a kvalitní přístup k mému tréninku. První trénink v posilovně byl lehčí, to aby si mé tělo po dvouměsíční pauze zase začalo zvykat na zátěž. Druhá posilovna, jak jsem se zmínila, dala celému mému tělu zabrat. Honza mi schvaluje mé intenzivní plavání i kolo, musí mě trochu brzdit, když si do tabulky do požadavků napíši „plavání + kolo + běh“. Výběhy byly zatím do tepové frekvence 140, vzhledem k bolesti kotníků zařadil kratší úseky do 30 min.
Autorka textu: Andrea Zelená