Dráha vysochá tělo, zocelí mysl a naučí jezdit i venku mimo ni

Nebojím se nenadálých situací na kole a k tomu štíhlejší pas. Tak by se dal shrnout můj ženský pohled na to, co mi dal rok tréninku dráhové cyklistiky. To je ale příliš zjednodušené, do perexu holt nenarvete všechno. Zážitky, emoce, větší svaly a už vůbec ne zkušenosti.

„Klidový tep 81. A to nám to teprve vysvětlují. Uvědomění si, že mi za chvíli nášlap přikurtuje nohu k pedálu, který nemá cvrčka, mi nahání menší hrůzu, než že tam budu muset nacvaknout i nohu druhou a ten pedál, sakra, nepočká. Horší už je jen představa, jak z toho vystoupím?“ Takhle začínal článek, který jsem sepsala ještě týž den, co jsem si před dvěma lety vyzkoušela poprvé dráhovou cyklistiku. Tak jsem byla nabitá emocemi, že písmenka lítala „na papír“ sama.

Hostem známého pořadu 7 pádů Honzy Dědka byl elitní dráhový cyklista Tomáš Bábek, jeden z mých současných trenérů. Součástí záznamu je i moderátorovo absolvování vstupní lekce dráhové cyklistiky. Tento sport se v poslední době dostává mezi amatéry stále častěji, vyzkoušeli ho i moderátoři pořadu Zázraky přírody.

Následoval rok velmi sporadických návštěv, byly asi tři, ale poté, co jsem se natrvalo vrátila do Brna, už mi nic nebránilo začít chodit trénovat na brněnský velodrom pravidelně. Teprve tehdy jsem se zbavila nervozity z vyhoupnutí se do furtošlapu. Jak člověk chodí tu a tam, je to prvních pět minut jízdy vždy jako poprvé. 

V létě to byl rok, co jsem začala jezdit pravidelně. Sedím před dnešním tréninkem u kávy a bilancuji. Ptám se svého Marka, co mi to vlastně dalo? Bez prodlevy na mě chrlí: „Zvládáš bez váhání nepříjemné situace na silničce, ustojíš, kde bys jindy spadla, umíš jezdit bez nervů ve větším počtu cyklistů a v háku, technicky jsi na tom úplně jinde…“ 

Výčet Markových poznatků mě zaráží – jak samozřejmě už beru věci, které jsem dřív vlastně neuměla. Má pravdu.

Rozhodně mám menší strach z nenadálých situací i na silničce venku. Dráhová cyklistika je dřina (proto tam všichni chodíme, pro ty endorfiny), ale naučila mě i technice. Také jsem zesílila a velký podíl na tom má posilovna, kterou nám trenéři jednou týdně pod jejich dohledem zařadili. Skládají nám cviky „pro sprintery“, takže zvedáme méně opakování a větší váhy. 

Silnější nohy, stehna, jsou jasné, ale neuvěřitelně jsem se díky tomu zpevnila ve středu těla. Mám tak štíhlejší pas, i když mám stále stejnou váhu, ale hlavně ve chvíli, kdy se mi v rychlosti do naší jihomoravské cyklostezky vmotá příležitostný jezdec, který neví, co je pravá, přestože v ní ještě před chvílí držel víno, jsem schopna to okamžitě v hlavě vyhodnotit, vyřešit a moje tělo mi umožní i z fleku krkolomně zastavit a nespadnout. Nebo prolítnout třicítkou štěrkem a trávou. A nespadnout.

Marek moji stabilitu otestoval, když jel za mnou, nedobrzdil a opřel se mi předním kolem do mého zadního a táhnul mě na bok. Já to ustála, on spadl. Já mám 50 kilo, on 100.

Zmínila jsem hlavu, že? I to je zásluha tréninků na dráze. Sice na dráhovém kole nemám brzdy a mám furtošlap, ale to mají všichni, takže je tam provoz poměrně plynulý. Ale pokud nejedu sólo disciplínu, jsem pořád v pozoru. Neustále sleduji a vyhodnocuji situaci, kde jsou ostatní jezdci, co mají v úmyslu. Naučilo mě to rychle přemýšlet a taky reagovat jako neonka v hejnu. Zpomalí? Zpomalím. Zrychlí? Zrychlím. Funguje to i do boku. Časem se to člověk naučí, zautomatizuje a vryje se mu to jako šestý smysl. Je to jako s řadící pákou v autě.

Je to asi 20 let, co jsem při vysoké rychlosti sjížděla z kopce na silnici a vymlátila se. Přehlédla jsem překážku, jmenovala se Honza, ale vůl jsem byla já, měla jsem se dívat před sebe. Jemu se nic nestalo, zavadila jsem pedálem o jeho zadní kolo, když se rozhodl zastavit na krajnici.

Ošklivě jsem se sedřela, naštípla si rameno a od té doby jsem nedokázala jezdit rychle. Psychický blok. Jakmile jsem se blížila 35 kilometrům v hodině, začala mi hlava jančit. Ano, 35 pro mě tehdy byla vysoká rychlost.

Dráhovými tréninky jsem blok odbourala. Pořád mám pud sebezáchovy a přes určitou rychlost nejdu, ale pohybuju se na dvojnásobku té minulé. Není to jen o tom zvyknout si v té rychlosti pohybovat, ale mít tu fyzickou průpravu, která mě k takové rychlosti opravňuje nejen proto, že si neublížím, ale že nejsem nebezpečná pro druhé. 

Takže co mi dráha a speciální tréninky v posilovně daly? Na 44letou bábu slušnou fyzičku, zkušenost, spoustu zážitků, které jste si mohli přečíst už dříve (viz níže), nové známé a kamarády. Omladilo mě to. Akademie dráhové cyklistiky je bublina, do které se vždy ráda vracím.

…stejně ale tuším, že se Markovi na mých trénincích nejvíce pozdává to, že doma pak nezlobím. Přilezu unavená, šťastná, ale přitom nabitá. Když jsem říkala, že dnes asi nepůjdu, že mám vypráskanou permanentku, hodil mi na stůl hotovost z vlastní peněženky a řekl, jdi. Tak já jdu, šlehnout si tu svoji dávku dřiny, bolesti, endorfinů a spokojenosti mimožilně.

Co jsem o svém ježdění už napsala:

Podobné příspěvky

Cvičení doma, díl druhý: co je doma, to se počítá! Zítra to rozcvičíme, drahoušku!

Zápisník australské „běhny“: zemětřesení a podlepená prsa

Deník robotické cyklistky. Za březen skoro 5000 kilometrů. Ale byl to boj s kropicími vozy nebo „svátečními“ cyklisty