Mám pocit, že tohle bude rok hýždí a ne vodního králíka. Partie těla, které pro někoho, kdo jezdí na kole, nebo hraje třeba šachy, je natolik zásadní, že pokud bolí, tak můžou rozhodnout o vítězi a poraženém. Takže zvolání, že je to v p….. tady sedne jak zadek na hrnec. A tak moje cyklistická příprava na zdolání té nádherně těžké trasy Strade Bianche dostává ránu hned v lednu.
Marek Odstrčilík je kardiak s umělou chlopní a aortou. Nevzdal se a momentálně trénuje, aby si mohl splnit sen a urazit trasu Strade Bianche. Všechny články jeho přípravy najdete tady.
Všechno už začalo na konci prosince. Začal mě brnět a divně svědit zadek. Když jsem začátkem ledna sednul dle plánu na kolo, tak se postupně přidávala bolest, která vystřelovala přes zadní část stehna až ke kotníkům. Odjel jsem pár tréninků a doufal, že to přejde. Ale, když jsem se začal budit bolestí uprostřed noci a do rána už nezabral, vytušil jsem, že to nebude jen tak.
Sedm bezesných nocí bylo i na mě fakt moc, a tak přišla na řadu konzultace se skvělou fyzioterapeutkou Katkou Honovou a následně i návštěvy lékařů. Výsledkem bylo, že jde pravděpodobně o skřípnutý nerv v oblasti hýždí. No, super.
Injekce na uvolnění svalů byla díky mým lékům na srdce kontraindikována, a tak mě lékařka vybavila hrstí prášků na bolest. To samozřejmě zabralo. Fyzioterapeutka Katka mi e-mailem poslala sérii cviků na lehké protahování a psychiatrička mi dala něco, abych to tak neprožíval, protože mě to popravdě trochu vnitřně sejmulo.
Po dvou týdnech jsem zkusil sednout doma na kolo a zjistil, že tenhle pohyb mi nijak zvlášť nevadí, jen bylo důležité šlapat na lehčí převody. Čtyřicet minut ale stačilo, teď jsem na nějaké hodině. Protahuji i několikrát denně, každý den cítím malinkaté zlepšení, ale velká sláva to není. Je to prostě na pytel.
Pátral jsem po důvodech a napadlo mě několik možných. Za prvé jsem si lehce upravil posed. Za druhé jsem shodil nějaká kila a na zadku mám tenčí tlumení, tedy méně sádla. Jako největší příčina se jeví to, že prostě neposiluji, a to hlavně záda. Tohle mi potvrdil i neurolog, který mě upozornil, že to jednou může být opravdu velký problém. Takže, byť to fakt nemám v lásce, budu muset začít. Budu muset. Budu muset. Musím.
Leden měl být o shazování kil. Na kole vyšší otáčky, tepovka do 140 a dvě až tři hodiny. To padlo. Takže zbývala jen strava. Popravdě, když už několikátý týden jedete low carb, tak nejednomu dojde fantazie, co jíst. Vajíčka, šunka, sýr, kefír, jogurty, tvaroh, zelenina, maso, luštěniny se prostě postupně přejí. Ale co mi zbývá, takže bojuji s jídlem, zadkem, zády a trpělivostí. A klesající váha se zastavila na nějakých 102 kilogramech.
Naštěstí se konečně v televizi rozjíždí cyklistická sezóna, a tak je na co koukat. Zjistil jsem, že sleduji hlavně to, jak kolegům v kole krásně sedí zadek na sedle a tiše závidím. Sice rok nezačal dle představ, ale vím, že bude skvělý. Nějak to tuším.
Slovo trenéra Martina Kubaly
V lednu jsme se chystali začít s objemovým tréninkem. Fungovalo to asi týden, pak se Mára ozval, že začíná mít problémy s hybností, protože se mu nedostává požadovaného rozsahu, nějak ho tahá v koleni a vůbec všechno je to nějak zablokované. Zkoušeli jsme všechno – strečink na uvolnění, omlazovací kůru – kdyby to bylo věkem, zkontrolovat knoflíky, jestli náhodou nemá ke kalhotám připnutý jeden od košile a nic. A když už nepomohl ani Google, nastal nejvyšší čas vyhledat lékaře. Verdikt? Skřípnutý sedací nerv.
Tohle byla celkem čára přes tréninkový rozpočet, nicméně je třeba to brát z té lepší stránky, a to v tom smyslu, že loni šlo nejdříve všechno jako po másle a sypat se to začalo ke konci, zatímco letos je to průšvih hned na začátku přípravy. Logicky proto odvozuji, že na konci to bude obráceně. I když faktor Marek nemá žádné omezení a může zapůsobit kdykoliv. My už víme, s čím máme dočinění a jsme připraveni.
Jaký jsme teda zvolili postup? No tak hlavně zachovat klid a nešířit paniku, zvlášť, když venku panují mrazy a termín Strade Marek II je naplánován někdy na červen.
Takže v prvé řadě uvolnit a narovnat Marka, ať se může normálně hýbat a potom znovu naskočit do pomalu se rozjíždějícího se vlaku. Ne, žádnou vědu v lednové přípravě nenajdete. Prostě pomalý rozjezd co nám zdravotní stav dovolí a v únoru pak pokračování ve stejném duchu. No a samozřejmě zakódovat ledničku a jídlo dávat na příděl, když teď nemáme ten pohyb. Co tedy bude Marek dělat konkrétně?
Kromě protahování a posilování, které má již doporučené i od lékaře, nás čekají ryze vytrvalostní jízdy na trenažéru, které však nebudou nijak limitovány. Pokud počasí dovolí, tak samozřejmě vyženeme Marka na silnici. Na konci měsíce pak uvidíme, co se Markovi podařilo “našlapat”. A protože jsme v minulém díle kladli důraz na snížení tělesné hmotnosti, můžeme potvrdit, že tato oblast přípravy zůstává prioritou číslo jedna i nadále. Takže sportu zdar, hubnutí zvláště!
O projektu
Jmenuji se Marek Odstrčilík a zanedlouho mi bude 50. Řekl jsem si, že není na co čekat a zkusím si začít plnit nějaké ty sny, kterým nebylo přáno se zatím uskutečnit. Miluji sport snad ve všech jeho podobách a úplně nejvíc jsem u vytržení z cyklistiky. Kolo je totiž geniální vynález a to vlastně ve všech svých podobách.
Vždycky mě lákalo si zkusit projet nějakou etapu Gira, Tour de France nebo jednorázového závodu a zkusit, jaké to je. A jelikož mám ve svém srdci úplně nejblíže Itálii, tak hned první volba padla na nádherný závod v toskánské krajině – Strade Bianche. Tady se snoubí krása a dřina. 184 km nahoru a dolů, 3 000 nastoupaných metrů, 11 šotolinových úseků. Když je horko, oblaka prachu, pokud prší, kluzko a bahýnko. Ale pro tu krásu Toskánska to podstoupím, tohle chci přesně zažít. Tak sledujte mou přípravu, trápení, skřípání zubů, smích a radost.
Všechny díly seriálu najdete zde.
Na mé cestě na trasu Strade Bianche mě provází podpora těchto značek: kola Canyon a mně, velmi chutnající sportovní výživa Inkospor. Díky všem za důvěru.