Životní příběh Evy Drábekové (*1982) je jedinečným příkladem toho, jak může běhání proměnit nejen tělo, ale i duši, a to i přes nelehké okolnosti. Eva, která sama sebe označuje za „bláznivého blížence,“ vyměnila závislost na cigaretách za mnohem zdravější závislost na běhu, který jí navíc pomáhá zvládat chronické deprese.
Od odporu k nové zálibě
Eva v mládí běh nesnášela. Školní běhy, zejména sprinty, byly pro ni spíše utrpením, než zábavou. S běháním se začala seznamovat teprve, když si pořídila psa. Cyklistické výlety se psem ale byly spíše zrádné, a tak s ním začala chodit na túry a následně i běhat. O běh v pravém slova smyslu se však dle Evy příliš nejednalo, spíše se nechala psem tahat a většinou šlo hlavně o procházky.
Po několika letech došlo k významnému zlomu v jejím životě, neboť otěhotněla. Běh šel tedy stranou – nebyl na něj čas ani síla. Eva navíc trpěla depresemi zaviněnými chronickou depresivní poruchou. Životní krize a sebevražedné myšlenky přivedly Evu do léčebny, kde strávila více než tři měsíce. Během této doby si uvědomila, že pohyb je nezbytnou součástí jejího života, která jí pomáhá se cítit lépe. Na oddělení byl rotoped, na kterém každý večer budovala fyzičku a místo vycházek zkoušela běhat. Bez psa to ale nebylo ono, navíc Eva byla v tu dobu těžký kuřák, proto ji běh příliš neoslovil.
Po návratu domů se chtěla Eva věnovat cross motorkám a běh jí sloužil jako doplněk k udržení kondice. To se však brzy změnilo: „Byl podzim a deprese se opět začala hlásit o slovo. A já vypozorovala, že mi běh začal hodně pomáhat, abych se cítila lépe, začal mě nesmírně bavit a naplňovat.” Eva proto postupně zvyšovala náročnost tréninku i vzdálenosti a začala běhat i do kopců.
Konec kouření a metoda „pokus-omyl”
Jednoho dne dostala výzvu uběhnout 153 kilometrů za jakoukoliv dobu. Eva si vzala do hlavy, že to dá za týden. „Bylo to bláznovství vzhledem k tomu, že jsem ještě nebyla pořádně vyběhaná a nikdy jsem takovou nálož neběhala. Chodidla mě pálila, nehty slezly, ale ten pocit, že se to podařilo byl nadevše.”
Eva běhu propadla a trénovala se zápalem. „Celou zimu jsem makala, běhala velké objemy – i ve sněhových vánicích a sněhu třeba tři hodiny, nic nebyl limit.” Postupně se proto zlepšovala a stala se nejen výkonnou běžkyní, ale také přestala kouřit. Motivoval ji k tomu její první závod, při kterém málem vyplivla plíce. „Rozdíl je dnes nesmírný, cítím se mnohem lépe a jsem moc ráda, že jsem se toho nešvaru zbavila.” Kromě cigaret praštila Eva i s alkoholem. Mimochodem, její první závod byl půlmaraton v Braníku, který – stále jako těžká kuřačka – zaběhla za 1:37:08 a umístila se na bedně. Po třech měsících běhání pokořila maratonskou vzdálenost.
Eva si tak uvědomila, že má v sobě zřejmě pro běhání talent. Dnes dokáže uběhnout pětku pod 21 minut a desítku pod 42 minut (aktuálně za 41:23), a to i přesto, že nemá žádného trenéra. „Dlouho jsem tomu vůbec žádný řád nedávala a běhala takříkajíc „punkově“, dost bezhlavě, nerozumně, jen na pocit a hodně to i přeháněla, proto přišlo koncem roku přetížení a přetrénování,” přiznává sebekriticky Eva. V tomto jí pomohl tréninkový plán od Garminu a postupně se do světa běhu noří stále více. Prakticky každý závod pro ni znamená stupně vítězů – a to jak doslova, tak i přeneseně. „Pořád nějak nevěřím, že se to děje, ale je to pro mě hlavně radost a vítězství nad sebou samou.”
Čím to, že Eva přes svou nelehkou minulost dosahuje tak skvělých výsledků? „Mám velké odhodlání, cíle a hodně mě v tom paradoxně posunula moje nemoc. Mám nyní silnou motivaci na sobě pracovat a chuť překonávat samu sebe, dril a boj s hlavou, posouvat stále limity… to vše mě pohání a naplňuje.”
Lék na depresi, sny a budoucnost
Jak již bylo zmíněno, Eva trpí chronickými depresemi. Pomocí běhu její tělo vyplavuje endorfiny, což je velmi žádoucí. „Při mé nemoci totiž můj mozek neprodukuje dostatek serotoninu, chybějící musí být dodáván v antidepresivech a zejména zimní období je proto nejvíce kritické, proto v zimě běhám nejvíce.”
O to horší jsou však pro Evu období, kdy běhat nemůže, například kvůli zranění. Ze všeho se však naštěstí dokázala opět vyhrabat a běhá nadšeně dál. „Běh mi naprosto změnil život k lepšímu a neumím si to už bez něj představit.”
Eva sice s během začala pozdě, ale o to více má běžeckých cílů. Jedním z nich je zdolání ultra závodu B7 a účast na zahraničním maratonu (Boston, Chicago, Berlín). Základem jejích snů je však zůstat zdravá, aby mohla běhat co nejdéle a stále měla z běhu radost.
Ve zkratce:
- Oblíbený závod v ČR\SK: Závody Vaše liga v Braníku, charitativní Sparťanská pětka, RunCzech závody, Běchovice.
- Běžecký vzor: Emil Zátopek.
- Největší úspěch: Každý ve zdraví dokončený závod je pro mě úspěch. Ale úplně nejvíc pro mě byl první závodní maraton v Praze (3:36:05), půlmaraton v Ústí nad Labem (3. místo v kategorii), Běchovice (také 3. místo v kategorii).
- Nejoblíbenější jídlo před závodem: Před krátkým závodem ráno jen kaši a banán a před maratonem už to chce trochu více sacharidů a hlavně týden dopředu už speciální dietu, kdy se ubírá na vláknině a tělo se musí více hydratovat.
- Nejoblíbenější jídlo po závodu: To asi vyloženě nemám, většinou si totiž dám to, co seženu večer po závodě na nádraží, takže hodně často jen nějaká pizza apod. Ale když je čas si zajít někam na teplé pořádné jídlo, tak cokoliv se zeleninou, těstoviny, rýže. Měla bych správně maso, ale tomu moc neholduju.
- Nejlepší regenerace: Hlavně spánek. Moc nemám příležitost, ale když se zadaří, tak sauna a nejraději mám plavání.
- Nejméně oblíbený trénink: Intervaly a sprinty do kopce.