Dlouhodobé sezení nás zabíjí. Doslova. Sedavý životní styl se přímo podílí na vzniku nemocí, na které nejčastěji umíráme – například těch kardiovaskulárních. Výmluvám na nedostatek času přitom zřejmě odzvonilo. Podle konceptu „exercise snacks“ neboli „pohybových svačinek“ si na zdraví prospěšné aktivity stačí vyhradit jen minutu několikrát denně.
„Je tolik snů, které bych chtěl stihnout,…“ říká Marek Odstrčilík. Stojí na prahu jednoho z nich. S umělou chlopní a aortou tak dává inspiraci ostatním, že s určitými podmínkami není potřeba se vzdávat a lze si jít za svým. V příštím týdnu hodlá následovat stopy hrdinů. Trasu Strade Bianche, kterou letos nejlépe zajel Slovinec Tadej Pogačar za necelých pět hodin, absolvuje samozřejmě mimo závod a cílem je, stihnout to za světla. Vytvořil si závod na míru svému zdraví, ale může tak cítit, že opět žije.
Druhý prázdninový měsíc měl být o pořádné cyklistice. Když už jeden trénuje na zdolání trasy slavného závodu Strade Bianche. Kdy jindy taky, že jo. Slunce hřeje, je vidět od brzkého rána do pozdních hodin. Stačí si jen vybrat. Už vidíte ty kilometry, které budou radostně naskakovat, ale pak se jedno ráno v začátku srpna probudíte a nemůžete se skoro nadechnout. A to byl jen začátek.
Začátek prázdnin je pro mě vždy paradoxně víc tréninkově “lenivý” než zbytek roku. Velké horko, které mě díky operaci srdce drží na krátkém provazu, dovolená, a nebo když k tomu přidáte nařízený týdenní tréninkový klid jsou faktory, které ve mně roztetelí přirozeného lenocha. Takže jaký byl vlastně můj červenec?
Kopce jsem nikdy nemusel, a to protože kombinace průměrné cyklistické fyzičky s kily navíc je smrtící. Jednoduše řečeno, nejede to. Je rozdíl, pokud máte hmotnost 125 nebo 96. Když k tomu přidáte daleko lepší techniku šlapání, skvělé kolo, tak cesta k vrcholu je jaksi rovnější a krajina se stává placatější. Přichází radost.
Teče mi mlíko. Přímo tryská a mně je jasné, že tím po pár kilometrech moje cesta z Brna do Čeladné končí. Zadní ráfek se halí postupně do bílého tekutého povlaku. To bych nebyl já, aby se mi něco nestalo. Vždycky to tak je. Jsem jak magnet na nečekané situace. Během pár vteřin je moje bezdušové kolo prázdné, duši, kterou bych tam mohl vrazit, samozřejmě nemám. Sednu si pod strom a volám své Majdě. Ta jedoucí autem s mými věcmi napřed se u Olomouce otáčí a jede si pro mě. Jsem ale v klidu, protože smůlu stoprocentně odkládám u Rousínova a týden v kopcích Beskyd může začít.
Tak nám ten trénink na cyklistickou trasu dnes už kultovního závodu Strade Bianche začíná přituhovat. Tatam jsou dlouhé tréninky po lehce zvlněném okolí, protože z úst trenéra Martina Kubaly přišel příkaz: najeď kolem 15 000 výškových metrů za měsíc. Ono se to “tyranovi”, který žije v Čeladné řekne, ale Brno není zrovna vyhlášené horské středisko, takže nastoupat požadované kilometry je holt hodně o čase.
Aby bylo jasno hned od začátku, titulek platí samozřejmě i obráceně, protože “zamindrákovaný” trouba se najde všude. Jedna z prvních otázek, na kterou se mě okolí často ptá, je ta, zda nemám na silnici strach. Strach asi není to správné slovo, spíš jde o směsici respektu a obezřetnosti. Je to pro mě stejné, jako když jdu přes přechod, nebo třeba rozespalý v noci po schodech na malou. Dávám si majzla, snažím se předvídat a nedělám ze sebe neporazitelného. V provozu o to víc.
Kdo trochu jezdí na kole, ví, že mít pozadí v co největším komfortu, je prostě základ. Není nic horšího, než když vaše hýždě díky levné vložce v kalhotách zažívají peklo. Někdy mám pocit, že kdyby tam dal výrobce kuchyňskou rukavici, tak by snad udělal i líp. Pokud na kole trávím více jak třihodiny, a to několikrát týdně, zaslouží si můj zadek rozmazlovat. Do tréninku se snažím šlapat, co mi čas a zdravotní omezení dovolí, takže se o svoji tělesnou schránku musím starat co nejlépe. To se totiž vyplatí.
Když váš trénink nese ovoce, tak se cítíte prostě nabuzeně a natěšeně přijímat daleko větší výzvy a nadšenou touhou jít dál. Tohle je pro hlavu neskutečný booster, že je potřeba mít na paměti to zase nepřepísknout. Nejhorší jsou rozhodně ty první měsíce tréninku, než k tomu dojde. Je to trochu pachtění, vy máte pocit, že i když tomu dáváte maximum, tak stojíte na místě. Je to těžší období, ale když přijde ten zlom, tak jste jak nabuzený teeneger, těšící se, jak se v tanečních přimkne ke svému partnerovi. Jste totiž silnější, než jste si původně mysleli.
Vstávám většinou ráno kolem páté. Nevím proč, ale kvůlitouze na malou to není, to zvládnu v časech nočních, přece. Asi je to z toho důvodu, že se nemůžu dočkat až začne nový den nebo tím, že tíha mých snů skončí. Každopádně, moje první kroky vedou k hrudnímu pásu.
Táhne mi na padesát, mám kila navíc, častěji hledám výmluvy a už pár let zažívám lehké vyhoření. Jsem prostě obyčejný chlap své generace. Popravdě nejsem v tomto ohledu zase tak výjimečný. Jediné, co mám snad trochu jinak, je velká operace srdce před jedenácti lety.