Kardiak po stopách Pogačara. Na 184km Strade Bianche trénoval rok

Marek Odstrčilík. Foto: Magdaléna Ondrášová

„Je tolik snů, které bych chtěl stihnout…,“ říká Marek Odstrčilík. Stojí na prahu jednoho z nich. S umělou chlopní a aortou tak dává inspiraci ostatním, že s určitými podmínkami není potřeba se vzdávat a lze si jít za svým. V příštím týdnu hodlá následovat stopy hrdinů. Trasu Strade Bianche, kterou letos nejlépe zajel Slovinec Tadej Pogačar za necelých pět hodin, absolvuje samozřejmě mimo závod a cílem je stihnout to za světla. Vytvořil si závod na míru svému zdraví, ale může tak cítit, že opět žije.

Je tolik snů, které bych chtěl stihnout. Mnoho míst totiž čeká na mé objevení a pokoření. Výzvy jsou to, co mě v životě dává energii a možnost si uvědomit, že žiju. A zvládnutí trasy nelehkého legendárního závodu Strade Bianche vždy patřilo mezi něco, co jsem chtěl vždy zkusit. Překrásné Toskánsko, trasa nahoru a dolů, šotolinové úseky, to vše se po roční přípravě blíží. Stojím už přede dveřmi a nervózně přešlapuji. V polovině příštího týdne se tak stane. Svrbí mě už nervózně nohy.

Někdy člověka napadne z ničeho nic nějaká kravina, upne se k ní a rozhodne se ji dotáhnout do konce. Výzva zdolat Strade Bianche je přesně ten případ. Pamatuji si, jak jsem minulý podzim seděl u rybníka kousek za Brnem, duše na kole proražená, náhradní doma, lepení je pro sraby, že jo, a já čekal na příjezd Majdy, aby mě dostala domů. Dřepím, čučím do vody a jako vždy mi hlava tepe na plný pecky. A pak najednou to tam samo vyskočí: „Co kdybych si dal trasu Strade Bianche?”

Beru telefon a volám Martinovi Kubalovi, což je nejen náš nový autor přes výživu a cyklistiku, ale také někdo, kdo fakt dobře závodí na kole a umí skvěle poradit. Čekám, že se hurónsky pobeskydsku rozchechtá a tím můj zbrklý, byť geniální nápad pošle do propadliště a skanzenu šíleností. Nic takového se ale nestane a mě dochází, že jsem narazil na toho správného člověka, který mi s přípravou pomůže. Trochu se stydím, že je nadšený více než já. Nepouští mě ke slovu a mluví a mluví, rýsuje plán. „Připravím tě a pojedu to s tebou,” stále na první nádech dodává.

A tak jednoduše to celé vzniklo. Stačí mít defekt, nudit se u rybníka a zavolat “magorovi”. Ke snu bývá někdy daleko kratší cesta než si myslíte. Za pár dnů už mi sděluje, že přes zimu si můžu šlapat na kole jak chci a v únoru začneme pořádně. Trénink sestavuje s ohledem na mé zdravotní omezení a pečlivého hlídání si tepu. Tohle je pro nás zákon a Martin to po celou dobu přípravy hlídá jak bača své ovce. 

S ježděním přichází i změna toho, co jím. Sestavuje mi jídelníček, doporučuje potraviny, radí, jak shodit z těch necelých 118 kil co nejvíce a co nejrozumněji. Tady se posunu v čase a můžu říct, že se nám podařilo velmi nenásilně dát dolů na nějakých 97 kilogramů. Rád bych za tu dobu víc, ale znáte to, problémy se sebekázní se občas dostavují a já občas ustřelím k ne úplně ideálním dobrotám. Svět je plný chutných nástrah.

Cyklistický trénink byl v drtivém případě postavený na nižších tepech a delší vzdálenosti. Je to trošku o dostatku času, ale to se nedá nic dělat. Martin mě driluje v kadenci šlapání, což má pozitivní následek v tom, že v téhle době mi nedělá problém šlapat v průměru 85 až 95 otáček za minutu. Nohy se tak méně unaví, nejsou zakyselené a vy pak vydržíte déle. Chvíli mi teda trvalo, než jsem si na to zvyknul, ale teď už to ani nevnímám a skoro tenhle údaj na cyklocomputeru nesleduji. 

Jestli si někdo myslí, že jsem neslezl od února z kola, tak se šeredně plete, protože stejně jako s občasnými úlety v jídle, mě sem tam zalehla i lenost a prostě jsem nešel, radši si četl, lelkoval. Nebylo to často, ale přiznat se musím. I tak jsem od února najel přes 10 000 kilometrů, což je rozhodně během roku nejvíc v mém životě. Nějaký základ na zdolání oněch 184 kilometrů se zrádnými šotolinovými úseky tudíž snad mám.

Všechno to ježdění a strávený čas v sedle kola mělo a má pro mě ještě jedno obří plus. Pomáhá mi to držet na uzdě problémy s depresemi. Na kole nemám chuť ani čas na temné myšlenky a můžu se jen soustředit třeba na dech, na zvuk kola, na měnící se krajinu. Vnímat svoji přítomnost, být “teď a tady”. Neřeším svět, zprávy, nespravedlnosti kolem sebe, vytěsňuji to a soustředím se jen na sebe. Přišel jsem na to, že kolo je skvělá medicína pro moji duši. Pokud má někdo podobná trápení, tak zmizet v krajině a objevovat nové cesty není vůbec špatná terapie.

V pátek tedy odjíždíme směr Toskánsko a já už se balím. To jsem celý já, nesnáším řešit tyhle věci na poslední chvíli, byť takhle moc dopředu je to taky tak trochu diagnóza. V krabici už má mám snad všechny náhradní a záložní propriety, kdyby mi něco odešlo, porouchalo se. Štěstí přeje připraveným, že jo. 

Sebou si beru radši i druhé náhradní kolo. Celé, pro sichr. Nakonec jsem zvolil gravel, ten se eventuálně může na zrádných šotolinových úsecích hodit. Pevně tedy doufám, že vše zvládnu odjet na mém silničním kole Endurace od Canyonu. Tenhle stroj je pro smíšenou trasu jak stvořený. Svižné, ale přitom velmi pohodlné kolo, na které můžete v klidu dát i širší pláště. Já nakonec zvolil šířku 28 milimetrů. 

Hodně lidí se mě ptá, za jak dlouho to chci ujet. Je to jednoduché, za světla. Nejde mi o konkrétní čas, ale rád bych to jel sportovněji s ohledem samozřejmě na své zdravotní trable se srdcem. Chci zažít trasu opravdového závodu, jet tudy, kudy se proháněli ti nejlepší z nejlepších, vnímat tu nádhernou krajinu Toskánska a snít si jako když jsem byl kluk a představoval si, že jsem v jednom týmu s Maradonou, nebo že předjíždím ve formuli Niki Laudu. Prostě tam jedu žít.

Budu moc rád, když nás budete od pátku sledovat mou a Martinovu cestu  na Instagramu nebo na našem Facebooku

Slovo trenéra Martina Kubaly

Už se to blíží. V září jsme měli za úkol odjet to, co jsme si předsevzali v srpnu, protože v srpnu toho Mára víc proležel než najezdil. Jenže přišlo září a on se zcela nezodpovědně rozstoná znovu. Holt, ze všeho musí udělat drama.

No drama. Ono ve finále zas o tolik nejde. Cílem není nic víc, než ujet za den nějakou trasu, která až na sto osmdesát kilometrů, tři tisíce výškových metrů, třicet až čtyřicet kopců a sedmdesát kilometrů po šotolině, neskrývá výraznější překážky. No dobrá, zas úplná pohoda to nebude.

Martin Kubala. Foto: Michaela Bartková

Jasně, budou se muset udělat nějaké škrty v programu, protože tréninkový výpadek nejspíš nabourá i časový harmonogram samotné jízdy. Takže žádné publikum, žádné fanfáry, příjezd do cíle proběhne v komorní atmosféře a pravděpodobně s čelovkami na hlavě. 

Teď přeháním. Cílem je dojet někdy kolem sedmnácté, osmnácté hodiny a dát si kafíčko někde na terase. Pohoda.

Pohoda… Jenže, co když to nezvládne? Upřímně, takovou otázku jsem si nikdy nepoložil. Karantény, úrazy, nemoci, nehody, prostě takový “rok Marka”, kdy se ze dne na den operativně řeší změna situace, k nějakému dlouhodobému plánování moc prostoru nedává. A k myšlenkám na to, co bude za tři měsíce, už vůbec. 

Nijak mě to netrápí. Absolvování trasy Strade Bianche jsem nikdy nepovažoval za vrchol celého snažení. Mnohem větší hodnotu pro mě představuje skutečnost, že stodvaceti kilový kardiak, co před rokem pomalu nedokázal vyjet ani na most, ubral skoro čtvrt metráku na váze a teď si bez problému dává tříhodinové vyjížďky v kopcovitém terénu. A baví ho to.

Baví… Jenže, co když to fakt nezvládne? Neotravuj s tím furt… 3, 2, 1…!

O projektu

Jmenuji se Marek Odstrčilík a zanedlouho mi bude 50. Řekl jsem si, že není na co čekat a zkusím si začít plnit nějaké ty sny, kterým nebylo přáno se zatím uskutečnit. Miluji sport snad ve všech jeho podobách a úplně nejvíc jsem u vytržení z cyklistiky. Kolo je totiž geniální vynález a to vlastně ve všech svých podobách. 

Vždycky mě lákalo si zkusit projet nějakou etapu Gira, Tour de France nebo jednorázového závodu a zkusit, jaké to je. A jelikož mám ve svém srdci úplně nejblíže Itálii, tak hned první volba padla na nádherný závod v toskánské krajině – Strade Bianche. Tady se snoubí krása a dřina. 184 km nahoru a dolů, 3 000 nastoupaných metrů, 11 šotolinových úseků. Když je horko, oblaka prachu, pokud prší, kluzko a bahýnko. Ale pro tu krásu Toskánska to podstoupím, tohle chci přesně zažít. Tak sledujte mou přípravu, trápení, skřípání zubů, smích a radost.

Všechny díly seriálu najdete zde.

Na mé cestě na trasu Strade Bianche mě provází podpora těchto značek: kola Canyon, funkční oblečení Sensor, helmy MET, a mně, velmi chutnající sportovní výživa Inkospor. Díky všem za důvěru.

Podobné příspěvky

Jak jsem stará, tak jsem blbá. Můj první půlmaraton zhatila školácká chyba

Martin Šerák, ten, co všude běhá: „Většina mých běhů je spojení příjemného s užitečným”

Mnohonásobná mistryně ČR v maratonu začala běhat až se syny. Ostravanka Petra Pastorová