Tak mi v tom tréninku na cyklistickou trasu dnes už kultovního závodu Strade Bianche začíná přituhovat. Tatam jsou dlouhé vyjížďky po lehce zvlněném okolí, protože z úst trenéra Martina Kubaly přišel příkaz: najeď kolem 15 000 výškových metrů za měsíc. Ono se to “tyranovi”, který žije v Čeladné řekne, ale Brno není zrovna vyhlášené horské středisko, takže nastoupat požadované kilometry je holt hodně o čase.
Buď jezdíte jeden kratší kopec nahoru a dolů, nebo musíte popojet někam dál. Jelikož jsem v Brně v podstatě stále novic, tak třeskutě logistická zábava mohla začít.
Minule jste mohli číst (link na všechny články seriálu najdete na konci článku):
Jezdit nějaký kopec pětkrát, sedmkrát, není ale zase takový problém. Poprvé, podruhé, je to fajn, pak u mě dochází k zatmění mysli. Buď mi v taktu stále hlubšího dechu jede nějaký popěvek, který je téměř vždy ten nejblbější, nebo nastane tzv. stav dvou cyklistů – to je takové odhmotnění sebe sama, kdy vím, že jedu, ale nevnímám dech, šlapání, horko, prostě nic, jako by to za mě dělal někdo jiný. Zvláštní je, že ale ve sledování provozu a dění na silnici jsem stále přítomný. Nejhorší je, když se ty dva stavy propojí a můj druhý cyklista si začne pobrukovat to, že “máme kompot”.
Zatím nevidím naštěstí důvod hledat odbornou péči, protože se většinou nakonec vracím šťastný a spokojený, byť to bylo někdy celkem únavné. Objevoval jsem hlavně sever Brna, směr Babice, Olomučany a podobně. Tam se kopečků najde dost. Ale i na jihu směrem na Pálavu to ujde, byť, než tam člověk dojede, tak to zabere nějaký ten čas.
Nejlepší by bylo, kdyby pro podobně “postižené” cyklisty, ale i běžce vzniknul přímo v Brně pořádný kopec. Něco kolem pěti, klidně i deseti kilometrů nahoru s průměrem pět procent by byl ideální. Tvar může vycházet z místního orloje, protože pro spoustu spoluobčanů jsme takoví pachtící se ”pindíci”. Na jeho vrcholu může stát replika Jošta a vy při každém projetí nebo proběhnutí pod ním můžete zazvonit na zvonek vysícím na “chloubě” jeho koně. Ideální atrakce pro lidi a další kvalitní zviditelnění moravské metropole. Bimbání tak bude Brňanům oznamovat kolik sportujících maniaků tady žije. Navíc to může přivábit další. Chce to odvahu vizionáře, takže to asi neklapne. Ale kdo ví, je to Brno.
Rovnou se přiznávám, že oněch požadovaných 15 000 metrů jsem nenastoupal, ale kolem deseti to bylo. Fakt mě potěšilo, že se mi teď kopce jezdí daleko, ale daleko lehčeji. Kila dole a síla v nohách nese nějaké to ovoce. Pokud sundám ještě třeba deset kilo a v kopcích přitvrdím, tak budu jak vážka s nohama dráhaře Tomáše Bábka (rozhovor s ním jsem vedl tady). To to pak bude lítat.
V červnu mě teď čeká výškových metrů dvojnásobek, tedy 30 000 metrů nahoru, tak radši pojedu na týden za svým trenérem do Čeladné. To mi prý pomůže, tvrdí. Popravdě mám pocit, že už se třese, až mě bude moci v kopcích týrat, bude si chtít povídat, což samozřejmě nepřipadá v úvahu. Určitě mě bude chtít nečekaně ukázat místní kopec, který vyjíždějí malé děti na odrážedlech, takže já to dám v pohodě. Z výstupu se samozřejmě vyklube totální zabiják, který mě rozebere na prvočinitele, on se bude potichu chechtat jak troubelín. Nevím, proč někteří trenéři, tedy vlastně většina, jsou takoví šprýmaři. Už se tam fakt moc těším. Jako fakt.
Docela dost lidí se mě ptá, kolik že jsem už zhubnul. No, já se nevážím, takže teď několik měsíců nemám přehled. Vlastně jsem to nikdy moc rád nesledoval, spíš to vnímám pocitově a analyzuji to plandavostí triček a mikin. Dokonce mi nohavicemi některých XL cyklokraťasů začal vát větřík. To potěší. Co se týká jídla, tak jedu stále v tom stejném, tedy low carb. Zjistil jsem, že mi to vyhovuje, jen mám podezření, že mi potají děcka říkají: pan Čočka. Ale mě fakt chutná, hlavně ta červená a lahodná černá.
Co se změnilo, tak je to, že na tréninky teď vozím od Inkosporu i tyčinky nebo gely. Tyčinky jsou skvělé v tom, že mě nejen chutnají, ale dobře je i trávím, navíc nejsou v žádné polevě, takže v teple nevypadám jak od… Do bidonu, pokud je to na delší dobu, tak namíchám ionťák nebo Ionylite (to je opravdu skvělá věc, která vám především v horku dodá ztracené minerály).
Věděli jste že: Některá pojištění chrání odložené kolo před restauračním zařízením?
Například Kooperativa toto nabízí v rámci Pojištění domácnosti. Kolo však musí být na místě k tomu určeném nebo obvyklém (stojan na kola apod.) a řádně zabezpečeno, byť i jen kapesním kabelovým zámkem. Zjistěte si více u své pojišťovny.
A teď to největší plus, které se mi v květnu stalo. Změnil jsem díky výbornému českému bikerovi Honzovi Fojtíkovi nastavení posedu na kole. V jeho brněnském Fojtik Cycling Clubu jsme po různých měřeních zvedli a lehce posunuli dozadu sedlo a dali výš brzdové páky. A světe div se, záda při delších trénincích už skoro přestala bolet. Pche, a pak že pár centimetrů nehraje roli. Nevím, proč jsem tohle neudělal už dávno. Chyba, kterou vy, kteří to s cyklistikou myslíte vážně, neudělejte.
Slovo trenéra martina Kubaly
Patnáct tisíc výškových metrů. Nic jiného mě za květen nezajímalo. A v červnu třicet. U prvního čísla zvednete obočí, u druhého si poklepete na čelo. Mára nereagoval jinak – tedy až potom, co mu jeho Majda vysvětlila, že se opravdu nejedná o vtip.
Věděl jsem, že to nezvládne a stejně tak vím, že už vůbec to Marek nezvládne splnit v červnu. Proč mu tedy dávám takové cíle? Protože to zvládnout jde. Možná jo, za ideálních podmínek, kdy vám nezaprší, když nemáte rodinu a nic jiného než cyklistiku na starost. Jenomže v životě normálního smrtelníka se čas od času vyskytne situace, která vám do takových plánů hodí vidle a vy zjistíte, že, jak se vám zdál zpočátku nekonečný, tak najednou je měsíc strašně krátká doba.
Ono to stanovování teoreticky dosažitelných cílů má i trošku psychologický efekt. Člověk pak chodí spát s pocitem, že prostě nemá splněno a maká jak odpadlík, co nechce ztratit kontakt s pelotonem, zatímco trenér na něj řve: „Zaber! Dvacet metrů a jsi zase zpátky! Další kopec se už pojede pomaleji.” (…) Myšlenky jezdce bohužel citovat nemůžeme, neboť by obsahem připomínaly vystoupení nejmenovaného komika v nejmenovaném pořadu, ve kterém adresoval otevřený dopis nejmenované politické straně.
Zpátky k tématu, ono to s tím nadsazováním cílů nakonec přineslo své ovoce. “Cože?! Sto kiláků v kopcích? Tys ses snad úplně zbláznil!” Jako bych slyšel Marka před půl rokem. Toho samého Marka, který se mě po stokilometrovém tréninku na přelomu května a června zeptal, jestli si večer nemá dát ještě nějakou virtuální vrchařinu na trenažéru, protože má pocit, že toho ten den neudělal dost. Prostě nastavit mentalitu svěřence tak, že místo motivace ho musíte brzdit. Jo Máro, tohle je zatím naše největší výhra.
O projektu
Jmenuji se Marek Odstrčilík a zanedlouho mi bude 50. Řekl jsem si, že není na co čekat a zkusím si začít plnit nějaké ty sny, kterým nebylo přáno se zatím uskutečnit. Miluji sport snad ve všech jeho podobách a úplně nejvíc jsem u vytržení z cyklistiky. Kolo je totiž geniální vynález a to vlastně ve všech svých podobách.
Vždycky mě lákalo si zkusit projet nějakou etapu Gira, Tour de France nebo jednorázového závodu a zkusit, jaké to je. A jelikož mám ve svém srdci úplně nejblíže Itálii, tak hned první volba padla na nádherný závod v toskánské krajině – Strade Bianche. Tady se snoubí krása a dřina. 184 km nahoru a dolů, 3 000 nastoupaných metrů, 11 šotolinových úseků. Když je horko, oblaka prachu, pokud prší, kluzko a bahýnko. Ale pro tu krásu Toskánska to podstoupím, tohle chci přesně zažít. Tak sledujte mou přípravu, trápení, skřípání zubů, smích a radost.
Všechny díly seriálu najdete zde.
Na mé cestě na trasu Strade Bianche mě provází podpora těchto značek: kola Canyon, funkční oblečení Sensor, helmy MET, a mně, velmi chutnající sportovní výživa Inkospor. Díky všem za důvěru.