Kdo trochu jezdí na kole, ví, že mít pozadí v co největším komfortu, je prostě základ. Není nic horšího, než když vaše hýždě díky levné vložce v kalhotách zažívají peklo. Někdy mám pocit, že kdyby tam dal výrobce kuchyňskou rukavici, tak by snad udělal i líp. Pokud na kole trávím více jak třihodiny, a to několikrát týdně, zaslouží si můj zadek rozmazlovat. Do tréninku se snažím šlapat, co mi čas a zdravotní omezení dovolí, takže se o svoji tělesnou schránku musím starat co nejlépe. To se totiž vyplatí.
Další díly mého seriálu o přípravě na zdolání trasy Strade Bianche můžete sledovat tady.
Začal jsem pěkně odzadu a tam ještě chvilku s dovolením zůstanu. Kdo maže, ten jede, a to platí i v mém případě, proto sportovní krém na citlivé partie má v mé intimní poličce svoje zásadní místo. Spousta cyklistů na různé oděrky a otlaky netrpí, ale já bohužel ano, takže před každým švihem matlám důkladně svoje půlky, aby tření mezi kalhotami a pokožkou bylo co možná nejmenší. Už tak stačí, že se občas mé sedací partie po dojezdu cítí jak po umpalumpím maratonu v irských tancích. mám kliku, že mi vyhovuje sedlo, které na kole je. Pokud to máte jinak, vyzkoušet jiná a vyměnit. Na zadku nešetřit.
Na sociálních sítích se do mě občas někdo strefuje, kdy že shodím roští z nohou, že to musí strašně brzdit atd. No, holit se prostě nebudu a to ze dvou důvodů. Byť znám výhody oné hladkosti (lépe se zalepují rány a masáž je také méně tahavá), tím prvním je moje mizerná srážlivost krve, kdy je pro mě každá ranka skoro na volání “rychlé”. Druhým důvodem je moje Majda – má v oblibě vše chlupaté. Kočky, plyšáci a moje nohy má na přední příčce v žebříčku osrstěnosti. Tak pak řekněte své ženě NE, že jo.
Abych v březnu konečně trochu zamával se svojí hmotností(směrem dolů samozřejmě), tak jsem najel na nízkosacharidovou stravu. Pro ty, co o ní nic nevědí, znamená to téměř žádný cukr a sacharidy. Moc jsem nad tím, co budu pořád jíst, nedumal. Našel jsem si pár jídel a ty střídám. Žádné složitosti a komplikované vyvařování. Vajíčka, šunka, zelenina, maso, čočka, řecký jogurt. Jelikož mám teď v tréninkovém programu delší jízdy s nízkou intenzitou, takmi to větší trabl nedělá a tělo ani nevyžaduje více paliva. Pravda je, že první týden jsem byl lehce malátnější, ale to rychle přešlo.
A přece, na tréninky si beru třeba banán nebo tyčinky od Inkosporu, které mají velmi nízký obsah cukru. Dva kusy toho mi pak v pohodě stačí i na čtyři hodiny jízdy. Váha jde dolů moc hezky, už se pohybuji na nějakých 97 kilech (v začátku mé přípravy jsem se na podzim pohyboval na nějakých 120 kilogramech) a to se na jízdě prostě projeví. Je to teď daleko větší radost, jak to začíná svištět. Občas mi to v té euforii ujede a tepy jsou o něco vyšší, než mají v téhle době přípravy být. Já vím, já vím, já vím, ale ono se to tak těžce krotí, když to jede. V dubnu ale tohle musím fakt pořádně dodržovat. Slibuji trenére.
Jenže celá příprava na trasu Strade Bianche není jen o sezení na kole. Trenér Martin na mě zadupal a já chtě nechtě musel začít daleko vážněji brát posilování a protahování. To první mě pravda moc nebaví, ale je mi jasné, že tělo na těch více než 170 toskánských kilometrech dostane zabrat. S protahováním jsem na tom o dost lépe, to mám vlastně rád. Každopádněstále by se o mé celkové zkrácenosti mohly psát dlouhé romány. Vím, že je lepší cvičit deset minut denně než vůbec, ono se to nastřádá, takže hlavně nepolevovat.
Slovo trenéra Martina Kubaly
Sto kilometrů už není žádná vzdálenost. Mára si to dává ve svižném tempu v průměru kolem 26-27 km/h, což je rychlost, která by ho loni po třiceti minutách přinutila slézt z kola. Poctivě se věnuje kompenzačním aktivitám a přešel na stravovací režim low carb, který je s vytrvalostním tréninkem optimální kombinací. Optimální, pokud chcete trénovat a zároveň hubnout. Jo, tohle se povedlo. Do toho každý den strečink, každý druhý posilování, 58 hodin na kole, 15 hodin cvičení. Možná, že někomu přijde přehnané během přípravy na jeden výlet věnovat 20 procent časové náplně doprovodným činnostem, ale tady nejde o to objet Strade Bianche a udělat tlustou čáru. Přijdou další sezóny, další výzvy a k tomu, aby je Mára mohl absolvovat i v následujících letech, musí být stoprocentně fit. Stručně řečeno – Strade Bianche je začátek, nikoliv cíl. Akorát Mára o tom ještě neví. Ale ono by mu ani ne týden po návratu ze Sieny stejně začalo vrtat hlavou, co dál.
No, ale teď zpátky k tréninku. Marek jezdil rychle. Teda, ne že by rychlost samotná představovala nějaký problém, ale ty tepy. Tepy v režimu triatlon. Tímhle stylem klasiku nemáte šanci objet. Nikdy. Takže úkol na měsíc duben a možná i květen zní – naučit se jezdit pomalu. Pomalu a dlouze. Samozřejmě, když po někom chcete, aby něco dělal přesně podle vašich instrukcí, je vhodné mu říct, proč to má dělat.
Při jízdě ve vyšších tepových frekvencích rychle spotřebujete zásoby svalového glykogenu. Můžete jet svižně hodinu, dvě, tři, možná i čtyři, ale rozhodně ne devět nebo deset. Na trase Strade Bianche se svižně určitě nepojede, ale bude tam nespočet prudkých stoupání, která se v úsporném režimu vyjet nedají. A tady bude mít každý ušetřený gram glykogenových zásob cenu zlata. A proto zpomal. Co se děje při pomalé jízdě?
Tělo využívá jako primární zdroj energie tuky a těch má vždy více než dostatečné množství. Pravidelným tréninkem v nízkých tepových frekvencích jednak zvyšujete svou schopnost metabolizovat tuky nejen ve vyšších rychlostech (protože i při nízkých tepech budete postupem času zrychlovat), ale organismus se naučí tento zdroj energie využívat i ve vyšších tepových zónách. Co to znamená pro nás?
Po rovinkách a v mírných stoupáních musí být Marek schopen jet primárně na tuky, a zásoby glykogenu šetřit na prudká stoupání, kde tělo nebude mít moc na výběr. Samozřejmě, že energii budeme průběžně doplňovat, ale regenerace svalových zásob zdaleka neprobíhá stejně rychle jako spotřeba.
Podtrženo, sečteno – Marek teď bude dva měsíce makat na tom, aby dokázal ujet 100 kilometrů stejně rychle jako na začátku března, akorát s jedním zásadním rozdílem, že místo tepového rozpětí 140-160 bude minimálně od dvacet úderů níž.
O projektu
Jmenuji se Marek Odstrčilík a zanedlouho mi bude 50. Řekl jsem si, že není na co čekat a zkusím si začít plnit nějaké ty sny, kterým nebylo přáno se zatím uskutečnit. Miluji sport snad ve všech jeho podobách a úplně nejvíc jsem u vytržení z cyklistiky. Kolo je totiž geniální vynález a to vlastně ve všech svých podobách.
Vždycky mě lákalo si zkusit projet nějakou etapu Gira, Tour de France nebo jednorázového závodu a zkusit, jaké to je. A jelikož mám ve svém srdci úplně nejblíže Itálii, tak hned první volba padla na nádherný závod v toskánské krajině – Strade Bianche. Tady se snoubí krása a dřina. 184 km nahoru a dolů, 3 000 nastoupaných metrů, 11 šotolinových úseků. Když je horko, oblaka prachu, pokud prší, kluzko a bahýnko. Ale pro tu krásu Toskánska to podstoupím, tohle chci přesně zažít. Tak sledujte mou přípravu, trápení, skřípání zubů, smích a radost.
Všechny díly seriálu najdete zde.
Na mé cestě na trasu Strade Bianche mě provází podpora těchto značek: kola Canyon, funkční oblečení Sensor, helmy MET, a mně, velmi chutnající sportovní výživa Inkospor. Díky všem za důvěru.
2 komentáře