Zavřít
Běh mě prostě baví, říká Dan Orálek. Foto: archiv Dana Orálka

11. 6. 2020 5:00

Ultra Dana Orálka: Na co myslím já, když běhám

Na co myslíte, když běžíte? „Je zvláštní, že tuhle otázku mi dal snad každý novinář, který se pokoušel se mnou udělat rozhovor,“ píše Dan Orálek, živoucí legenda českého ultramaratonu ve svém dalším dílu deníku na RUNGO.cz a dodává: „Čest světlým výjimkám. Asi je to nakonec logické, protože většina novinářů neběhá ultramaratony, respektive spíše neběhají vůbec.“ Na co tedy myslí? Čtěte dál řádky psané perem ultramaratonce osobně.

Ta otázka mi vždy připomínala legendární scénku Maratonec Olda z České sody: „Jak neběhám? Já běhám pořád!“ Přijde mi, že si novináři představují, že prostě nedělám nic jiného, než běhám, a tak musím to prázdno při běhu vyplňovat neustále nějakým přemýšlením. Nejlépe, pokud možno s filozofickým podtextem, něco jako o smyslu života.

Reálná fakta jsou ovšem taková, že v dobách, kdy jsem běhal cca 180 kilometrů za týden, jsem tomu týdně věnoval maximálně 15 až 18 hodin. Pro připomenutí týden má 168 hodin. Vím, že to není zrovna málo, ale ještě člověku zbývá dost i na jiné věci.

Teď se ovšem vrátím k té původní otázce, k jejíž odpovědi už se blížím. To, že jsem byl občas nucen přemýšlet na tím, na co vlastně myslím, jsem se postupně dostal k odpovědi i na další zapeklitou otázku a tou je „Proč běháte ultramaraton?“. Nejjednodušší odpověď zní: „Protože je to delší než maraton,“ ale tak jednoduché to není. Nicméně mi došlo, že kromě endorfinů, a běžných příjemných i nepříjemných běžeckých pocitů „při tom“, jsou důležité i pocity po doběhnutí. Jako třeba že pivo nebo večeře mi nechutnaly nikdy lépe než po pořádné porci kilometrů, přestože po doběhu ostrého závodu to tak zrovna vypadat nemusí. Také postel je pak naprosto úžasný vynález.

To nejdůležitější ale ultramaraton splňuje o hodně lépe než krátké běhy do maratonu včetně. Myslím tím možnost vypnout mozek. Po několika hodinách námahy se běžcova potřeba přemýšlet redukuje na opravdu základní věci a oblíbeným rčením mezi ultraběžci se stala věta, že po ultramaratonu, který je delší než 24 hodin, klesá IQ na polovinu. S dodatkem – kdo ví, jestli se někdy vrací na původní hodnotu. Což by možná vysvětlovalo umanutost ultraběžců neustále opakovat podobně drsné a fyzicky náročné zážitky.

 class=
Pojď si zaběhat na naše závody. Klikni a dozvíš se víc!

Nebo je to také úplně jinak. Zjistil jsem, že luxus soustředit se jen na to základní, jako je samotný běh, řešení logistiky – kde bude další voda, jídlo nebo kde si sednu, kde je můj soupeř, jak daleko je do cíle, jak rychle běžím a zda mi vydrží baterie v hodinkách, je v podstatě úžasný relax. Potom už zbývá jen několik mozkových buněk, které mi umožňují vnímat krásu okolí a případně komunikovat s doprovodem v jednoduchých větách o těch trivialitách, které jsou vyjmenovány výše. Tím se vracím k otázce v úvodu, protože odpověď, že myslím hlavně na to, že běžím, je sice pro novináře asi málo uspokojivá, ale nejspíš poměrně dobře výstižná i jako odpověď na další z otázek, „Proč?“

Abych téma zase celé příliš nezjednodušoval – na otázku „Proč?“ se snažím sám sobě odpovědět už dlouho a stále znovu. Nekladu si ji jen kvůli obvyklým situacím, které znají všichni ultramaratonci. Tedy, že po asi pěti hodinách běhu, kdy ještě nejste v půlce závodu, vám dojde cukr, voda, elán a bolí vás celý člověk. Přemýšlím i nad rozumovým selhání, které následuje asi dva dny po doběhu závodu, kdy zapomenu na všechny problémy a začínám plánovat příští start, který bude, pokud možno, ještě náročnější než ten předchozí.

Postupně jsem si ujasnil, že mě za prvé běhání baví, za druhé mě baví závodění a za třetí se mi občas dostane bonusu v podobě nějakého úspěchu. Trochu se pokusím rozebrat všechny tři body.

1. Běhání mě baví

Kdysi jsem běhal jen proto, abych mohl závodit a vyhrávat. Po přechodu na ultra jsem zjistil, že mě čím dál víc baví už jen to, že si můžu jít zaběhat a všechny možné pocity a zážitky, které mám spojené s touto jednoduchou činností.

2. Závodění mě pořád baví

Vždycky jsem závodil. Tedy přesněji asi od 12 let, takže v kontextu pohledu do občanky vlastně můžu napsat vždycky. Na začátku to bylo pouhé poměřování až mnohem později dostalo závodění i další rozměry jako je společenský – tedy možnost se potkat s podobně postiženými jedinci. Poznávací – už jsem toho v rámci závodění viděl fakt hodně. A také touha něco překonat nebo dokázat. Všichni dnes chtějí běžet maraton, ale buďte si jistí, že pocity v cíli stovky nebo Spartathlonu jsou o celý řád jinde.

3. Úspěch – koho by nebavil?

Mám štěstí, že mi příroda a rodiče nadělili dost slušné dispozice, abych dokázal, byť jen v běhání, občas uspět. Každý si definujeme pro sebe, co je úspěch a když to překonáme, tak odměna je naprosto fantastická a v ultramaratonu pro mě byla vždy zdaleka nejsilnější. Ty pocity, když jsem dobíhal závěrečnou rovinku ve Winschotenu na prvním místě se asi nedají popsat a už vůbec se nedají předat.

Každý člověk, který chce vydržet u běhání, musí v sobě najít nějakou motivaci. Pokud chcete běhat ultramaraton, tak musí být hodně velká. Je nesmysl spekulovat nad tím, která motivace je lepší nebo horší. Důležitější je, že vám zrovna funguje.

Můj květnový deník

Na konec se vracím ke svému aktuálnímu pobíhání, které bylo letos hodně ovlivněno loňským zraněním kolene. Po dubnovém začátku jsem v květnu pokračoval v postupném zvyšování kilometrového objemu a zároveň jsem se odhodlal i k několika intenzivním tréninkům.

Tou první vlaštovkou byl běh v Černé Hoře, kdy se čistě náhodou sešlo asi 30 kolemjdoucích, aby si zaběhlo cca deset kilometrů na trati letos zrušeného závodu. Přes pomalé rozběhnutí jsem se dokázal postupně dokulhat k tempu cca 4 min/km a celkový průměr byl 4:24 min/km. Pocitově to bylo výborné.

Další týden jsem zkusil na silnici osm kilometrů v tempu a ono to nakonec vyšlo na pěkný průměr 3:55 min/km a v posledním týdnu jsem to navýšil na 12 kilometrů ve stejném tempu, což mi způsobilo na zbytek týdne problémy s kolenem. Naštěstí hned v dalším týdnu jsem se mohl vrátit k normálnímu běhání.

Dle statistik jsem v květnu naběhal 517 kilometrů, což je navýšení asi o deset procent. Dá se říci, že jsem plnil učebnicové návody na postupné zatěžování. O zvyšující se kondici potom svědčí rychlejší průměrné tempo a snižující se TF.

 KmPrůměrné tempoPrůměrná TF
Týden (3 dny)415:15126
Týden1055:05128
Týden1235:24123
Týden1465:19123
Týden ( 1 den odpočinek)1005:25121
Přehledová tabulka za květen 2020

Celkově se zdá, že můj první cil, tedy uběhnout MUM se možná povede naplnit. Pokud to vyjde a tělo včetně kolena bude fungovat, tak další závod by následoval ve velmi krátkém intervalu, protože hned týden po MUM je můj další oblíbený závod TMMTR. To je závod, kde je možno běžet aktuálně jedinou 100 mílovku na území Česka. Nejsem ovšem tak odvážný, abych běžel 100 mil, takže zvolím lehčí variantu pro příchozí a slabší jedince – tedy vložený závod na 100 kilometrů. Pokud chcete zažít ultra v té nejčistší podobě a v krásném prostředí, tak TMMTR vám doporučí 9 z 10 finišerů.

Dan Orálek je jeden z nejlepších českých ultraběžců. Byl prvním Čechem, který absolvoval Badwater Ultramarathon, jenž se běží v americkém Údolí smrti. Pětkrát získal titul mistra republiky ČR v běhu na 100 kilometrů. K jeho největším úspěchům patří 5. místo na nejslavnějším ultramaratonu světa, Spartathlonu.