Když je hrudní pás to, co vás jako první ráno obejme aneb příprava kardiaka na trasu Strade Bianche

Vstávám většinou ráno kolem páté. Nevím proč, ale kvůli touze na malou to není, to zvládnu v časech nočních, přece. Asi je to z toho důvodu, že se nemůžu dočkat až začne nový den nebo tím, že tíha mých snů skončí. Každopádně, moje první kroky vedou k hrudnímu pásu.

Nasadím ho a povinně měřím v mySasy aplikaci (mimochodem tady je náš test na ni). Je dobré přesně vědět, jak je tělo připraveno na další cyklistickou přípravu na Strade Bianche, jak se posouvám, nebo zda není potřeba přípravu nějak upravit. No je to věda. Více o tom níže trenér Martin Kubala.

Ujet trasu Strade Bianche o cca 184 kilometrech, na kterých je 11 šotolinových úseků, ve mně budí velký respekt. Kilometry to nejsou zase tak šílené, ale kdo zná krajinu v Toskánsku, tak ví, že je sice přenádherně magická, ale na rovině ji Bůh nestvořil. Proto mám kamaráda, našeho redaktora a trenéra Martina Kubalu a dělám to, co mi řekne. Sice jako „správný“Čech bych mohl rozporovat jeho plány, zpochybňovat jeho zkušenosti, ale já jsem Marek, držím pusu a ruce na řídítkách. 

V téhle době radši sedám doma na trenažér, který má pro mě tu výhodu, že mi není zima, můžu sledovat watty a zmizet z reality do různých koutů světa díky aplikacím Tacx a Zwift. V Tacxu mám rád reálné, krásně natočené trasy míst, kam bych se jednou rád na kole vypravil. Zwift volím tehdy, když chci kolem sebe naopak šrumec cyklistů (musím se nějak socializovat, že ano), protože v téhle nejpoužívanější cykloaplikaci na světě nejste nikdy sami. Nepouštím si filmy, seriály, ale jen hudbu. Koukám na trasu, vnímám kadenci šlapání, dech a tlukot srdce. Skoro pokaždé jsem vlastně mimo realitu, což je pro mě skvělý terapeutický moment. Na ničem jiném nezáleží a jelikož nemusím díky absenci provozu kolem sebe být neustále ve střehu, tak o to víc jsem sám se sebou.

Obklopen ručníky kvůli erupcím potu, zvyšuji postupně průměrnou kadenci šlapání, tepová frekvence jde postupně dolů. To je super. Zatím jsem v ničem neměl zásadní problém. I když – byl jeden trénink, kdy jsem nedokázal držet předepsanou kadenci, tepy a watty. Vůbec mi to nešlo. Buď letěly nahoru tepy, nebo jsem nedával watty, anebo jsem musel snížit kadenci, aby srdce bouchalo, jak byla třeba. Peklo. Byl jsem tak znechucený, že jsem ten trénink nakonec nedojel. Abych vám ten pocit přiblížil, tak si představte situaci, že chcete doběhnout vlak a už když se rozběhnete, tak začnete klopýtat, vyrovnávat pohyb, snažíte se nic neztratit a naskočit, nejlépe do toho správného. Marnost sama.

Zatím jako největší trabl vidím dostat dolů kila. Hlad při intenzivním běhání nebo kole je prostě tak velký, až je to nefér. Tohle vám potvrdí každý, kdo sportuje. Je to zrada, podpásovka, ale o to víc to musím řešit, takže najíždím na jídelníček, který mi Martin připravuje (o něm více v dalším článku). Přiznávám, že mě to štve, chci si užívat dobré jídlo, ale na druhou stranu si uvědomuji, že si neumím nastavit množstevní hranici, takže mi nic jiného nezbývá. Když už se hodlám takto dřít na kole, věnovat tomu čas, zaměstnávat pračku o tolik víc propoceným prádlem, protože nechci zklamat sebe a lidi, kteří mi fandí, tak trocha asketickéhopovyražení mi jenom prospěje. Začínám tak vážit množství rýže, čočky, těstovin, šunky nebo žitného chleba. Hlídat se a být k sobě přísný, to teď musím. Tak se třeba ke mně připojte, ať v tom nejedu sám. Sdílet vaše trable můžete třeba v diskuzipod článkem.

PS. Ve skříni mám samozřejmě Haribo medvědy. Svět by měl být přece v rovnováze, no ne?

Slovo trenéra Martina Kubaly

Máme za sebou první měsíc, zbývá třičtvrtě roku práce. Kam jsme se posunuli? Na začátek. Prvotní problém, který bylo potřeba vyřešit, se týkal Markova jezdeckého stylu. Frekvence šlapání rychlostí 67 otáček za minutu připomíná více než cyklistiku rozjezd parní lokomotivy. Po rovince by to sice jelo, v kopcích by nám ale velice brzy došla pára. 

Bylo nutné zvýšit otáčky, abychom více zaměstnali oběhovou soustavu a snížili zatížení svalstva. Optimum jezdce Markových parametrů pro absolvování trasy Strade Bianche se pohybuje někde v rozpětí 80-90 otáček. Samozřejmě, Marek dokáže točit i rychleji. Když dostane úkol, dokáže to udržet i na stovce, ale to se jedná o cílené zrychlení. Abych zjistil, jaký přineslo listopadové drilování skutečný efekt, musel jsem si počkat na situaci, kdy Marek pojede ven s jiným cílem, než plnit nastavené normy. Tou byla víkendová vyjížďka s kamarády, kdy je hlava jezdce zaměstnána úplně jinými myšlenkami, než sledováním čísel na budíku. Výsledek?

Za první měsíc jsme se dostali na hodnotu 75, což sice není úplné optimum, ale už je to číslo, se kterým se dá začít pracovat. Nehledě na skutečnost, že zlepšení o 12 % za měsíc je více než slušný progres.

Když chceš někoho trénovat, musíš vědět, co reálně snese. Nejde nastavit tréninkový program člověku, kterého jsi viděl jedenkrát v životě, a pak předpokládat, že se bude nějak vyvíjet. To je místenka na cestu do pekla. Chce to znát reálnou odezvu organismu na zátěž a tady se nabídlo jednoduché řešení.

MySasy – aplikace která pomocí hrudního pásu měří variabilitu srdeční frekvence, vyhodnotí reakci organismu na trénink a doporučí optimální úroveň zátěže na následující den. Ideální pojistka proti přetrénování anebo přetížení organismu. Aplikace, která vám vyšle varovný signál, pokud zjistí náhlý pokles adaptační kapacity. Jinými slovy, pokud jste to přepískli s tréninkem, dostanete varování, že si máte dát pauzu. Stejné varování pak může signalizovat i nastávající zdravotní problémy. Všechny tyto aspekty je při tréninku žádoucí sledovat, zvlášť v případě, kdy se jedná o 110kilového kardiaka s pubertální mentalitou. 

Marek naštěstí vždycky udělá přesně to, co se mu řekne. No, dobře – skoro vždycky a skoro přesně. Ale ve většině případů to funguje anebo se o to minimálně snaží. To, že občas neuhlídá tepovku anebo přestřelí watty, budiž. Ukažte mi sportovce, který při tréninku nedělá blbosti. Není důležité zaměřit se pouze na dosažení cíle, mnohem větší důraz bych kladl cestu, po které k němu budeme kráčet. Prostě udělat to trošku zábavné, pestré, občas potrápit, ale když vidíš, že toho má borec plné zuby, dát mu chvilku oraz od povinností, protože nechceš, aby to v půlce sezony zabalil.

Do zimy v merinu. Hřeje i propocené a nezapáchá

Teď se od obecných řečí můžeme vrátit k tomu, čeho jsme za listopad reálně dosáhli:

• zlepšení frekvence šlapání
• pravidelný monitoring Markovy fyzické kondice
• na základě měření s MySasy jsme zjistili, že Marek zatím jede hluboko pod své možnosti, takže kapacita jeho organismu je schopna akceptovat mnohem vyšší zátěž (k té se ale musíme propracovat)
• kromě jízdy na kole jsme zařadili do programu i doprovodné aktivity (běh, strečink, jóga, posilovna)
• postavili jsme základy, na kterých teď můžeme začít stavět

O projektu

Jmenuji se Marek Odstrčilík a zanedlouho mi bude 50. Řekl jsem si, že není na co čekat a zkusím si začít plnit nějaké ty sny, kterým nebylo přáno se zatím uskutečnit. Miluji sport snad ve všech jeho podobách a úplně nejvíc jsem u vytržení z cyklistiky. Kolo je totiž geniální vynález a to vlastně ve všech svých podobách. 

Vždycky mě lákalo si zkusit projet nějakou etapu Gira, Tour de France nebo jednorázového závodu a zkusit, jaké to je. A jelikož mám ve svém srdci úplně nejblíže Itálii, tak hned první volba padla na nádherný závod v toskánské krajině – Strade Bianche. Tady se snoubí krása a dřina. 184 km nahoru a dolů, 3 000 nastoupaných metrů, 11 šotolinových úseků. Když je horko, oblaka prachu, pokud prší, kluzko a bahýnko. Ale pro tu krásu Toskánska to podstoupím, tohle chci přesně zažít. Tak sledujte mou přípravu, trápení, skřípání zubů, smích a radost.

Všechny díly seriálu najdete zde.

Na mé cestě na trasu Strade Bianche mě provází podpora těchto značek: kola Canyon, funkční oblečení Sensor, helmy MET, a mně, velmi chutnající sportovní výživa Inkospor. Díky všem za důvěru.

Návrat kardiaka. Do velikosti XL, do sedla i do sebevědomí díky Strade Bianche