Kde nejčastěji běháte? V parku, v lese, mezi poli? Nebo snad po silnici? A kde byste běhali nejraději? Troufám si říct, že většina nás běžců nejraději někde, kde není nutné pohybovat se v hustém provozu, motat se na úzké krajnici mezi auty a dýchat přitom výfukové plyny. Všichni jsme však nuceni přijímat kompromisy, ať už bydlíme kdekoliv.
Zkuste zavřít oči a představit si jarní rozkvetlou krajinu doslova prošpikovanou lesními a polními cestami. Doběhnu na rozcestí a mohu se rozhodnout, zda poběžím rovně jabloňovou alejí, nebo doprava mezi kaštany či doleva podél vzorně sestřižených živých plotů. Že je to fikce? Ano, bohužel. Alespoň v naší republice.
Pokud cestujete například po sousedním Rakousku, můžete si povšimnout, že v tamní krajině je cest nespočetně víc. Pole jsou totiž menší a pokud se majitelé mají s traktorem dostat i k vzdálenějšímu políčku, potřebují k němu přístupovou komunikaci. A tak se v polích křižují cesty, po nichž je možno se svobodně pohybovat. Sama jsem dlouhodobě pobývala na slovinském venkově a moc dobře si uvědomila rozdíl oproti české zemědělské krajině – cest bylo mezi malými políčky nespočet, různě se křížily a já mohla mezi poli klidně nachodit až dvacet kilometrů, aniž bych se musela vracet stejnou cestou nebo pochodovat po asfaltu.
Pro úplnost je však nutné podotknout, že takovou výhodu mohou využívat jen obyvatelé střední Evropy, kde platí tradiční právo na volný průchod krajinou. V takové Itálii nebo Velké Británii si jen tak mezi pole nevyjdete.
Šedá realita českého běžce
Pokud nemáme vysloveně štěstí, bydlíme obvykle v místě, kde musíme uběhnout kilometry, abychom se dostali k nejbližšímu lesu, na příjemnou zpevněnou stezku mezi poli nebo aspoň do parku, který však musíme oběhnout aspoň pětkrát, abychom nějaké ty kilometry nasbírali.
Příklad úspěšně udržované polní cesty u středočeských Kounic (naučná stezka Kounická). Foto: S. Dvořáčková Obr. 2, výřez z letecké mapy z počátku 50. let. Situace před scelením pozemků a zničením mezí a polních cest. V kroužku vyznačen úvoz, který dnes vede odnikud nikam, kdysi byl však zapojený do větvícího se systému polních cest. Podklad: https://geoportal.gov.cz/web/guest/map?openNode=MapList, grafika Soňa Dvořáčková Zanikající úvoz vyznačený na letecké mapě na obr. 2, Kouřimsko, stav zima 2022. Foto: S. Dvořáčková Zarostlý úvoz polní cesty, Kutnohorsko. Foto: S. Dvořáčková
Možná si říkáte, že tohle se vás netýká, že za vaším domem se rozkládá rozlehlý lesopark, v němž byste na pohodu mohli uběhnout půlmaraton. Ne každý má takové štěstí. A i když to zní paradoxně, právě na venkově může být pohyb krajinou největším oříškem. Nemluvím teď o atraktivních turistických oblastech, kde louky střídají lesy a kolem rozlehlých rybníků vede nespočet turistických cest. Mluvím o české zemědělské krajině, řekněme o takovém úrodném Polabí.
Z malebné návsi vede několik cest. Paprsčitě do všech směrů. Polovina z nich vás dovede k poslední chalupě a dál nic. Dvěma směry ves křižuje silnice první třídy. Zbývající dvě cesty jsou jak jinak než asfaltové a chci-li se po nich vydat, musím běžet mezi lány polí bez kapky stínu stejnou cestou tam a zpět. Okruh prakticky není možný zrealizovat. Smutná realita středočeské vesnice.
Půl století starý důvod
Kam se však poděly všechny cesty a cestičky? Asi vás to nepřekvapí. Byly rozorány. Scelování pozemků v 50. letech 20. století a rozorávání mezí a cest je notoricky známým faktem. Kromě narušení křehké biodiverzity a ekologických dopadů na krajinu způsobilo scelování malých políček do velkých lánů ztrátu paměti naší historické krajiny, krajiny našich předků. Zanikly při tom staré cesty lemované alejemi, drobné památky jako kapličky či křížky (nebo se teď nacházejí nesmyslně uprostřed pole) a lidem to znemožnilo volně se pohybovat krajinou.
Asi nejcitlivěji jsme tento problém mohli pocítit během opatření proti pandemii koronaviru. Jestli si vzpomínáte, na jaře 2020 došlo k omezení volného pohybu osob, za účelem sportu a rekreace, na katastry obcí. Kdo bydlí ve velkém městě, asi si mohl jít svou pětku po práci v pohodě zaběhnout, ale co lidé z vesnic, jejichž katastrální území tvoří dva kilometry čtvereční polí a od hranice k hranici katastru vede jen hlavní silnice?
Nadějné vyhlídky?
A jak z toho ven? Doba se naštěstí mění a na obnovu krajiny je kladen stále větší důraz. Mnohá městečka a obce už cesty mezi poli a s nimi spojené aleje vybudovaly. Budují se cyklostezky. Možná brzy nastane doba, kdy lidé místo do auta usednou zase na kolo a po cestě mezi poli se svezou do sousední vesnice do sámošky. A my, sportovci, budeme moct krajinu volně křižovat v běhu i na kole, aniž bychom museli běžet po silnici první třídy.
10 komentáře