Když australská běhna zrovna neběhá…aneb jak mi Austrálie ukradla část českého srdce

Takhle žije v Austrálii Nikola Ducová. Foto: Nikola Ducová

Připravte se dnes na úplně jiné téma než jsou běžecké nebo sportovní zážitky. Hlavně neutíkejte. Vydržte. Reportáže a články ode mne můžete číst jenom proto, že jsem kdysi před lety sbalila kufr a sedla na letadlo směr Sydney. Píši kdysi před lety, ale pravdou je, že to právě v dubnu bylo 10 let od mého příletu do Austrálie. Vydalo by to na knížku, kdybych vám chtěla vyprávět celý svůj australský příběh. Ráda se ale podělím o pár zajímavostí a mých vlastních postřehů ze života u protinožců. Doufám, že vás i toto téma bude bavit a možná v něm najdete inspiraci. 

Australský Zápisník Nikoly můžete sledovat ZDE.

Vydat se do cizí země vyžaduje určitý druh odvahy. Opouštíte rodinu a přátele, zaměstnání, společenský status, zázemí. Celý svůj dosavadní život, který jste si vybudovali. Čím starší jste, tím víc odvahy potřebujete. Jste totiž víc a víc připoutaní. Myslím, že jsem kuráže vždy měla dost. Touhu objevovat a poznávat jsem v sobě měla taky. Jako malá jsem chvíli neposeděla. Vždy jsem měla sbalený svůj červený kufřík s tenistkou Šmoulinkou, Člověče nezlob se v podpaží a už si to mastila na víkend k babičce nebo tetě. Letní prázdniny jsem si užívala u druhé tety v Kaznějově. Fascinovala mě jiná města a nová místa. Taky jsem měla ráda knížky. V těch se toho pořád tolik dělo. 

Po základní škole jsem šla studovat Hotelnictví a Turismus. Bydlela jsem celé čtyři roky na intru v Litoměřicích. Po maturitě jsem žila 2 roky na kolejích nebo u kamarádů v Ústí nad Labem. Sociální práci jsem sice nedostudovala, zkušenost to ale byla cenná. Chvíli jsem organizovala sportovní zájezdy pro cestovní kancelář ve Slaném. V roce 2009 jsem nastoupila do reklamní agentury a usadila se ve městě chmele a piva, v Žatci. Našla si znovu kamarády a nějak zapomněla na tu malou holku s kufříkem. Ta současná sice měla pořád kuráž, ale taky měla velkou rodinu, kupu přátel, psa, slušnou práci a pohodlí. Připoutaná ke svému životu byla hodně. Nejmladší už taky nebyla. Ale když se pravidelně v sobotu ráno budila s kocovinou a šla u nás na vsi běhat ke Smrku a zpět, napadlo jí občas, jestli tohle je teda TO, ten život. Vzadu v hlavě měla pocit, že to je trochu málo. 

Australský sen?

Rozhodnutí odjet do Austrálie jsem udělala po vánočním firemním večírku, kde jsme se s mým šéfem bavili o tom, že už mě práce produkční nenaplňuje. Když jsem se rozhodla, šlo už všechno rychle. Uběhly zhruba tři měsíce a seděla jsem v letadle. Nadšená, ale taky plná obav. Strach. Pořád se to kolem něj točí. Byl důležitý pro naše přežití, ale v dnešní době nás hlavně obrovsky limituje. Někdy se bavím tím, jaké scénáře může moje kreativní mysl pod náporem strachu vymyslet. Všímám si také, že se nikdy nestanou. Za 10 let v Austrálii jsem se ocitla v různých životních situacích, o kterých jsem nevěděla jak dopadnou. Obavy jsem měla pořád. Pokud se ale podívám zpět, vždycky všechno dobře dopadlo. Ale na začátku to tu opravdu lehké nebylo.

Vstoupila jsem do země na krátká studentská víza, měla jsem zařízené ubytování a zaplacený kurz angličtiny asi na prvních pět měsíců. Musela jsem si najít práci, abych měla z čeho žít. Ideálně ještě našetřit na delší studentská víza, pokud budu chtít zůstat déle. Původně jsem si říkala, že zůstanu tak rok, dva. Naučím se jazyk, poznám nepoznané, získám nějaké zkušenosti a vrátím se zpět domů. Roky ale utíkaly, já jsem si pobyt pořád prodlužovala.Jak dneska říkám, ani  nevím, kde jsem doopravdy doma. Pokud se shodneme na tom, že dospělost je od dovršení 18 let, tak já už větší část svých dospělých let žiju tady. Cítím, že do svého původního života v ČR už úplně nezapadám. Tady se ale pořád ještě necítím stoprocentně doma, i když poslední roky jsem tomu blízko. Smiřuju se s tím, že už budu navždycky takhle rozpolcená. Kus mého srdce bude v Česku a kus tady.

Pořád budu na závodech zvedat českou vlajku a vykreslovat naší zemi ostatním jako báječné místo ve středu Evropy. Vysvětlovat všem, že Česká Republika je víc než jen Praha. Austrálie mě naučila a ukázala mi mnohé, hodně mi toho vzala, ale vždycky mi za to něco hezkého dala. Zkusím se s vámi podělit o přínosy života v zahraničí, o klady a zápory, o to zda lituju toho, že jsem se rozhodla opustit rodnou zemi. Chtěla bych vás poprosit, ať článek čtete jako subjektivní zkušenost, která může být pro někoho dalšího naprosto odlišná. A taky nezaručuju, že pak nebude chtít navštívit zemi, která ukradla srdce už nejednomu cizinci.

Svět na talíři

Austrálie je velmi multikulturní země. Udává se, že v zemi žije více jak 270 národností a etnických skupin, mluvících až 300 různými jazyky a nářečími (zhruba 30% populace doma mluví jiným jazykem kromě angličtiny). Z celkového počtu 26 milionů lidí se asi 7 milionů narodilo mimo Austrálii. Zahraniční studenti z celého světa každoročně tvoří skoro čtvrtinu z celkového počtu místních studentů. To vše vám najednou umožňuje nahlédnout do kulturních zvyklostí a pod pokličku mnoha jiných zemí. Uvědomujete si, že to co je standardem pro vás, nemusí být pro druhého. Když jsem ještě studovala, mými spolužáky byli lidé z Itálie, Kolumbie, Japonska, Thajska, Číny, Španělska, Nepálu, Estonska a mnoho dalších. Pracovala jsem v začátcích ve Food Trucku s lidmi z Ekvádoru, Ruska, ale i s místními australany. Bavilo mě zjišťovat, jak ostatní slaví Vánoce, co jedí, jaký vztah mají ke své zemi, jaký byl jejich život než přišli do Sydney. Protože jídlo a zážitky spojují, tak jsme ve škole měli pravidelně páteční výlety, pikniky a grilovačky. Ochutnávali jsme svá národní jídla a oblíbené drinky. Rychle jsem se naučila, že to co v Koreji můžou jíst děti, mě může umrtvit chuťové buňky, jak moc je to pikantní. Obrovsky se mi rozšířil můj seznam oblíbených jídel o jídla zahraniční, takže si mnohdy na naše české knedlíky ani nevzpomenu.

No worries mate!

Australané jsou velmi přátelští, vždy ochotní pomoci a (skoro) nikdy není nic problém. Také se nikam neženou a na všechno mají čas. Jejich “No worries” slyšíte bambilionkrát denně a brzy se tím také nakazíte. Někdy mě ale pořád ta jejich bezstarostnost rozhodí. Vyrostla jsem v zemi, kde posloucháme autority, kde včera bylo pozdě a kde na žádnou zakázku nebo práci neřekneme ne. Ale také se postupně učím mít svojí pohodu na prvním místě. Mám pocit, že se tu můžete svobodněji rozhodovat, i přesto že v každém jednotlivém státě platí spoustu pravidel a nařízení. Vím, že to může znít trochu paradoxně. Ale cítím to tak, že je tu spoustu příležitostí pro vlastní seberealizaci. Když už odjedete na druhý konec světa, tak pak nemáte problém svůj život překopat od základů.

Austrálie je super v tom, že když se rozhodnete být zahradníkem, učitelkou, masérem nebo cukrářkou, vždy dostanete podporu a příležitost se v daném oboru uplatnit. Protože nic není problém. Najdete si vhodný kurz, najdete si firmu, kde během studia začnete pracovat a za pár let si třeba otevřete svůj vlastní podnik. Australané si váží lidí pracujících ve službách a taky nemají potřebu nějak upozorňovat na rozdíly mezi vámi. U piva si tak můžou povídat jako sobě rovní například ředitel stavební firmy a uklízečka. Australané jsou velmi otevření, respektující a bez předsudků. Lidem je tu vcelku jedno, co máte na sobě, co máte na hlavě, jaká je vaše orientace nebo náboženské vyznání. Spíš se zajímají o vás, o to co děláte. Ne nadarmo se říká, že není důležité co kdo říká, ale co kdo dělá. Jak už jsem řekla, nic není problém. Problémům se australané snaží spíš předcházet. Dokonce z té hospody vám velmi slušně doporučí odejít, pokud usoudí že už jste piv měli dost. Vy jim za to ve finále poděkujete a oni s úsměvem odvětí: “No worries Mate!”

Austrálie je lifestyle!

Sydney leží na východním pobřeží a je lemované krásnými plážemi a zálivy. Vlastně celá Austrálie má tolik pláží, že pokud byste je chtěli navštívit všechny, zabralo by vám to asi třicet let. Slunce, oceán, pláže, vodní sporty, výborná káva a avokádové tousty – to je v kostce život v Sydney. Čeho si na první dobrou všimnete? Je tu převaha lidí, kteří vypadají fit a snaží se žít zdravě a udržitelně. Brzy ráno jsou pláže plné surfařů a plavců. Běžci a chodci jsou na svých oblíbených trasách kolem pobřeží. Lidé, kteří se po ránu raději protáhnou, jsou na jógamatkách v místním parku. Pokud si raději dáte do těla pomocí silového tréninku, je tu pro vás veřejné venkovní fitko. Díky životu v Sydney jsem na pár let propadla józe, úplně změnila svůj jídelníček, ale i pohled na udržitelnost. Otevřela jsem oči vůči tomu jak se jako lidé chováme k přírodě. Jóga a její filozofie mě postupně nasměrovali k dechu, meditaci, ale také otužování. V neposlední řadě jsem se znovu vrátila k běhání.

To, co ale považuji za svojí asi největší životní výhru je, že jsem tady přestala se svým nejhorším zlozvykem – kouřením. Ano, byla jsem kuřák spoustu let. Naštěstí s tím, jak se mi tu od základu změnil životní styl, tak jsem dokázala vyhrát nad touto závislostí. Navíc, alkohol a cigarety jsou tu jednak obrovsky drahé a také hůře dostupné. Alkohol si můžete koupit jen ve specializovaných prodejnách společně s tabákovými výrobky. Neexistuje, že by vám například v hospodě prodali alkohol s sebou domů. Na veřejných prostranstvích je často zakázáno konzumovat alkohol a kouřit. Všude je čisto, žádné vajgly na zemi, tak jak to můžete vidět v jiných zemích. Australané se ke svému zdraví stavějí zodpovědně a pokud mohou, tak si připlácí soukromě pojištění přispívající na různé benefity jako fyzioterapie, masáže a holistické přístupy ke zdraví. 

Australská příroda a divočina

Austrálie není pouze země, ale zároveň je to obrovský kontinent. Každá její část má specifické podnebí, faunu a flóru. Nabízí tedy obrovskou diverzitu a vy se tak můžete rozhodnout v jaké části austrálie chcete žít. Pokud máte rádi tropické podnebí, teplo po většinu roku a deštné pralesy – můžete žít kdekoli ve státě Queensland. Pokud máte raději více evropské počasí, opravdu chladnou zimu, tak stát Victoria nebo ostrovní Tasmánie je pro vás vhodnou volbou. Západní Austrálie nabízí také teplé, ale narozdíl od Queenslandu, suché podnebí a menší životní náklady. No a pokud chcete do “pekelné výhně” a co nejdál od civilizace, vydejte se do Severního Teritoria.

Austrálie je spojovaná hlavně s jedovatými hady a pavouky. Ano, jsou tu. Není to ale tak, že vyjdete na zápraží a oni už tam na vás čekají. Jednovatého pavouka jsem tu za 10 let viděla dvakrát. Hady vídám, díky mému běhání v buši často, ale v běžném městském životě s nimi do kontaktu nepřijdete skoro vůbec. Takže věřte, že se opravdu není čeho bát. Celkově mám australskou faunu a floru moc ráda, všechny ty odlišné keře, rostliny a květy mě i po deseti letech nepřestávají fascinovat. Obrovské stromy kapradí kolem místního potoka, ranní řev papoušků, stočené ježury u cesty nebo klokani pasoucí se na louce. V tomhle ohledu si pořád připadám jako věčný turista. Austrálie, to jsou také extrémní přírodní úkazy, jako tropická vedra, povodně a lesní požáry. Za těch deset let už jsem měla možnost tu zažít všechny tyto varianty. Je to vždy velmi stresující a smutné období, ale zároveň je úžasné sledovat jak si lidé navzájem pomáhají a příroda pak sama dokáže zregenerovat.

Homesick

Australané jsou opravdu velmi přátelští, ale není jednoduché si tu vybudovat dlouhodobé vazby. Z mé vlastní zkušenosti je to hlavně proto, že spoustu lidí je tu pouze dočasně. Přijedou na studentská víza, nebo pracovní stáž a velká většina se po čase opět vrací do své země. Co se týče rodilých australanů, tak ti nemají tak velkou motivaci hledat nové přátelé, protože tu vyrostli a tyto vazby si budovali od mala. Uvědomila jsem si taky, že čím jste starší, tím těžší je otevřít se novým lidem a budovat nové vztahy. Stojí vás to spoustu energie. Když jste bezstarostný teenager, je to pro vás přirozenější.

Zažila jsem tu nespočet oslav na rozloučenou, až jsem nakonec přestala vyhledávat nová přátelství a vystačím si s menším okruhem mých nejbližších a s běžeckou komunitou. Samozřejmě se mi pořád obrovsky stýská po mojí rodině, po mých kamarádech a po nádherných místech v Česku. Tohle je něco, na co vás nikdo nedokáže připravit. Rodiče vám stárnou, kamarádi zakládají rodiny a jejich děti vás znají pouze jako tetu z fotky na lednici. Kladete si otázky, zda vám doma něco zásadního neutíká. Pořád v hlavě přerovnáváte priority a rozhodnutí, na které jste si nespočetněkrát museli odpovídat, zda jsou správná. Uvědomujete si totiž, že nikdo z nás tu nebude věčně a žijete s pocitem, že nevíte kolik vyměřeného času se svými nejbližšími ještě máte.

Chybí mi taky typicky české potraviny, lahůdky, sladkosti, ovoce, vůně chmele, sbírání hub, podzimní barevné listí a spoustu dalšího. Chybí mi taky český humor, trampské hraní na kytary a táboráky. Naštěstí i na tohle tady v Sydney máme celkem slušnou náplast v podobě krajanských spolků jako je Sokol Sydney nebo česko-slovenský Country Club. Oba spolky pořádají pravidelné rodinné nebo sportovní akce a jsou velmi oblíbené. Na točenou Plzeň, tradiční české nebo slovenské jídlo, můžete zajít do restaurace Tommy’s Beer Cafe.

Každý rok tu máme česko-slovenský filmový festival. Ať už filmové novinky nebo tradiční díla jsou doplněna anglickými titulky, takže můžete navštívit kino se svými cizojazyčnými partnery nebo přáteli. Pokud tu založíte rodinu, přistěhujete se s dětmi nebo chcete svého partnera naučit česky (slovensky), můžete využít víkendovou česko-slovenskou školu, která nabízí výuku pro děti i dospělé. 

Kde domov můj?

Jak už jsem zmínila v úvodu – život v zahraničí není úplně vždycky procházka růžovou zahradou. Nabízí se tedy otázka – nelituju? Lituju! Lituju ale, že jsem nevycestovala mnohem dřív! Že jsem nebyla dostatečně odvážná a nevyužila třeba studijní výměnný pobyt, když jsem ještě studovala. Možná bych toho totiž stihla procestovat víc, zažít víc zkušeností a mít víc času se rozhodnout o tom, kde chci vlastně být. Zároveň rozumím, že taková prostě byla moje cesta, kterou jsem si vybrala a díky ní jsem dnes tím, kým jsem. Doufám, že se dnes v Česku podporují mladí lidé na školách v účasti na mezinárodních programech mnohem víc. Chápu, že cestování nemusí být pro každého, ale zároveň věřím, že přináší nepřenositelnou zkušenost, otevírá obzory a nabízí jiné pohledy na věci, než ty které jsme se naučili doma. Vrátím se tedy do Česka? Zůstanu už navždycky v Austrálii? Snažím se na tyto otázky nekoukat jako na pevná rozhodnutí. Uklidňuje mě, že je to pouze na mém zvážení. Mám možnost se rozhodnout, ať už to bude kdekoli. Teď žiju tady a jsem tu šťastná. 

Věřím, že vás i toto téma bavilo stejně jako moje běžecké články a reportáže a že jste se třeba dozvěděli něco zajímavého nebo podnětného. Pokud se rozhodnete někdy Austrálii navštívit, nebudete toho litovat. Pokud by vás zajímalo něco víc, určitě se mi ozvěte! Příště se můžete těšit opět na nějakou běžeckou reportáž. Navíc vám už konečně prozradím, v jaké zemi letos budu závodit, když Francie nevyšla a taky, že se po dlouhých šesti letech chystám na návštěvu domů!

Pokud by vás zajímalo něco víc z mého běhání najdete mě na Stravě a nebo můžete sledovat můj profil na Instagramu .

Podobné příspěvky

Běžci, nebuďte za smraďochy a neandrtálce. 7 pravidel, jak běhat s respektem k ostatním

Deník robotické cyklistky. Jaro je tu! Ptáci řvou, řepka smrdí a všude spousta kol

Svět zešílel. Je na čase vyběhnout ven

1 komentář

Ivana Drexlerova 2. 5. 2024 - 18:10
Krásně napsaný, píšeš jak spisovatelka,myslím, že vydáš jednou knížku a moc ti to přeji, buď šťastná a zdravá to je důležité .Krásný dny ti přeje Ivana Drexlerova ❤️❤️❤️
Add Comment