Kopce jsem nikdy nemusel, a to protože kombinace průměrné cyklistické fyzičky s kily navíc je smrtící. Jednoduše řečeno, nejede to. Je rozdíl, pokud máte hmotnost 125 nebo 96. Když k tomu přidáte daleko lepší techniku šlapání, skvělé kolo, tak cesta k vrcholu je jaksi rovnější a krajina se stává placatější. Přichází radost.
Marek Odstrčilík je kardiak s umělou chlopní a aortou. Nevzdal se a momentálně trénuje, aby si mohl splnit sen a urazit trasu Strade Bianche. Všechny články jeho přípravy najdete tady.
Mám velké štěstí, že jezdím na půjčeném kole Canyon Endurace CF SLX 9 Di2, což je opravdová paráda. Tahle německá značka je v naší rodinné garáži zaparkovaná už několik let a nikdy jsme nelitovali. Mám gravel, moje Majda také Endurace.
Od začátku přípravy na zdolání trasy Strade Bianche mám k dispozici nejvyšší řadu tohoto modelu a stále se nemůžu nabažit jeho jízdních vlastností. Oproti mému předešlému, o řadu nižšímu modelu, je to “krapánek” lepší svezení. Použití lepšího karbonu je prostě znát. Když se totiž opřete do pedálů, tak ucítíte, jak se vaše vynaložená energie neztrácí někde v časoprostoru a vy si uvědomíte, že i když se jedná o vytrvalostní kolo, tak na něm můžete jet zatraceně svižně. Tohle je ta kombinace, kterou chcete. Pohodlné a přitom rychlé. Ideální univerzál.
Jelikož nejsem malé postavy (191 centimetrů) a moje občasná neohrabanost by se mohla vyučovat, tak jistota a dobrá stabilita je pro mě u kola moc důležitá. A přesně tímhle mě Endurace rozmazluje. Daleko rychleji si dovolím jet do zatáček a z kopců to víc pustit (samozřejmě jsem pořád posera). Ale je hlavní, že na tomhle kole nepadám, pokud tedy nepočítám dvakrát špatné vycvaknutí boty z pedálu na křižovatce.
Se stabilitou souvisejí samozřejmě i kola. Karbonová DT Swiss ERC 1400 Spline Dicut 35 jsou krásně tuhá, lehká a výška ráfku 35 milimetrů se chová jistě za jakéhokoliv počasí, takže i větší poryvy větru nejsou zásadním problémem. Mám nazuté 28milimetrové pláště a to mi přijde jako ideální volba. Úplně v pohodě zvládnou i šotolinové cesty, což se na povrch trasy Strade Bianche rozhodně hodí. Prostě kola do nepohody i pohody.
Na kole je elektronické řazení od Shimana Dura-Ace. K němu lze říct snad jediné, převody tam skáčou s japonskou přesností a v cukuletu. Kliky mají v sobě integrovaný snímač pro měření kadence a wattů, a jsou krásně tuhé, takže když se do nich opřete, cítíte že vaše energie jde přímo do nich. Prostě to má odpich a vám dochází, jaký má toto kolo drive.
Věděli jste že: Některá pojištění chrání odložené kolo před restauračním zařízením?
Například Kooperativa toto nabízí v rámci Pojištění domácnosti. Kolo však musí být na místě k tomu určeném nebo obvyklém (stojan na kola apod.) a řádně zabezpečeno, byť i jen kapesním kabelovým zámkem. Zjistěte si více u své pojišťovny.
Canyon Endurace CF SLX 9 Di2 je za mě skvělé, rychlé a hlavně pohodlné kolo, na kterém budete chtít trávit spoustu času. A i cena za top model s tímhle vybavením je parádní, oproti jiným světovým značkám. Ke kolu mám vlastně jen dvě připomínky. Tou první je omotávka na řídítkách. Už u druhého modelu se mi po pár jízdách začala v ohybu shrnovat. Možná mám jen smůlu, ale i tak je to divné. Tou druhou je spíš upozornění pro ty, co by tenhle model chtěli. Jelikož jsou řídítka integrovaná, tak nejdou nijak nastavit, proto je opravdu velmi důležité si vybrat správnou velikost. Jestli budete chtít jiný představec, tak musíte zvolit pouze a jedině řešení od Canyonu. Vím o čem píšu.
A teď to první nejdůležitější z června. K daleko lepšímu pocitu z jízdy mi pomohla jedna velká drobnost a tím je profesionální poladění posedu. Zašel jsem za skvělým bikerem Honzou Fojtíkem do jeho brněnského Cycling Clubu, aby mi s nastavením pomohl. Už teď můžu říct, že jsem to měl udělat dávno. Moje chyba, moje blbost. Honza změřil vše potřebné a zjistil pro mě nemilou věc: „XL je pro tebe ne úplně vyhovující, potřebuješ 2XL, protože máš dlouhé ruce.” Jako tohle slyšet nechcete, protože při představě, že budu partnera mého snažení firmu Canyon opět o něco žádat, mi není příjemná. Navíc, když jde o prosbu ohledně výměny celého kola za větší. Každopádně jsem si zapsal výsledky měření a jel jsem jim poslat prosebný e-mail. Popravdě nechápu, že mě neposlali někam, ale tohle velikostně brutální monstrum mi za pár týdnu sehnali. Díky.
Mám tedy kolo ve své ideální velikosti, podle měření jsem nastavil posed a vyrazil na trénink. Jak jsem mohl bez správného nastavení doteď žít, navíc pouze ve světě XL? Už po prvních metrech se na kole cítím daleko jistější, lépe se mi ovládá a po několika dnech navíc zjišťuji, že mě při delším ježdění opouští i bolest v bederní oblasti, na kterou jsem si pořád stěžoval. Jednoduše velký skok pro Marka.
Aby ale byl svět v pořádku a tudíž v rovnováze, tak zhruba na konci června mě začínají bolet záda ve své střední části a to tak, že ráno po probuzení žádný hop a skok, ale velmi pomalé vstávání, které doprovázím škálou děsivých výrazů. Bolí to jak čert a i mě v nich občas píchne při nadechnutí.
Naštěstí tady v Brně máme hvězdu světového formátu a našeho kamaráda, dráhového cyklistu Tomáše Bábka. Když se s ním potkávám na velodromu, kam jsem se přijel podívat za svoji Majdou na trénink, tak jsem se mu s problémem svěřil. „To je tím novým nastavením. Tělo je najednou jinak než celou tu dobu předtím. To se buď srovná časem nebo taky nemusí, každopádně to chce pořádně a pravidelně protahovat a začít posilovat,” zhodnotila můj problém jedna ze dvou hlav Akademie dráhové cyklistiky. Hm, takže nakonec to posilování fakt budu muset začít cíleně dělat. Holt mě to dohnalo.
Samotné červnové trénování bylo především o výškových metrech. Úkol od trenéra Martina Kubaly zněl jasně: „Najezdi 30 000 výkových metrů.” No, jako nedal jsem to, ale 15 000 tam je. Pro výškové metry jsem si dokonce zajel do Beskyd, kam mě Martin pozval, jelikož bydlí v Čeladné. Byl to zážitek se vším všudy a moji celou anabázi si můžete přečíst TADY.
Jedno vám povím, když se do něčeho opravdu ponoříte a víte, proč to děláte (to je fakt důležité), tak dokážete velké věci, třeba kvůli tomu i zhubnout. A z některých stoupání stávají skoro roviny a kopec je najednou kámoš. Vlna radosti v sedle kola roste, a to vám dodá sílu a energii makat dál.
Slovo trenéra Martina Kubaly
V červnu jsme začali přidávat nějaké výškové metry. Rovinaté objemy Marek zvládal bez problémů, tak bylo načase mu to nějak zpestřit, protože Strade Bianche připomíná spíš horskou dráhu občas posypanou pískem než jihomoravské cyklostezky.
K červnovým plánovaným třiceti tisícům nastoupaných výškových metrů jsme se přiblížili asi tak z poloviny, ale i to je uspokojivý výsledek. Vezmeme-li v potaz několik necyklistických překážek, které do toho Markovi v průběhu měsíce spadly, můžeme s přimhouřeným okem říci “splněno”.
Jedním z klíčových ukazatelů připravenosti byl týdenní pobyt v Beskydech, kde za týden dokázal bez problémů nasbírat šest tisíc výškových metrů a problém mu nedělaly ani delší kopce s převýšením přesahujícím 500 metrů. No, škoda že zrovna takové na Strade Bianche nebudou. Ta bude prošpikována sérii mnoha krátkých stoupání a tento profil tratě Markovi zrovna dvakrát nevoněl. Nevoněl, ale zvládl to. A kdo zvládne Beskydy, může vyrazit kamkoliv.
Beskydy totiž vůbec nejsou procházka růžovým sadem. Úzké cesty s nerovným asfaltem, prudká stoupání, ve kterých často přejíždíte odvodňovací kanály, což vás neustále vyvádí z rytmu, ve sjezdech pak kvůli štěrku, prorůstající trávě a ostrým zatáčkám musíte být v neustálé pohotovosti a na krátkých rovinkách se stihnete akorát napít.
Díky Canyonu za kotoučové brzdy, bez kterých by Mára nejspíš v některých úsecích usnadnil dřevorubcům práci v boji s kůrovcovou kalamitou, ale i tak šlo poznat, že jízda směrem dolů není jeho nejsilnější stránkou. Tady ale vzhledem k Markovým zdravotním limitacím není moc prostoru na radikální posun (nízká srážlivost krve vám vyžene z hlavy jakoukoliv touhu po adrenalinovém zážitku), takže musíme počítat s tím, že v šotolinových sjezdech Strade Bianche se prostě budeme courat.
Každopádně kromě absolvování celé trasy si jako druhotný cíl můžeme stanovit časový limit devíti hodin, kterého bychom při absenci zásahu vyšší moci (teď jsem při vzpomínce na Marka trošku znejistěl) měli bez problémů dosáhnout.
O projektu
Jmenuji se Marek Odstrčilík a zanedlouho mi bude 50. Řekl jsem si, že není na co čekat a zkusím si začít plnit nějaké ty sny, kterým nebylo přáno se zatím uskutečnit. Miluji sport snad ve všech jeho podobách a úplně nejvíc jsem u vytržení z cyklistiky. Kolo je totiž geniální vynález a to vlastně ve všech svých podobách.
Vždycky mě lákalo si zkusit projet nějakou etapu Gira, Tour de France nebo jednorázového závodu a zkusit, jaké to je. A jelikož mám ve svém srdci úplně nejblíže Itálii, tak hned první volba padla na nádherný závod v toskánské krajině – Strade Bianche. Tady se snoubí krása a dřina. 184 km nahoru a dolů, 3 000 nastoupaných metrů, 11 šotolinových úseků. Když je horko, oblaka prachu, pokud prší, kluzko a bahýnko. Ale pro tu krásu Toskánska to podstoupím, tohle chci přesně zažít. Tak sledujte mou přípravu, trápení, skřípání zubů, smích a radost.
Všechny díly seriálu najdete zde.
Na mé cestě na trasu Strade Bianche mě provází podpora těchto značek: kola Canyon, funkční oblečení Sensor, helmy MET, a mně, velmi chutnající sportovní výživa Inkospor. Díky všem za důvěru.
1 komentář
Upachtěné šlapání se změní v radost, když si pořídíte Ebike. Zcela bez jakýchkoli pochybností.