Ne v každé ulici svítí lampy a je čím dál dříve tma. Andie, která si stanovila uběhnout maraton do padesátin, se rozběhává po operaci a v nové situaci i ročním období si klade spoustu otázek.
Právě dobíhám svůj první delší běh od mé zdravotní pauzy. Trvala delší dobu než jsme předpokládali, dva měsíce. Pak jsem se začala pomalinku rozběhávat zase od začátku. Do konce tohoto měsíce se snad dostanu na svých osmnáct kilometrů, na kterých jsem před operací končila.
Vyběhla jsem a po čtvrt hodině mi stmívání připomnělo, že už je tady podzim a dny se zkracují. Běžela jsem po dlouhé době konečně po rovině. Měla jsem zadaný časový úsek s určitou tepovou frekvencí. Vypnula jsem hodinky. Měla jsem tam krásných dvanáct kiláků – z větší části už za tmy.
Začínala jsem svoji přípravu v únoru, běhala jsem ulicemi po setmění. Ale to se ještě s veřejným osvětlením tak nešetřilo, o energetické krizi se nemluvilo. Teď zjišťuji, že ne všechny ulice jsou osvětlené, uliční lampy svítí slaběji a stav chodníků je k tomu dost šílený. Chudáci pěší, budou muset chodit s čelovkou, aby nezakopávali a nebo nepadali do děr.
Zkracování dnů na podzim moc v oblibě nemám. Pokračuji v mapování terénů, kde bude možné běhat v zimě a hlavně za tmy. Už začínám chápat, proč si někteří mí kamarádi a známí domů pořídili běžecký pás. Na podzim a v zimě tak totiž můžou vybíhat stále ve stejný čas, nevadí pak, že je tma, zima, mokro a sníh. Mně stále vrtá v hlavě to, jak budu běhat přes zimu já. Projela jsem internet, zkoukla různé pásy, doma našla místo, kam bych ten v budoucnu možný obrovský věšák na prádlo umístila. V rohu obýváku, kde mi teď dva měsíce v létě stál rotoped, by mohl být, bylo by nutné pod něj umístit tlumicí podložku. Tlumila by otřesy při mém běhu a možná taky křik a pláč malých dětí ze zubní ordinace, která je pode mnou. Kladu si otázku, zda bych ho využívala a vyplatil by se mi. Musím se podívat i po nějaké té podložce.
Objevila jsem i možnost zapůjčení běžeckých pásů, rotopedů a dalších trenažerů. Není to špatný nápad, obrovský věšák na prádlo by sloužil jen pár zimních měsíců. To by mohlo být pro mě řešením, musím to prostudovat a propočítat. A zase ta podložka, půjčí ji také k tomu stroji? Pak mě napadla ještě jedna možnost, tou je permanentka do fitka, kam chodím pravidelně jednou týdně s trenérem Janem Kohutem. Propočítám to a zahrnu tam i úsporu za teplou vodu, když teď všude začínáme šetřit. Aby pak ale nepřišlo nějaké vládní nařízení nejvyšší možné teploty teplé vody a vytápění ve veřejných sprchách a já se nechodila v rámci úspor otužovat. A aby nepřišla pandemie a s ní spojená opatření.
Na cestování přes město je třeba taky pomyslet, jak a čím, na kole? Na černo MHD raději ne, protože bych jezdila i několikrát týdně. A být ve střehu před revizory, trénovat rychlejší úseky při úprku ze šaliny v kozačkách a kabátě, to fakt jako nechceš. Autem? To taky není ono. Podívám se také na otevírací dobu. Je třeba to ale vyřešit do doby, než se bude posouvat čas, tedy do konce 30. října.
Musím nasbírat i další informace, které se delších běhů týkají. Už mi to při běhání přecvakává v hlavě, napadají mě otázky na jídlo, pití, a samozřejmě i na to, jak budu řešit své další potřeby. Jsem totiž dost „vysírací“ typ a „vychcaná“ musím taky být. Trénovat musím nejen běhání, ale také doplňování energie a tekutin. A tak teď při přidávání kilometrů a minut je potřeba začít myslet i na tyto věci. A taky na jídlo před takovou zátěží. Našla jsem si v tom pro mě důležité příjemnosti, aby mě to bavilo. Budu dělat ochutnávky a zimní běhání ať už bude venku nebo na páse, si nazvu degustačním! Jednou v posilovně už trenér Honza téma občerstvování se při delších bězích naťukl, tak teď přichází čas se zeptat víc.
Co mě napadá jako další, jsou tenisky. Při rozběhávání a vyklusávání se na páse ve fitku mám na nohách ty, ve kterých pak cvičím, moc kilometrů bych v nich ale neuběhla, jsou menší, to by mi slezly nehty už před zimou. Neřešila bych to pak na jaře, kdy společně s odkládáním lyžařských bot po zimní sezóně, odkládám i pár nehtů na nohách.
Venku zatím běhám v teniskách, které jsem dostala jako podporu od partnera Rungo, Asics Gel Kayano. Ty si nechám i na běhání na pásu. V zimních měsících je pak ale určitě musím vyměnit za jiné, které nebudou mít tak hladkou podrážku. Občas se zasměju mé představě, jak trénuju balanc, když mi to při běhu podklouzne. Říkám si, kolikatery tenisky na běhání bych pak měla vlastně mít? Na kolik se mi rozroste můj široký park sportovního vybavení? A kolik kilometrů takové tenisky vydrží? S trenérem Honzou jsme už toto téma taky trošku otevřeli, tak otevřeme víc.
Dnes po doběhnutí a zmáčknutí tlačítka pro vypnutí a uložení záznamu do paměti, mě hodinky po té dlouhé pauze potěšily. Oznámily mi konečně nový rekord! Byla jsem opravdu zvědavá, co to bude, protože jsem neměla pocit, že bych běžela rychlejším tempem. Sledovala jsem jen tepovku a koukala pod nohy, abych nešlápla do nějaké díry nebo nezakopla o bouli, kterou vytvářejí kořeny stromů pod asfaltem či dlažbou a nešla s podvrknutým kotníkem k zemi. Že jsem dosáhla nejdelšího běhu, to mi oznámit nemohou, tomu tak bude až v příštím měsíci, na což se moc těším.
Hodinky mi oznamují nejrychlejších deset kilometrů. Deset? Čekala bych tak pět. A má radost je ještě větší, když si pozorně přečtu druhou část oznámení. Zlepšení o čtyři a půl minuty! Ani se mi tomu nechce uvěřit, že po tak dlouhé pauze můj první delší běh, téměř celý za tmy a takhle, je s takovým zlepšením! Paráda! Nejsem tak zničená, jak bych mohla být. A to proto, že jsem běžela v dobrém pásmu tepovky. Dnes jsem si uvědomila, že mám rezervy a moc dobře o nich vím. Jsou hodně v hlavě, vždyť celé je to o hlavě!
Chce to přestat lenošit, občas vystoupit z komfortní zóny, trochu víc si máknout tak, jako tomu bývalo dřív a zrychlit tempo. Chci se tomu trošku víc přiblížit, posunout se zase o kousek dál, a tak jsem si při cvičení ve fitku naplánovala, že si při rozběhávání a výklusu na páse zvýším tempo. Podle toho, jak budu pak běhat v terénu a jaké tempo si vezmu za své a ustálím na nějaký čas, si zase ve fitku nastavím tempo o kousek rychlejší. A tak zkusím postupovat. Vymýšlím si stále nějaké postupy, zdůvodnění proč a jak, abych se byla schopna posouvat dál. Bez toho to nejde, jsem schopná běhat tím mým plížiběhem klidně pořád. A to nechceš.
Napadlo mě, že se bych se měla znovu objednat na zátěžový test do Rehor Sports Diagnostics. Nejen proto, že už mám něco málo odběháno, nejen proto, že mám od mého prvního testování o šest kilo míň, ale hlavně proto, že mi teď celé tělo funguje jinak. Jak se daleko víc okysličuje, tak mi při zátěži vůbec netěžknou ruce ani nohy. A mé srdíčko trénuje. Jistě se změní pásma tepové frekvence. To by mohlo být třeba také impulsem ke zrychlení mého tempa. (O operaci čelisti kvůli přísunu kyslíku jsem psala v minulém článku).
Začaly se objevovat i myšlenky na závody v maratonu. Bylo to umocněno i tím, že padl nový rekord. Když jsem viděla ten čas, to tempo, spadla mi brada. Trenér mi pro ilustraci řekl, že to jeho tempo bylo takové, jako když se ve fitku na páse nastaví maximum, což tam je rychlost dvacet – a on běžel ještě rychleji, dvacet jedna! Přehoupla jsem se v hlavě k tomu, že si více věřím, že maraton uběhnu.
V příštím roce bych chtěla zkusit nějaký závod. Ať vidím tu organizaci, zažiji atmosféru a zjistím, co všechno to obnáší. A jeho délka? Maximálně půlmaraton. O tom jsem přesvědčená. Přece jen potřebuji pořádně trénovat. Projela jsem si stránky pár závodů. U některých je zveřejněná i přesná trať. Vždy je tam nějaký maximální čas pro doběhnutí. Já se sice řídím tepovkou, ale když na hodinkách vidím to mé tempo, mám pocit, že se do žádného limitu nebudu schopna vlézt. A to je potřeba zlomit, začít si věřit a pořád makat dál.
Trenér Honza před mojí operací prozradil, že vidí, že někdy v příštím roce bych ho mohla dát. Já ale zůstávám střízlivá, vždyť jsem si to naplánovala do padesáti a chci se pořádně připravit. Abych z toho měla pěkný zážitek, ne utrpení, ne zklamání. A třeba chtěla uběhnout ne jeden a ne jen maraton.
Sledujte celou přípravu Andie na maraton.
Autorka textu: Andrea Zelená