Jak jsem stará, tak jsem blbá. Můj první půlmaraton zhatila školácká chyba

Andrea Zelená v přípravě na maraton. Foto: Samuel Zelený

Trénuji na maraton takřka rok. Jdu na to postupně, tak jak se má a na řadu přišel první půlmaraton. Velká psychická meta, kterou jsem měla dobře rozeběhnutou, a přesto neklapla. Ale to předbíhám…

Sledujte celou přípravu Andie na maraton.

Takže můj plán do Vánoc půlmaraton a do konce roku pětadvacet nevyšel. Myšlenku jsem si sice do hlavy pustila, ale… Nezvládla jsem to! Naplánovala jsem si tu moji předvánoční jedenadvacítku na den, kdy bylo krásné počasí. 

Po konzultaci výbavy v posilovně s Honzou jsem tentokrát vyrazila s plně nabalenou ledvinkou, protože ten speciální batůžek na běhání mi přinesl až Ježíšek od maminky. Vzala jsem si dokonce i lahev s pitím, ač jsem zatím neměla potřebu ji během mých výběhů používat. K tomu rychlé cukry ve formě Trinutky – lískooříškového krému v kapsičce, Magnesium od Herzpharm, rychlou B12 a kapesníčky, kdybych si potřebovala odskočit. 

Přesto, že zima není taková, jaká by měla být a já nemusím vytahovat tenisky s hrubším vzorkem a můžu běhat stále v mých Asicsech, vzala jsem si ty druhé. Dlouho jsem v nich neběhala, a tak mě napadlo, že bych si je mohla připomenout dřív, než zase přijde zima a nasněží. Na posledních asi deset kilometrů jsem si tentokrát domluvila kamarádku tak, jak mi Honza doporučil. Ať neběžím sama. 

Tři, dva, jedna…

Rozběhla jsem se v dobrém tempu, první třetina utekla v dobré náladě. Ale desítka byla zlomová. Blížila jsem se k místu, kde jsme se měly potkat a vrhnout se na druhou půlku. Najednou mi to zpomalilo, v hlavě naskočil mód, že se plížím a začala jsem se opravdu plížit a další mód, že se mi nechce běžet dál a nechtělo se mi. Když se kamarádka, která byla plná energie, připojila, měla jsem chuť jí říct, že po dvanácti kilometrech končím, a že si raději půjdeme sednout na kafe. Vnímala jsem jen, jak ona běží lehce a já se nějak táhnu.

Běžely jsme v pomalejším tempu. Já si nějak špatně naplánovala trasu a nevycházelo mi ani to, že bychom měly skončit tam, kde byla zaparkována naše auta. To znamenalo udělat pak od parkoviště ještě nějaké kolečko navíc. Povídaly jsme si. Zadýchaná jsem nebyla, unavená taky ne, a přesto jsem se táhla jako slimák a záviděla lehkost nohou mé parťačky. V hlavě mi lítala samá negativa.

Nebyly jsme zdaleka u místa, kde bychom měly končit, když jsem se podívala na hodinky a řekla si, že to aspoň zaokrouhlím. Jak se na displeji objevilo 17,0 kilometrů, zastavila jsem se a jako Forrest Gump, když se rozhodl, že přestane běžet a řekla si: „Dost, dneska končíme. Toho půl kiláku k autům dojdeme.“ Bylo mi to tak trochu líto kvůli kamarádce, kterou jsem navnadila na to, že se mnou dá tu desítku, což je její maximum, které je ochotna se mnou běžet. Hlava se mi prostě sekla a řekla, že stačí. Parťačka to okomentovala, jak je přece skvělý, že jsme šly, vždyť „KKD“ – každý kilák dobrý! U aut jsem si daly čaj z termosky, oblékly se do peří a odjely.

Doma jsem při sundávání tenisek zjistila, že jsem si levou botu utáhla nějak moc. Ale jakože opravdu moc. Sundala jsem boty a najednou jsem nemohla na nohu pomalu stoupnout, jak mě bolel nárt. Zamyslela jsem se nad tím během a měla jasno. Asi tak po prvních dvou kilometrech jsem si uvědomila, že mě něco na noze trošku tlačí. Ale nechtělo se mi zastavit, byla jsem tak krásně rozběhnutá. A říkala jsem si, že je to asi nezvyk, když jsem po dlouhé době, po více než půl roce, vytáhla jiné tenisky. Ta pomalost nohou nebyla teda z hlavy a mých negativních myšlenek. Já, člověk žijící s chronickou bolestí, totiž nevnímám malé bolesti. Takže necítím, že se mi třeba rozedírá pata do krve, necítím, když se říznu. A tak jsem necítila, že mě bolí nárt. Večer jsem pak tradičně po dlouhém běhu skočila do sauny, nebyla jsem nijak zmožená, ale ten nárt jsem pořád cítila, bolel. 

Za chybu platím dosud

Bolel i další den ráno, bolí pořád. Cítila jsem ho ve sněhulích, když jsem šla o Vánocích na krátký výlet na horách, cítila jsem ho v lyžácích, když jsem lyžovala, cítila jsem ho na skialpech. Cítím ho pořád. Musela jsem si naordinovat pauzu od běhání, nenapadlo mě, že bude až tak dlouhá. Někdy to vypadá, že je vše v pořádku, což bylo při jednom z výběhů, kdy jsem zařadila kratší úseky do kopce dle tréninku, co mi předepsal trenér Honza. A někdy zjistím, že to opravdu nejde. Například když dojíždělo moje nachlazení, venku studený vzduch, a tak jsem naplánovaný padesátiminutový běh šla odklusat do fitka na pás. Pro nárt to nebylo úplně nejlepší, takže jsem pak další tři dny potřebovala chodit nejlépe bosá.

Úplně nevím, co bránilo tomu, abych si tenkrát před Vánocemi tu tenisku hned na začátku běhu povolila. Ne, nechápu, proč jsem si tu tenisku při obouvání tolik utáhla, když vím, že při delších tratích nohy otékají a je potřeba je mít volnější. Jak jsem stará, tak jsem blbá a jakože stará jsem dost. Dávám noze klid, mažu si všelijaké mastičky a už se nemůžu dočkat, až se zase rozběhnu směrem na jih na nějaký delší běh. Ježíšek mi ten běžecký batůžek, o který jsem mu napsala, opravdu přinesl!

O čem budu psát příště? Přelom ledna a února pro mě znamená jedno velké téma – bude to rok od začátku mé přípravy na maraton.

Autorka textu: Andrea Zelená

Podobné příspěvky

Přezujte se a zkraťte krok aneb jak v zimě běhat a neuklouznout

„Strade Beskyde.“ Trasa, která si náročností nezadá s italskou klasikou

Běžec do schodů Jindra Schick: Chytat se zábradlí je povoleno. Do 40. patra běžím naplno

5 komentáře

Venca 24. 1. 2023 - 8:45
Pane Slávku, to jste opravdu dobře fyzicky disponovaný člověk se sportovní historií, nebo si tu děláte z lidí srandu. Z mé zkušenosti z okolí, ani lidé s polovičním věkem než je váš, nedají bez tréninku v kuse ani 5 km, pokud jsou to gaučáci.
Adam 23. 1. 2023 - 20:59
Svůj první půl maraton jsem uběhl také bez přípravy. Ale na Vás je vidět, že posunout hranici odchodu do důchodu je minimálně pro některé nutnost, abychom zbytečně nezatěžovali sociální systém státu :-) Pro ostatní, co není 1/2 Maraton samozřejmost, tak buďte v klidu. Pokud by byl, na co by se dělaly závody o kratších vzdálenostech :-)
Vláďa B. 23. 1. 2023 - 20:00
Andreo, je mně nějaký rok přes 50. S manželkou jsme ďělali sportovní chůzi a běhali. A se švagrem jsme si každou neděli dávali 30 km do Průhonic a zpět. Prostě tričko a trenky a běželi jsme. Nijak jsme nedramatizovali a neřešili batohy, ledvinky atd. A maratón Bohemia v Novém Boru (tedy kopcovitý) jsem si dal v 18 letech. Neměl jsem objemy, takže týden nešlo vyjít schody. Ale zdravý člověk v kondici by měl bez větších potíží dát 20, 30 km...
Eliška 23. 1. 2023 - 14:33
Pan Slávek měl svůj komentář osekat pouze na "Tak nevím." a udělal by lépe. Troufám si tvrdit, že tohle by správný/pravý běžec nenapsal, protože každý máme jinou cestu, kterou si musíme vyšlapat, respektive vyběhat. Za mě je dobrý se nepřepínat, když to nechutná, tak to prostě nechutná, i když to pak samozřejmě mrzí, zvlášť, když je člověk tak blízko - tedy na 17. kilometru, ale sama považuju právě 17. kilometr za největší půlmaratonský peklíčko. :)
Slávek 22. 1. 2023 - 19:52
No tedy, je mi 60 let a vážím metrák, ale uběhnout půlmaraton bez tréniku mi nedělalo potíže, zdravý člověk to musí dát na první dobrou. Horší už byl maraton, trénoval jsem tři měsíce a při běhu jsem posledních pět kiláků šel, tak že čas byl pět hodin, ale druhý den jsem šel normálně do práce. Tak nevím, co si o tom myslet. Obdivuji ultramaratonce, to už je jiné kafe, ale maraton je myslím pro většinu lidí naprosto v pohodě.
Add Comment