Jsem přímým důkazem chronického nestíhače, protože pokud lítáte mezi několika pracemi, počítáte každou minutu, tak někam narvat trénink je občas nadlidský úkol. Je to pro mě stres a když jste navíc slaboučký na počty jako já, tak je to občas tragédie. Důkaz? Odcházím do práce, když je státní svátek, dobíhám tramvaj (správný rocker neběhá, natož aby zrychlil krok), pořád přepočítávám služby v práci, zapomínám, co jsem kde slíbil a slibuji věci, které jsem nikdy přece nemohl slíbit atd. Ale i přesto si alespoň hodinu na trénink najdu, byť to není tolik, kolik bych chtěl. O to víc si ho ale užívám.
Tím úvodem se chci také vlastně omluvit, že píšu o své přípravě na zdolání neskutečně náročné trasy Strade Bianche až po dvou měsících. Ostuda, já vím, takže sorry prostě. Nikdy jsem nebyl plánovací typ a životem jsem si étericky poletoval a dělal vše dle momentální nálady. A teď musím popřít svoje vidění světa a skoro v padesáti se učit takové novosti. Pro mé já je to tak pobuřující a neslýchané.
Marek Odstrčilík je kardiak s umělou chlopní a aortou. Nevzdal se a momentálně trénuje, aby si mohl splnit sen a urazit trasu Strade Bianche. Všechny články jeho přípravy najdete tady.
Teď budu za chytrého, ale jediné a možné je se z toho prostě nepodělat. Snažím se jakkoliv využít každou chvilku. Nastavím si třeba časovač na hodinkách po patnácti minutách a když se ozvou, tak vstanu od práce a udělám si pár cviků na posílení středu těla, nebo se na podložce lehce protáhnu. A takhle si jedu v různých blocích. Ono se to nastřádá, a to se počítá.
Když mám na kolo třeba jen hoďku a půl, tak ho netahám ven a sednu prostě na trenažér doma a soustředím se pouze na trénink. Žádné rozptylování, jen já, dech, rytmus a vnímání profilu trasy. Ven bych samozřejmě radši, ale co no. Než bych se vykopal, tak je půl hoďky pryč, protože to máte: obléknout se, vymyslet kudy pojedu, zkontrolovat kolo, vyřídit telefonát, svléknout se, zvládnout kakání, zase se obléknout, nezapomenout klíče, vrátit se pro bidon, nezabouchnou si klíče. A to už můžu dávno šlapat na Tacxu, že jo.
Naštěstí se den natahuje a teploty stoupají, takže nebude takový problém vyrazit ven třeba brzy ráno a najíždět konečně kilometry v kuse. Teď jedu holt kvalitu než kvantitu. Přiznám se, že na trasách, které jezdím, mám lepší a lepší časy, watty, nižší tepy. Rychlost se zvyšuje. O tomhle se mi před rokem vůbec nezdálo. Pro mě je to ohromný skok ve výkonnosti. Je to radost, když to jede a vy do toho dáváte daleko menší úsilí než kdysi.
Pořád mám tréninkový plán postavený směrem k hubnutí. Je to řehole, dát dolů ještě nějakých pět až sedm kilo. To vám teda povím. Je to takový souboj já vs tělo a věk. Přetahovaná, která stojí spousta úsilí a hlídání se. Kde jsou ty časy, když to šlo samo. Takže útlum sacharidů a cukru, menší porce a hlavně pravidelnost, což je vzhledem k životnímu rytmu mnohokrát velká výzva. Takže se motám kolem stovky a ne a ne to srazit pod ni. Dlouhé trasy, nízká intenzita by ale měly být tím vítězným koktejlem. No uvidíme.
Vážně mi ale na tom všem vadí, že nestíhám pořádně číst, a tak to zkouším alespoň během několika zastávek v šalině. Není to pro mě ideální, ale co už. A druhá věc, která s tím vlastně souvisí, tak je čas na odpočinek. Prostě nic nedělat, nemyslet na to, co jsem zapomněl. Tohle je pro mě teď výzva číslo jedna.
Naopak pozitivní na tom všem, o čem píšu, je to, že nemám čas vnímat svoje diagnostikované úzkostné stavy, všímám si daleko víc intenzivně drobností kolem sebe. Jen umět si šlehnout pár hodin navíc, by fakt bodlo.
Očima trenéra Martina Kubaly
Nejlepší metodou, jak z někoho dostat maximum, je zařídit, aby ho daná aktivita začala bavit. Jo, to funguje. Dotyčný potom sám neví, kdy přestat. Samozřejmě, existují tu určitá rizika, aby to náhodou nepřehnal, ale toho jsme se v našem případě obávat nemuseli. Měli jsme to pojištěno hned z několika stran.
Za prvé je to Marek, který se prostě sám od sebe jen tak nepřetrénuje, za druhé disponibilní čas svěřence, který mu při sebevětší snaze nedovoluje překročit meze znamenající riziko a za třetí potom moje osoba, která by při prvním náznaku nepřiměřené aktivity zakročila. Za dva roky spolupráce s Markem jsem se k tomuto kroku nemusel uchýlit ani jednou, protože Marek se prostě přetrénovat nemůže.
No a teď zpátky k věci. Příprava na Strade Bianche. Strade Bianche je trasa, která měří hodně kilometrů (184, pozn. red.) a nastoupáte během ní hodně výškových metrů (3000, pozn. red.). Jo, je to prostě štreka. A pokud chcete trénovat na to, abyste ujeli hodně kilometrů, musíte najezdit hodně kilometrů. Ano, tak jednoduché to je. Teda, skoro.. Musíte znát alespoň elementární prvky vytrvalostního tréninku, naučit se jezdit v nízkých tepových frekvencích, zlepšit trošku kadenci, popřemýšlet o stravě, případně… … ale to jsme se už všechno učili loni, v předchozích článcích. To už prostě všechno známe, takže teď jediné, co potřebujeme, jsou ty kilometry. A výškové metry, ale ty budeme přidávat později. Teď je důležité jezdit.
A Mára jezdí. Našel si čas i při dvou zaměstnáních, nacpal cyklistiku, kam se dá a užívá si každou hodinu strávenou na kole. Možná vás napadne, že by měl makat více, nebo že by v tom tréninku mělo být něco, co prostě musí bolet, ale proč? Bolet bude Strade Bianche, ale trénink bolet nemusí. Trénink bolel loni, Marek se hodně zlepšil, ale pak se dostal na limit a poslední měsíce před odjezdem do Itálie víc proležel, než projezdil a tomu se chceme letos vyhnout. Upnout se na jeden cíl a obětovat tomu jeden rok života znovu nechceme. Zkusili jsme přímou cestu, ale byla na nás moc strmá, tak to zkoušíme z druhé strany. Pomalu, v klidu, s úsměvem a vědomím, že se nenecháme zaskočit. Máme tu potvoru přečtenou.
O projektu
Jmenuji se Marek Odstrčilík a zanedlouho mi bude 50. Řekl jsem si, že není na co čekat a zkusím si začít plnit nějaké ty sny, kterým nebylo přáno se zatím uskutečnit. Miluji sport snad ve všech jeho podobách a úplně nejvíc jsem u vytržení z cyklistiky. Kolo je totiž geniální vynález a to vlastně ve všech svých podobách.
Vždycky mě lákalo si zkusit projet nějakou etapu Gira, Tour de France nebo jednorázového závodu a zkusit, jaké to je. A jelikož mám ve svém srdci úplně nejblíže Itálii, tak hned první volba padla na nádherný závod v toskánské krajině – Strade Bianche. Tady se snoubí krása a dřina. 184 km nahoru a dolů, 3 000 nastoupaných metrů, 11 šotolinových úseků. Když je horko, oblaka prachu, pokud prší, kluzko a bahýnko. Ale pro tu krásu Toskánska to podstoupím, tohle chci přesně zažít. Tak sledujte mou přípravu, trápení, skřípání zubů, smích a radost.
Všechny díly seriálu najdete zde.
Na mé cestě na trasu Strade Bianche mě provází podpora těchto značek: kola Canyon a mně, velmi chutnající sportovní výživa Inkospor. Díky všem za důvěru.