Do Milána letadlem, ze Splitu vlakem. A co se dělo mezi tím? Nechejte se strhnout dívkou, která tráví volný čas nejraději v pohybu. A přestože se objevují na cestě překážky, vždy jí stojí za to znovu vyrazit. Iveta Šplíchalová vás inspiruje, abyste také podnikli vlastní cestu, více a v jiném světle se tak poznali. Vyčistili si hlavu.
Napsat tenhle článek mi trvalo rok. Celý jeden rok jsem ze zdravotních důvodů zároveň nemohla jezdit na kole a předpokládám, že mají tyhle dvě skutečnosti určitou spojitost. Silnička je láska a taky trochu závislost, od které se neodvyká snadno. Ale stejně jako věřím, že dokážu z paměti vydolovat co nejživější vzpomínky na rok starou cestu, tak zároveň doufám, že se mi příští rok podaří na kole objevit zase kus světa.
Vůbec poprvé jsem ale vyrazila pěšky do Santiaga de Compostela před téměř 12 lety. Tehdy jsme s kamarádkou velmi nezkušeně ušly necelých 1000 km s 20kg krosnami na zádech. Za další dva roky jsme už o něco lehčí brašny nakládaly na kola a z Národní třídy vyrazily ve 4 ráno do Říma. Poslední pouť ve dvou jsem o další dva roky později absolvovala s tehdejším přítelem podél pobřeží z Bordeaux, přes Santiago až do Lisabonu.
Minulé léto jsem odletěla do Nice, odkud jsem podél Cote d’Azur zamířila do Barcelony. O této své první sólo cestě jsem se rozepsala už dříve tady, ale teď zpátky do Milána, kde jsem minulý rok nasedla na kolo naposledy.
Nouzové řešení
Trasy si plánuju většinou nahodile podle času, který na cestování mám. Tentokrát padla volba na již zmíněný Milán, odkud jsem se rozhodla vyrazit do Splitu. Na letiště v Malpense jsem přiletěla se zpožděním, což by za normálních okolností nevadilo, pokud by se nejednalo o večerní let a neměla zařízené ubytování ještě 30 km od letiště. Vybalit kolo z krabice, poskládat na něj všechny brašny a krabici zrecyklovat trvá většinou okolo hodiny, takže jsem z letiště vyrážela za tmy.
Cesta byla poměrně frekventovaná, proto jsem nakonec dala přednost bezpečí a rozhodla se najít ubytování už v polovině cesty. Zdálo se ale, že všechny penziony jsou beznadějně obsazené. Na některé jsem volala, do jiných jsem přijela osobně s prosbou o přespání alespoň na zahradě ve vlastní hamace. Ani na jednom místě jsem neuspěla a byla překvapena tím, s jakým klidem dokážou lidé odmítnout někoho v nouzi v 11 hodin večer.
Začala jsem tedy hledat nějaké na pohled bezpečnější místo s tím, že mi nezbývá než přespat první noc venku, když jsem konečně narazila na penzion s posledním volným pokojem. Ráno jsem vyrazila rovnou směr Milán, kde jsem si vymezila celý půlden volna na neurvalou konzumaci pistáciových croissantů, mastných panzerotti, návštěvu Corso Como a večerní negroni v Navigli. Poslední den bez počítání kilometrů a poslední noc v komfortní posteli.
Lago di Garda
Následující den se mi vstávalo dobře a jako cíl jsem si zvolila Lago di Garda vzdálené asi 150 km od Milána. Na první dny cesty Pádskou nížinou jsem se těšila, byť moje představa byla poněkud odlišná od reality. Silná doprava, kamiony, rozpálený asfalt a velmi často nepochopitelně ukončené cyklostezky po pár stech metrech mi poměrně rychle pokazily romantickou představu italských prázdnin. Hořká pachuť prvního dne mě donutila přistupovat k plánování tras na další dny o něco pečlivěji a vybírat si delší, ale zato malebnější cesty mezi italskými vesničkami.
Doprava nebyla jediným problémem, s nímž jsem dojemně a vytrvale zápasila. Většinu dnů jsem spala v hamace, kterou ale nebylo vždy možné rozumně uchytit. Nejednou jsem se proto do nového dne probudila na zemi, nebo se průběžně budila v noci a bojovala se silným větrem, který v kombinaci se stříškou hamaky vytvářel zvuk ne zcela kompatibilní se spánkem. Bohužel spánková problematika se netýkala jen první noci, proplétala se těmi dalšími neúprosně a s železnou pravidelností.
Mým úmyslem rozhodně nebylo vybrat si nejteplejší týden v roce, ale karty byly rozdané, a proč si vlastně kazit dovolenou trochou sluníčka. Znamenalo to jen o něco více zastávek v místních gelateriích, případně jsem občas musela překonat skleničku cremantu v chladných lokálních barech. Jako odměnu jsem většinou po celodenní námaze zvolila nejbohatší pizzu z menu a pro jistotu ji doplnila ještě dezertem.
Benátky a Caorle
Třetí den patřil Benátkám, které ale zastávají striktní no bike policy a až na jednu výjimku není možné kolo centrem města ani vést. Ideální je proto nasednout na Tronchetto Ferry a nechat se dovést až na Punta Sabbioni, případně si pronajmout na Piazzale Roma jeden z bezpečnostních boxů a kolo uložit tam.
Benátky znám, proto jsem rovnou pokračovala směr Caorle, kde jsem se rozhodla složit hlavu a těsně předtím zároveň ztrestat další pizzu. I přes to, že jsem ten den ujela jen necelých 100 km, trajekt mě připravil o dvě cenné hodiny a já hledala “ubytování” za tmy. Můj stále velmi komplikovaný vztah s hamakou nakonec zapříčinil, že jsem se ubytovala přímo na zemi, bez podložky, kterou jsem neprozřetelně nezabalila a kolo jsem jednoduše opřela o vedlejší strom.
Terst – moře
Noc mě po třech hodinách spánku vyplivla do dalšího dne a přede mnou se rýsovalo dalších 120 km neúprosně rozehřátou italskou krajinou. Ten den byl ale přesto v něčem speciální – konečně jsem se měla vymotat z vnitrozemí a dorazit ke břehům Jaderského moře. Navíc Terst, což byl pomyslný cíl čtvrtého dne, se jevil jako ideální pro odpočinkový den, který jsem poměrně hystericky potřebovala. Poslední kilometry byly navíc za odměnu (čti: z kopce) a já už se nemohla dočkat postele a dobré večeře.
Naneštěstí moje airbnb vypadalo jako ukázkové místo paranormálních aktivit. Vrzající parkety byly to první, co mě zaujalo. Ve dveřích mě přivítala nepříjemná paní, aby mě uvedla do jednoho z pěti pokojů, kde byla fantastická výstavka starodávných mrkajících panenek. Další den jsem měla tu čest poznat osobně i majitele, dvoumetrového a přímočarého Srba, který už věděl, kolik mi je let, jaké jsem znamení a pro jistotu mi rovnou sdílel kontakt na WhatsAppu pro případ, že bych během dne cokoliv potřebovala. I přes to, že jsem se večer snažila zůstat venku co nejdéle, abych se vyhnula dalšímu kontaktu s ním, čekal na mě neúprosně i s vychlazeným pivem a připravenými tématy ke konverzaci. Následující den jsem vstávala nedobrovolně poměrně brzy, jelikož se mi dobýval do pokoje s dotazem, co si dám k snídani, takže jsem nakonec z tohoto proklatého města vyrážela ještě před osmou ranní.
Chorvatsko
Pátý den cesty jsem měla v plánu pokořit hranice Slovinska i Chorvatska za neustálého příjemného stoupání slovinskými horami. Romantické výhledy kazila pouze moje postupná dehydratace, jelikož jsem evidentně projížděla zemí nikoho a ničeho. Když jsem konečně dorazila k zapadlému baru na úpatí hor, objednala jsem si pro jistotu vše raději hned dvakrát. Cesta v horách mi alespoň na chvíli pomohla uniknout silnému bočnímu větru, který mě pronásledoval od té doby, co jsem dorazila k pobřeží. Rijekou počínaje jsem ale zajela do stejných kolejí a poslední tři dny cesty podél pobřeží jsem si vyloženě užila.
Mé dny většinou ubíhaly téměř identicky. Brzké vstávání a balení jsem občas proložila ranním plaváním, pokud jsem měla tu možnost. Před snídaní jsem se snažila mít alespoň 30 km za sebou. Celý den v sedle většinou jen poslouchám – podcasty, audioknihy nebo vlastní myšlenky. Pokud mě nějaké místo zaujme, zůstávám déle. Většinou se hodně bavím s lidmi, to mám ostatně na sólo cestování nejradši, nikdy nejsem sama. Málokdy navíc začínám konverzaci já.
Poslední den přichází první defekt – prasklé lanko. Je sobota, nikdo nepracuje a já mám před sebou ještě 60 km. Postupně obvolávám všechny blízké půjčovny kol, jelikož cykloservisy v okolí nejsou. A stane se zázrak. Telefon mi zvedne majitel půjčovny a zdraví rovnou se srdečným „ahoj”. Studoval v Praze a všiml si české předvolby. I když mají zavřeno, vyráží za mnou i s kolegou, hodinu jezdí po okolí a shánějí potřebné komponenty, aby mi kolo po dvou hodinách opravili s tím, že chtějí na oplátku poslat jen pohled.
Do Splitu jsem dorazila po 980 kilometrech. Díky zpoždění a silnému protivětru vyčerpaná a za tmy. Kolem těla jsem si pro jistotu omotala ještě dvě čelovky, protože better safe than sorry. Cestou do hotelu, v centru města, mě přivítaly davy lidí oslavující život. Snažila jsem se z nich co nejrychleji vymotat, ale s naloženým kolem to nešlo příliš elegantně. Příjezd jsem oslavila na stojáka u okýnka dvěma plátky pizzy a plechem Ožujska.
Cesta domů
Byť mě tenhle nomádí život na kole baví a naplňuje, nemohla jsem se dočkat posledního dne, který jsem si naordinovala na pláži. Ve Splitu mám jedno oblíbené místo, které se rozkládá na západním výběžku – Marjan Park. Většinou si na trhu koupím spoustu jídla a společně s knížkou jsem takhle schopná na pláži hibernovat až do večera. Ten jsem zakončila na skleničce s pár lidmi, které jsem mezitím ve Splitu potkala a další den už jsem vyrážela vstříc každodennímu životu doma. Tentokrát lůžkovým vlakem, protože není nic příjemnějšího, než na kole dojet až na nádraží ve Splitu a v Praze z nádraží až domů.
Čekáte-li zakončení, které by mělo roztleskat každého, aby si alespoň jednou za život dopřál cestu do Santiaga nebo projel Evropu skrz naskrz na kole, jste tady správně. Dobře, trochu přeháním. Vím, že podobné cestování není pro každého a málokdo chce hledat v diskomfortu příležitost k sebepoznání. Zvlášť, pokud se jedná o vytoužené dny volna. Stejně jako pro mě byl nepředstavitelný obraz dvoutýdenního pobytu v rezortu s plnou penzí, někomu zase nemusí připadat sexy představa každodenního pohybu, změny a všudypřítomné nejistoty. Ale pokud vás to ve skrytu duše láká, jen si říkáte, že na to nemáte čas, odvahu nebo fyzičku, běžte do toho. Protože kromě toho, že se poznáte zase o něco víc a pravděpodobně v úplně jiném světle, nebude najednou spousta problémů vypadat tak nepřekonatelně, paradoxně se zastavíte a třeba konečně nadechnete, určitě si pročistíte hlavu, ale hlavně zažijete něco, co vám už nikdo nevezme a můžu vám slíbit, že z toho budete čerpat ještě hodně dlouho.
- Kolik dní: 9 (z toho 1 den odpočinkový)
- Kolik kilometrů: 980
- Kde jsem spala: Milano, Lago di Garda, Padua, Caorle, Trieste, Kraljevica, Karlobag, Biograd na Moru, Split
- Jak jsem řešila hygienu: umývárny v kempech, hotely
- Jak jsem řešila dobíjení elektroniky: kavárny, restaurace a samozřejmě McDonalds.)
- Jak jsem řešila bezpečnost kola: kolo jsem většinou nespouštěla z očí, ale v případě nutnosti jsem ho zabezpečila ultralight zámkem ottolock. Během spánku jsem většinou spala vedle kola.
- Link na cestu: https://www.strava.com/athletes/22374470
- Věci, bez kterých bych se neobešla: spacák, telefon, sluchátka a hodinky
Autorka textu a fotografií: Iveta Šplíchalová