Pro děti je nejlepší naučit se hýbat v rodině. S kroužkem uspějete, když bude splňovat „pět P“, říká docent Perič

Foto: Pexels, Jonas Mohamadi

Věděli jste, že sport v dětství neovlivňuje jen tělesnou schránku? Bez pohybu se správně nerozvíjí ani mozek. Kolik pohybu je dost a jak děti motivovat jsme rozebírali se sportovním pedagogem, doc. PaedDr. Tomášem Peričem, Ph.D..

Dnešní svět nabízí nejrůznější lákadla, jak se zabavit ve volném čase. Chytré telefony, tablety, počítače, nejrůznější hry a sociální sítě. Nedokážeme jim odolat ani my dospělí, jak mají potom odolat děti? Pohyb je přitom pro zdravý vývoj dětí naprosto nezbytný. Jak z toho ven a motivovat děti k pravidelnému pohybu? O tom jsem si povídala se sportovním pedagogem, doc. PaedDr. Tomášem Peričem, Ph.D.

Pravidelný pohyb neovlivňuje jen fyzický rozvoj

Pohyb je naše přirozenost a jeho absence vede k rozvoji mnoha civilizačních chorob. Jeho nedostatek bychom tedy rozhodně neměli podceňovat. Pohyb je důležitý pro správný vývoj dětského organismu po fyzické i psychické stránce. „Pohyb je pro děti nesmírně důležitá oblast. Je v podstatě nezbytný pro jejich zdravý vývoj. Dokonce u malých dětí těsně po narození v prvních letech života se podle pohybu poznává, na kolik je dítě zdrávo nebo vyvinuto. Máme nějaké normy, kdy by měly děti například zvedat hlavičku, přetočit se z jedné části těla na druhou, zvedat se, opírat se o ruce, sedat si a podobně,“ říká docent Perič a dodává, že pohyb je nesmírně důležitý i pro starší děti: „Je naprosto bezpodmínečně nutný pro rozvoj určitých orgánů a funkcí těla. To znamená, že je nezbytný pro rozvoj svalové, oběhové, dýchací soustavy a podobně. Další důležitou věcí je, že díky pohybu dostává i mozek určité impulzy pro to, aby se dál mohl rozvíjet. Pohyb rozvíjí prostorovou orientaci, paměť, rovnováhu a další oblasti, které jsou důležité pro život. V pozdějších letech, teď myslím třeba po desátém roce a později, je pohyb naprosto zásadní i pro vývoj správného držení těla, pro rozvoj některých orgánů, především v oblasti svalové.“

Docent Perič hovoří o doporučení mezinárodní zdravotní organizace, které stanovuje minimum pohybu takto: „Děti by měly aspoň jednu hodinu denně strávit pohybem střední intenzity (tedy 130 až 140 tepů za minutu) a alespoň tři hodiny týdně mít pohyb vyšší až vysoké intenzity. Ale samozřejmě ideální je mýt pohybu ještě více. Já osobně si myslím, že optimální by byly až dvě a půl hodiny denně střední intenzity a ideální by bylo, kdyby alespoň třikrát týdně bylo jeden a půl hodiny vysoké intenzity k tomu,“ říká odborník a varuje, že pokud je tato hodnota nižší, dítě bude zásadním způsobem ovlivněno při svém vývoji, a to jak tělesném, tak psychickém.

Dnešním dětem pohyb chybí, proč ho nenacházejí ve školách?

Dnešním dětem se pohyb často omezuje na hodiny tělesné výchovy a případně cesty do školy či ze školy. Mnohdy ani to ne. Doby, kdy si děti celé odpoledne hrály venku s kamarády, jsou nenávratně pryč. Výzkumy jednoznačně ukazují, že dnešní děti se hýbou mnohem méně, než se hýbali jejich rodiče. „Došlo ke zhoršení výkonnosti. Ačkoliv to zhoršení výkonnosti není tak úplně dramatické, jak se očekávalo. Samozřejmě, bavíme se o době před Covidem. V době covidové došlo ještě k většímu zhoršení toho, co bychom nazvali zdatnost dětí, nadváha a tak dále. Jeden z velkých problémů je například nadváha u dětí, kdy ten přenos dětské obezity je téměř stoprocentní do dospělé obezity. A tato oblast s sebou přináší i další velké nebezpečí, právě třeba i problémy s něčím, co bychom nazvali civilizační choroby už v raném dospělém věku,“ vysvětluje následky doc. PaedDr. Tomáš Perič, Ph.D..

A jak z toho ven? O děti se bojíme, poslat je před dům s kamarády je dneska už téměř nemyslitelné. Do toho sami omezujeme pohyb na minimum, odpadají pravidelné pěší cesty do školy, protože si vybíráme co nejlepší základní školy – ovšem s nutností do ní dítě dovážet, v lepším případě veřejnou dopravou, v tom horším autem. Děti tak mají minimum spontánního přirozeného pohybu, jejich volný čas je organizovaný, a pokud rodiče nejsou uvědomělí, aby děti ke sportu vedli, dítěti se pak zdravého pohybu nedostává.

Na otázku, zda by bylo nutné zvýšit počet hodin tělesné výchovy ve školách, poskytuje docent Perič vyčerpávající odpověď: „Myslím si, že pokud by byla tělesná výchova na základních školách vedena tak, jak by bylo optimální, to znamená děti by měly přiměřenou nebo kvalitní pohybovou výchovu dvakrát týdně a k tomu by měly každý den alespoň jednu hodinu té průměrné pohybové aktivy, potom si myslím, že není nutné zvyšovat počet hodin. Samozřejmě ideální by bylo, aby děti měly vyšší počet pohybových aktivit týdně, v případě, že nejsou schopny mít mimoškolní pohybové aktivity. Ovšem problém mimoškolních pohybových aktivit hodně naráží na socioekonomické aspekty prostředí, ve kterém děti žijí. Dneska existují výzkumy, které se dělaly v České republice a jasně ukazují, že děti v podstatě nesportují spontánně, ale sportují v komerčních aktivitách typu kroužky a sportovní oddíly. V tento moment musí pohybovou aktivitu někdo financovat, obvykle rodiče. V případě že na to rodiče nemají, by bylo třeba, aby tuto aktivitu nějakým způsobem podporoval stát nebo společnost v tom nejobecnějším slova smyslu. Pokud tedy děti nemají možnost věnovat se pohybu jednu hodinu denně mimo školu, potom by ji měli mít ve škole. Samozřejmě naráží to na problém kapacit, každá hodina týdně totiž znamená jeden úvazek učitele a v podstatě znamená i jedno sportoviště. V případě že bychom měli pět hodin tělocviku týdně, tak to v podstatě znamená pět učitelů na škole, kteří by učili tělocvik a pět zařízení, kde by se ten tělocvik provozoval. Což je, myslím, výrazně politická otázka, zda jsme do tohoto schopni investovat, jako společnost, protože to s sebou přinese poměrně vysoké náklady, ale na druhou stranu, tyto náklady se v budoucnu výrazně vrátí, díky zdravější populaci a nižším nákladům na zdravotní péči o společnost a o jedince.“

Nejlepší současná cesta, aby se děti hýbaly

Nejlepší motivace k pohybu je ta, že pro děti bude pohyb přirozenou součástí života. Pokud se budete co nejvíc hýbat vy, budou se hýbat i vaše děti. Omezte cesty autem. Místo eskalátorů použijte schody, vystupte o zastávku dřív a užijte si procházku domů. Vyrážejte pravidelně do přírody. Vy jste pro děti tím největším vzorem, a pokud bude pohyb přirozenou součástí života vaší rodiny, budou se přirozeně hýbat i vaše děti.

Nezapomínejte také na to, že děti nepotřebují dril, ale zábavu a radost z pohybu. A tak místo nudného polykání kilometrů zkuste společně strávený čas oživit, připravit pro děti bojovku, hledání pokladu, koulování, stavění sněhuláka v zimě a honění „na babu“ nebo plavání v rybníce v létě. 

Nechejte děti, ať si samy vyberou sportovní kroužek, který by je mohl bavit, nepřenášejte na potomky své nenaplněné ambice. Mohlo by se stát, že je od sportu spíše odradíte, radí náš odborník. „Naprosto ideální motivace je sportovat společně s dětmi. To znamená, aby děti vyrůstaly v prostředí, kde je sport a pohyb normální součástí života. Sport je v podstatě přirozená potřeba dětí.“

V případě, že se děti dostanou do nějakého sportovního oddílu, myslete na to, že existuje pět P, které když se naplní, bude kroužek děti bavit a zvyšujete pravděpodobnost setrvání v něm. „Děti sportují tehdy, pokud jsou naplněny nějaké podmínky, které můžeme charakterizovat těmito body:

  1. když tam je POHYB,
  2. když tam má PŘÁTELE,
  3. když tam má PROŽITKY, to jsou vysoce emocionální situace,
  4. POCIT úspěchu. To znamená, že dítě musí mít při sportu pocit úspěchu. Mělo by se mu dařit, mělo by mít pocit, že je v situaci, která je pro něj komfortní, nikoliv že prohrává a nic neumí,
  5. PŘÍKLAD. Dítě se chce někomu podobat. Má nějaký vzor a ten vzor je velmi silný motivátor. Ten vzor na jednu stranu, může být špičkový sportovec, ale může to být i rodič.

Těchto pět P musí být ve sportování dětí zastoupeno společně. My tomu říkáme systém vše, nebo nic. Jestliže jeden z těchto motivů chybí, tak chce dítě s aktivitou přestat. To znamená, že my potřebujeme dát dítěti všech pět P současně, a tehdy bude mít dítě sport rádo, bude ho dělat a bude v něm uspokojeno,“ uzavírá sportovní pedagog.

Anketa

V našem článku jsme chtěli dát prostor i samotným dětem, aby se vyjádřily, co je na pohybu baví a co ne, co je pro ně motivací k pravidelnému pohybu. A jak odpovídali naši malí i větší respondenti?

  1. Máš rád/a pohyb?
    • Eliška (10 let): Ano.
    • Jakub (13 let): Ano.
    • Anna (15): Ano.
    • Andrea (17): Ano.
    • Aneta (17): Ano, pokud to nejsou schody.
    • Erik (15): Ano.
    • Vojta (7 let): Jo.
    • Štěpa (5 let): Mám.
    • Alžběta (5 let): Jo.
  2. Věnuješ se nějakému sportu? Jakému a jak často?
    • Eliška (10 let): Ano, plavání – jedenkrát týdně.
    • Jakub (13 let): Florbalu – jedenkrát týdně.
    • Anna (15): Jízdě na koni. Jedenkrát nebo dvakrát do týdne.
    • Andrea (17): Korfbalu, třikrát týdně.
    • Aneta (17): Volejbalu. Čtyřikrát do týdne.
    • Erik (15): Florbalu, pětkrát týdně.
    • Vojta (7 let): Budu se věnovat florbalu, jiný sportovní kroužek teď nemám. Rád jezdím na kole, strašně rád běžkuju lyžuju a příležitostně bruslím.
    • Štěpa (5 let): rád jezdím na kole, bruslích, příležitostně lyžuji. Rád chodím plavat (jedenkrát týdně kroužek).
    • Alžběta (5 let): Atletiku ve středu, plavání ve čtvrtek.
  3. Co tě motivuje k pohybu? Proč se rád/a hýbeš?
    • Eliška (10 let): Mám ráda vodu, nenudím se.
    • Jakub (13 let): Fyzička.
    • Anna (15): Je to zdravé pro moje tělo, zlepší mi to náladu, uvolním se u toho, vyplaví to spatné myšlenky.
    • Andrea (17): Baví mě to, trávím čas s přáteli.
    • Aneta (17): Dělá mi radost.
    • Erik (15): Chci být lepším a lepším. Nejvíce mě motivují výsledky, za které mě chválí trenéři.
    • Vojta (7 let): Protože se vyvětrám… Jsem prostě rád, že se můžu projet na kole, zaběhat si a tak…
    • Štěpa (5 let): Sport mám rád v tom, že se vlastně trochu zahřeju.
    • Alžběta (5 let): Protože jsem čiperná a protože je to bezva (naučím se plavat a naučím se různé věci z atletiky).
  4. Co tě naopak od sportovní aktivity odradí? 
    • Eliška (10 let): Když mi něco nejde.
    • Jakub (13 let): Negativní nálada trenéra nebo učitele.
    • Anna (15): Časová náročnost.
    • Andrea (17): Představa, že musím něco dělat sama.
    • Aneta (17): Pot a bolest.
    • Erik (15): Unavenost a cesta na trénink.
    • Vojta (7 let): Nevím, třeba když si rozbiju koleno.
    • Štěpa (5 let): Nevím, když mi je strašná zima… 
    • Alžběta (5 let): Když vstávám, tak se mi nikam nechce.
  5. Co děláš ještě raději než svou oblíbenou pohybovou aktivitu?
    • Eliška (10 let): Učím se.
    • Jakub (13 let): Hraju na počítači, poslouchám podcasty.
    • Anna (15): Trávím čas s přáteli, kouknu na nějaký film nebo seriál nebo si dopřeju spánek a dobré jídlo.
    • Andrea (17): Spím, jím, poslouchám hudbu.
    • Aneta (17): Spím.
    • Erik (15): Odpočívání a taky mi někdy neuškodí venek s kamarády.
    • Vojta (7 let): No to je lehký – jím! A mám rád matematiku.
    • Štěpa (5 let): Nic.
    • Alžběta (5 let): Tancuju, koukám na pohádky.

Podobné příspěvky

Zápisník australské „běhny“: alkohol jsem poslala na rok k ledu a dřepuji při běhání

„Když to v Česku chcete v běhu někam dotáhnout, musíte se obrnit velkou trpělivostí“, říká rekordmanka Moira Stewartová

Velké téma běžců: podvrtnutí kotníku. Proč se tak stane a jak mu předcházet