ADVERTORIAL Poběž napříč republikou!

Běh napříč republikou. Foto: archiv Pavel Zácha

Advertorial Běh lidi spojuje, to je prostě fakt. Důkazem toho je třeba stále rostoucí obliba víkendových štafetových závodů. Za posledních deset let se staly přímo českým fenoménem. Je to už absolutní vrchol běžeckého boomu u nás? Máme se jako národ běžců ještě kam posouvat? Máme ještě potenciál hledat další výzvy? Běh napříč naší krásnou republikou by tomu z mnoha důvodů mohl pomoci.

Česko je národ běžců. Už před desíti lety statistiky zaznamenávaly zhruba čtvrtinu Čechů, kteří se aktivně věnují běhu. Není tak divu, že jsme se celosvětově dostali na první místo v žebříčku organizovaných běhů na obyvatele. Už tenkrát obsahovala databáze běhů přes 1700 titulů ročně. Když se podíváme kolem sebe dnes, jsme zase o kus dál. Z části za to zřejmě může globální všudypřítomný stres, kterým si poslední dobou procházíme. Běh prostě odbourává nejen tukové zásoby. Dalším z klíčových důvodů běhání je naše krásná, a hlavně rozmanitá příroda, kde si každý z nás může najít „to své“. 

Pavel Zácha je duchovním otcem a hlavním organizátorem Běhu napříč republikou. Zkušenosti k přípravě čerpal z 12-ti letého aktivního běhání prakticky po celé republice, dvou předchozích ročníků tohoto běhu a v neposlední řadě z komentářů a připomínek běžecké komunity, ve které se pohybuje a která je mu významnou inspirací.

O víkendu 22.-23.6. se svými přáteli pořádáš 3. ročník běhu napříč republikou. Zní to poněkud megalomansky. Vůbec si to neumím představit. Zajímalo by mne, jak jsi k tomuhle nápadu vůbec došel a jaký je tvůj běžecký příběh. Pojďme ale od začátku. Běháš už od mala? Jak jsi vlastně začínal?
Když pominu běhání na školním oválu při tělocviku, za první skutečný běžecký zážitek považuji 7 km běh z Poděbrad do Nymburka podél Labe a pořádali to tátovi kamarádi každou první sobotu v červnu. Každý z nás tenkrát dostal diplom za první místo ve své „kategorii“, což bylo lákavé. Když jsem to běžel poprvé, bylo mi 12. To ale bylo na dlouhou dobu vše.

Co tedy považuješ za opravdový začátek svého běhání?
K trochu pravidelnému běhání jsem se dostal až na vysoké škole při studiích. Každý pátek v 7 ráno jsem s kamarádem vybíhal z kolejí na 8 km trasu z pražských Dejvic přes Divokou Šárku. A vyběhli jsme vždy, i když venku padaly trakaře nebo bylo -13 °C. Později se z mého běhání stala spíš sezónní záležitost, to jak jsem začal pravidelně trénovat na 2 jediné jarní závody – Pražský maraton a soukromý olympijský triatlon v Příbrami. Za březen až červen jsem tedy naběhal víc než pak po zbytek roku. Ale pořád celoroční náběh byl mezi 200 a 400 km, nic velkého. Základní pohyb jsem řešil hlavně pravidelnými tréninky basketbalu a běh byl jen lehký doplněk.

Opravdový zlom v mém běžeckém životě přišel v roce 2012. Velké změny se většinou dějí pospolu, u mne se běhání stalo zdravým útěkem od reality životní situace, ze které jinak útěku nebylo. A protože se mi do ruky dostala outdoorová gps navigace, svět objevování krás republiky v běžeckých botách se stal postupně jedním z hlavních koníčků. Přesto se nepovažuji za běžeckého šílence, ročně uběhnu v průměru jen něco kolem jednoho tisíce km. V čem jsem asi jiný je druh výzev, které hledám. Klasické závody to nejsou, běhám buď sám do neznáma nebo s kamarády pospolu. 

Běh napříč republikou. Foto: archiv Pavel Zácha

O jakém druhu výzev mluvíš?
Zprvu to byly ty klasické, vzdálenostní. Takže půlmaraton, maraton, pak i párkrát 100 km. Ale třeba i vyběhnout si na Sněžku, zvládnout maraton v mrazu nebo uběhnout za rok tisícovku, pak dvě. Tak jsem poznal svoje limity hobby běžce. Postupem času začaly převládat běhy po republice. Při každé dovolenkové, víkendové nebo pracovní cestě po Čechách je příležitost se někde proběhnout. A tak jsem si postupně „spojil“ pomocí stovek výběhů trasu od Stříbra po Hustopeče nebo od Frýdlantu po Studánky, celkem 11000 km po různých cestách a přes 1500 proběhnutých obcí. No a pak v roce 2017 jsem se jako náhradník dostal ke štafetě Vltava Run. A tenhle druh pospolitého běhání mne uchvátil, podobně jako tisíce dalších běžců. Díky tomu, že jsem v té době už měl kolem sebe spoustu kamarádů co běhají, rok na to jsem poskládal na VR svůj tým. Od roku 2019 pravidelně jezdíme na Run Labe Run, ale zkusili jsme i jiné štafetové běhy.

Takže během napříč republikou navazuješ na štafetové běhy?
Ano i ne. Myšlenka štafety byla silnou inspirací. Je to tmelící faktor, navíc člověk navštíví a proběhne si spoustu nových a hezkých míst. Závod ale poněkud svazuje svým formátem – každý tým vybíhá a dobíhá jindy, někdo nerad běhá v noci, na trati si s nikým nepokecáš a občas pro tým běžíš na hranici svých možností a pak tě všechno bolí :) A to nemluvím o tom, když se celý závod pořádá stovky kilometrů od domova.

V čem je tedy tento běh jiný?
Začal bych tím, v čem je stejný. Jak už jsem uvedl, je to štafeta, která vede dle stanovené trasy z bodu A do bodu B a je rozdělena na jednotlivé úseky. A jako jiné podobné akce, i tato je víkendová. Tam ale podobnost končí. Nejedná se totiž o závod, ale společný běžecký happening, který má dva cíle – nabídnout běh co nejvíce hobby běžcům a doběhnout spolu ve stejný čas na stejné místo v geografickém středu naší republiky. Kdo neví, je to Číhošť poblíž Světlé nad Sázavou. Tenhle běh totiž není jedna trasa, ale hned několik paralelních. Běžcům se tak nabízí trasy od severu, od jihu, východu či západu. K nejbližším úsekům to tak bude mít spousta z nás co by kamenem dohodil.

Pořád nechápu, jak by se takový běh z různých koutů republiky mohl zvládnout.
Použiju trochu analogie. Je to jako na železnici, i tady se tvoří jakýsi vláček. Trať, rychlost vláčku, jednotlivé zastávky i časy odjezdů a příjezdů jsou předem stanovené. Běžci tak mohou do vláčku nastoupit i z něj vystoupit kde chtějí. Klidně si takhle můžou zaběhnout svůj první maraton. Jediné dvě věci, co musí zvládnout, je být na zastávce včas a udržet tempo vláčku. Ale tempo je docela rozumné, po rovině 6:00/km, v kopcích samozřejmě vláček běží pomaleji.

A nechybí náhodou tomu vlaku mašinfíra?
Dobrá otázka. Ano, je potřeba někoho, kdo vláček řídí. Každý úsek má své vodiče, kteří přebírají vláček na své zastávce, vyjíždí z ní ve stanovený čas, drží tempo běhu, hlídají trasu a na konci úseku předají štafetu dále. A kde vodiče vzít? To je celkem nasnadě. Velikost běžecké komunity naší země je na počet obyvatel zřejmě první na světě. A pokud není první v této disciplíně, pak určitě v počtu běžců, co absolvovali alespoň jeden štafetový závod. A takový běžec už je napůl vodičem. 

Role vodiče je tedy docela zásadní, ne?
Na maratonech jim říkají pacemaker. U našeho štafetového běhu ale ještě musí koukat do mapy v mobilu, případně si proběhnout svůj úsek před samotnou akcí, aby věděl, do čeho jde. A ano, jeho role a samozřejmě i zodpovědnost je klíčová. Ale když máš běh přírodou v krvi, nepřemýšlel jsi někdy o tom, být alespoň jednou pacemaker? Nebo se zeptám jinak – viděl jsi někdy v televizi běh s olympijským ohněm? Nebo Foresta Gumpa? Je to možná trochu přitažené za vlasy, ale ano, mě tohle láká už dlouho. Vodiče sám sobě takhle dělám už 12 let. A naštěstí i pár kamarádů kolem mě to láká. A samozřejmě hledáme další, aby těch vláčků mohlo být při téhle akci ještě víc. 

Pořád mi to zní docela šíleně. Už jsi něco takového zkoušel?
Už to testujeme 2 sezóny. První rok byl hodně pionýrský s 22 vodiči na trase dlouhé 753 km, kdy jsme zvládli za 82 hodin přeběhnout republiku z východu na západ. Druhý ročník se k naší představě přiblížil už více. Byl víkendový, měl 4 paralelní trasy, 46 vodičů a měl natrasováno 978 km. To, co nám chybělo, byl čas na šíření akce mezi ostatní běžce. Pouze tříměsíční příprava, bez zázemí, webu, sociálních sítí, do toho prázdninový termín a nakonec i 30 °C vedra. Přesto byl 2. ročník zcela zásadní. Během něho jsme si odpověděli na zbývající otázky a teď už můžeme nabídnout plnohodnotnou akci, která tu ještě nebyla. Největší poděkování patří právě našim 46 vodičům, bez kterých by z téhle výzvy zbyl jen ztřeštěný nápad, neoživlý sen.

Běh napříč republikou. Foto: archiv Pavel Zácha

Spousta běžců ale může ztratit motivaci běžet, když nezávodí.
Ano, to je pravda. Zkusme se ale na to podívat z jiné perspektivy. A použiju tady ještě jeden příměr. Přirozenou vlastností každého člověka je být alespoň jednou ve svém životě vzorem, lídrem, vodičem, rodičem. V lepším případě vícekrát. A v tom je celá pointa. Když máš na to se z učně stát učitelem, nechtěl jsi to někdy zkusit? Alespoň jednou? Už teď máme 46 zkušených učitelů-vodičů a doufám, že se přidají další. No a když je to nechytne, příště se prostě nepřihlásí. Vždyť závodů je po celé naší krásné zemi nespočet, včetně štafet. Už jsem přece říkal, že jsme národ běžců, a tedy i běžeckých akcí.

A teď se možná někdo zeptá, kolik ho to bude stát…
Zvolit vhodný registrační poplatek byla pro nás ještě větší výzva než samotný běh. Dokud to byla omezená akce, nadšení stačilo. Věnovaný čas, gps lokátory, vodičské pásky, to všechno bylo z naší lásky k běhu. Ale všechno něco stojí, pokud to má za něco „stát“. Cenu oběda v restauraci (200 Kč) jsme tedy povýšili na záměr – na místo oběda, šel jsem se proběhnout (snad nám to hospodští odpustí). Je to málo, je to moc? To asi zhodnotíme v červnu po akci. Oproti štafetovým závodům máme výhodu, že nepotřebujeme značit trasy a mít na předávkách po celé hodiny hromady dobrovolníků, kteří se, chudáci, nemůžou ani proběhnout. Těmi dobrovolníky jsou pro nás vodiči, naši profesoři v běhu. A nakonec, kdyby si chtěl někdo z běhu odnést menší originalitu, v cíli nabízíme pamětní magnetku. Vodičům i běžcům.

Nepřemýšleli jste taky o nějakém dobročinném účelu, když už je to takhle celorepublikové?
Samozřejmě. To byla jedna z prvních myšlenek. Vždyť to má být happening. Ale postupně. V tuhle chvíli řešíme, zda s rozpočtem pro letošek přežijeme. Dokud akce nebude masová, je to jako když si ten vláček na trati má na sebe vydělat, ale skoro nikdo v něm nejede. Podle toho, jak dopadneme letos, nám napoví, do čeho se budeme moci pustit příští rok. Nápadů je spoustu, ale už takhle máme organizačních příprav až nad hlavu.

Pořád mě napadá spousta otázek. Přece jen je to dost rozsáhlá akce. Proto věřím, že to máte někde dobře a pohromadě vysvětlené a popsané.
Bez toho by to nešlo. Od začátku března máme už konečně funkční web, kam vše podstatné dáváme. Ještě není dokonalý, ale to podstatné tam je. Hlavně přehled aktuálních tras, „jízdní řád“ celé víkendové akce či registrační formulář, ale třeba i desatero vodiče, že hledáme další kapitány se svým týmem vodičů, že si každý může proběhnout úseků kolik chce a spoustu dalších informací. A běžce se snažíme oslovit samozřejmě na Facebooku, máme nově svůj Instagram a využíváme i jiné kanály. 

Je něco, co bys chtěl říci na závěr?
Každý víkendový běžec je vítán. U nás nikdy nenaleznete spojení „závod je vyprodán“ nebo „přihlaste se na wait-list“. Jsme tu pro všechny. A ještě poslední věc, co mám na srdci. Kdysi jsem četl knížku Born to run. Tam jsem se utvrdil, že není přirozenějšího pohybu, než je běh. A není přirozenějšího prostředí, než jsou naše lesy, louky, silničky, pěšiny, kopečky. A pokud i vy v tom vidíte určitou osobní výzvu, pojďte do toho s námi.

Podobné příspěvky

555 kilometrů z Chebu do Opavy na jeden zátah. Robotická cyklistka zvládla Krále 50. rovnoběžky

Běžci, nebuďte za smraďochy a neandrtálce. 7 pravidel, jak běhat s respektem k ostatním

Deník robotické cyklistky. Jaro je tu! Ptáci řvou, řepka smrdí a všude spousta kol