Ztracenou motivaci už jsem postupně našla. Naopak se mi chce jezdit víc a víc. Jen to počasí mi v tom trochu brání. Začátek měsíce je sice mrazivý, ale naštěstí suchý. V jeho druhé půlce už nějaké to „bílé svinstvo“ napadalo, naštěstí se to na silnicích dlouho neudrželo. Všeobecně mám většinu února obavy opouštět potmě Prahu, a když už z ní vyjedu, tak radši jen po hlavních silnicích, u kterých předpokládám, že budou nasolené. Přestože ke konci měsíce přišlo konečně mírné oteplení aspoň nad nulu, stejně byl letošní únor nakonec slabší než ten loňský. Pro to mám ale logické vysvětlení – letos byl o den kratší!

Číslo měsíce

-8,2 °C. Takovou mi Garmin v rámci mých únorových jízd naměřil nejnižší teplotu, konkrétně u Radonic, ležících asi kilometr od východní hranice Prahy.

Lenost měsíce

Už někdy v půlce ledna jsem si koupila nové pláště na cyklokrosku s tím, že je při první příležitosti obuju. První příležitost ale pořád ne a ne nastat. :-) Plášť, který mám na zadním kole, jde špatně sundávat i nasazovat, nechce se mu do patek. Tak jsem trochu sama proti sobě, že si ho tam pořád nechávám a riskuju, že se s ním budu při příštím defektu (zase) vztekat.

Kamarád mi i nabízel, že mi pláště přezuje, ale to musím sama. Ať vím, jak dobře nebo špatně mi jdou nasazovat. Ať jsem pro případ defektu připravená na to, co mě čeká. Jenže počasí je zatím milosrdné minimálně v tom ohledu, že na zemi není žádný sajrajt, tak nemám důvod se cyklokroskou zabývat. Je přece nejlepší to nechat až na ten moment, kdy na ní budu potřebovat za půl hodiny vyrazit do práce!

Osvěžení měsíce

Ledovou tříšť si dám vždycky ráda. Tedy když je venku aspoň třicet stupňů. Myslím nad nulou. V těchto dnech mi pravidelně vzniká v bidonech. Kdo by byl čekal, že po osmi hodinách venku v teplotách pod nulou kapalina zmrzne? :-) Aspoň jsem si prověřila, že do Monsteru nepřidávají nemrznoucí směs. :-)

Znamení měsíce

V Hloubětíně mi přeběhla přes cestu černá kočka. Čtyřproudovku sice přecházela způsobně po přechodu pro chodce, ale na červenou. Nevím, co to znamená pro tu smůlu, kterou by mi měla přinést – že by ji ta červená třeba vyrušila? Snad ji naopak neumocní…

Pověrčivá samozřejmě nejsem. Se dvěma různými černými kočkami jsem prakticky sdílela domácnost několik let a nosily mi všechno možný od žížal po ptáky, ale smůlu rozhodně ne. :-)

Fanoušek měsíce

Auto s touhle SPZ? To vypadá jako moje jméno na Stravě a můj loňský nájezd! Že by nějaký věrný fanoušek? No asi ne, spíš to vypadá na nějakou jmenovkyni, která chtěla na SPZ své jméno a nějaké jednoduché číslo. Kdo ví, třeba už kombinace KAT 77777 byla obsazená, tak si vybrala pětky. Každopádně děkuji svému známému, že mi SPZ vyfotil a poslal, díky čemuž jsem s ní mohla pobavit i na sociálních sítích.

Rampouch měsíce

Nechápu, proč, ale 9. února jsem nechutně vymrzla. Teplota byla plus minus stejná jako předchozí dny a vítr od Kremlu dokonce slabší. Zrovna v tu neděli jsem ale domů přijela zmrzlá jak rampouch, letos asi poprvé mě zábly i prsty na nohou. Dokonce asi víc než na rukou, kde běžně cítím chlad nejdřív. A k žádné změně výstroje v těchto místech nedošlo. Asi holt byla vyšší vlhkost vzduchu.

Bylo to až tak kruté, že mě to donutilo „dobrovolně“ zařadit pár kopců na zahřátí i s tím rizikem, že ve sjezdech zase vymrznu. Naštěstí ty sjezdy většinou končily v obcích jako Nový Knín nebo Dobříš, tak tam bylo aspoň trochu tepleji než někde v lese.

Déjà vu měsíce

Sjezd do Štěchovic. Kdybyste si prošli všechny moje loňské jízdy na Stravě, neviděli byste tam jediný průjezd úsekem Štěchovice-Slapy. A jen ti nejpozornější by zaznamenali jediný průjezd úseku Slapy-Štěchovice. Je to kopec jako každý jiný, takže tam nejezdím ráda, ale tomuto se od jisté doby vyhýbám tak nějak programově…

30. září 2023 jsem na něm totiž jezdila Everesting. :-) Ve zkratce pro ty, kdo nevědí, o co jde: Na vybraném kopci máte jezdit nahoru a dolů tak dlouho, dokud nenastoupáte 8848 metrů, tedy výšku Mount Everestu, nejvyšší hory světa. Podle některých zdrojů to „musíte“ stihnout do 24 hodin, ale spíš jde o to, abyste to nejezdili třeba týden s tím, že se mezi vyjížďkami pohodlně vyspíte. Důležité je to dát takzvaně na jeden zátah.

Já jsem si pro tuto výzvu vybrala právě tento kopec, protože ve srovnání s tím z Řevnic po 118ce na Mníšek, který bych měla z domova asi tak stejně daleko, má méně zatáček ve sjezdu. Takže když už se plazím pomalu nahoru, aspoň jedu rychleji dolů. A s menším rizikem, že to v polospánku pošlu někam do křoví. Tehdy jsem štěchovický kopec jela 46krát, tak není divu, že kdykoli se k němu přiblížím, naskočí mi husí kůže. :-)

To se koneckonců právě stalo i teď. Jela jsem ho naštěstí dolů, z čehož až takové trauma nemám, nicméně jsem byla úplně stejně zmrzlá, jako když jsem tehdy dojížděla poslední sjezdy. Akorát tehdy mi ta zima byla z nevyspání a únavy, i když bylo kolem 12 °C, dneska jsem byla zmrzlá proto, že bylo kolem nuly. Tak mi hned naskočily vzpomínky na to, jak jsem při každém výjezdu musela koukat na sraženou veverku a v každém sjezdu jsem míjela pomníček. Ten tam tedy mimochodem jeden přibyl…

Zklamání měsíce

„Silnice“ z Tuklat do Rostoklat. Už několik let se jí vyhýbám, protože je to strašný tankodrom. „Vyřešili“ to přenosnou značkou varující před nerovnostmi, tak jsem si říkala, že je aspoň dobrým signálem, že to tam ještě neopravili. Dokud tam bude, nemá smysl tam zkoušet jezdit.

A před pár týdny zmizela! A tak jsem se 10. února rozhodla zkusit úsek projet, abych zjistila, jestli tam neudělali aspoň pár obdélníků nového asfaltu na těch nejhorších místech…

Těsně za vesnicí ten asfalt ještě není až tak strašný, tak si říkám, že tam asi usoudili, že oprava ještě není třeba. Čím dál od Tuklat dojedu, tím více mě přechází optimismus. Za těch pět nebo kolik let, co jsem tudy nejela, sem snad nekydli ani jedinou lopatu asfaltu! Naopak to vypadá, že v podjezdu pod tratí, kde to bylo vždycky nejhorší, někdo i ty poslední zbytky asfaltu ukradl.

Stejný osud nejspíš potkal tu slavnou značku. Buď je někde ve šrotu, nebo byla přesunuta někam, kde je potřeba ještě víc. Takové místo se asi bude těžko hledat, a já po něm rozhodně pátrat nebudu. Z druhé strany úseku značka pořád je, tak aspoň lidi jedoucí od Rostoklat vědí, co je tam čeká…

Oprava měsíce

Bohužel se netýká žádné silnice, i když jak se to vezme, vlastně ano. :-) Jeli jste někdy od Lysé n. L. na Dvorce? Asi jste si všimli ukazatelů na křižovatce, kde na Dvorce, Sojovice a Starou Boleslav jedete doleva a na Starou Lysou rovně. Nejspíš už jste si ale nevšimli, že u šipky doleva bylo několik let špatně číslo silnice. :-) 311 místo 331.

Co si budem, takovéhle detaily mě vždycky vykolejí. :-) Popravdě už jsem ani nedoufala, že by se někdo zabýval nápravou, když jde jen o číslo silnice a ne třeba chybu v názvu obce nebo kilometráže. A světe, div se, oni to fakt opravili! Teď ještě opravit ten poslední kousek asfaltu od křižovatky k hospodě a bude to ideální…

Návrat měsíce

Hurá, je zpátky! Kdo? No přece moje „oblíbená“ díra na Černokostelecké. Nachází se kousek před semaforem, za nímž se „převtěluje“ v Kutnohorskou. Už ani nevím, kdy se objevila poprvé, ale loni jsem mapovala více či méně úspěšné pokusy o její zaplácnutí. Už to vypadalo, že příběh skončil happy endem a záplata v silnici bude držet jednou provždy…

Asi v polovině února, tedy poté, co několik dní v kuse byly teploty lehce pod nulou, se díra opět otevřela! Neřekla bych ale, že je v plné síle, vrátila se tak z 80 procent. Asi v ní ještě zůstala aspoň první lopata asfaltu, kterou do ní loni na jaře kydli. :-) Ale to je nejspíš jen otázka času… Tak uvidíme, jak dlouho tam bude strašit tentokrát…

Vyměknutí měsíce

Suchý únor skončil ve středu dvanáctého. Ne, pít jsem nezačala. Kromě „bombardina pro chudé“, tj. teplého mléka s vaječným koňakem a sprejovou šlehačkou, které si po dojezdu občas udělám na zahřátí místo kakaíčka, nepiju už docela dlouho.

Suché dnes přestaly být silnice, po poměrně dlouhém „období sucha“ začalo sněžit. Moc sněhu (aspoň v Praze) tuto zimu zatím nebylo, tak nenadávám (jen trochu brblám) a beru to tak, jak to je.

Ve středu jsem cestou z práce vyměkla natolik, že jsem po práci dala jen 26 kilometrů. V té chumelenici a po mokrých silnicích mě to fakt nebavilo, bála jsem se vyjet z Prahy, aby to tam nenamrzalo. A jak jsem byla mokrá, byla mi i docela zima. K tomu věčné dilema, jestli mít radši zasněžené brýle, přes které nic nevidím, nebo si nechat vločky padat do očí…

V neposlední řadě jsem si zapomněla v kapse vyměnit silniční duše za cyklokrosové, když už jsem vyměnila kolo. Tak ještě abych trnula, jestli nepíchnu, protože nejenže by se mi v tomhle sajrajtu fakt nechtělo měnit duši, ale ještě doufat, že se mi ta silniční v cyklokrosovém plášti neutrhne od ventilku jako posledně…

Aspoň že pedály už jsem sjednotila a nemusím řešit tretry. Už se těším, jak se budu marně snažit zacvakávat silniční kufr obalený sněhem do pedálu… Ale ono mi to nikdy moc dobře nešlo ani s těmi bajkovými. :-P

Zkrátka se mi nasbíralo moc „důvodů“, proč to dneska zkrátit. Aspoň budu mít večer čas a sílu přezout na cyklokrosce pláště. Myslíte si, že jsem se k tomu od toho povzdechnutí o lenosti z přelomu měsíce dokopala? Jasně, že pořád jezdím na tom, při jehož nasazování pokaždé tak nadávám, jak jde špatně do patek!

(Update: Po dojezdu jsem ze sebe shodila nacucané oblečení a s kýblem teplého kakaa hodila šipku do ještě teplejší vany. V té jsem se tak nějak zabydlela, až se nakonec nějak stalo, že byla půlnoc a na nějaké přezouvání jsem se samozřejmě vyprdla a přesunula se nejkratší cestou do pelechu.)

Tvl, začíná se ze mě stávat nějaká princeznička! Ještě pár takových dní a… Sejdeme se na Zwiftu! :-D Teď si samozřejmě dělám legraci, nic takového nemám v úmyslu praktikovat. Zakládám si na tom, že na rozdíl od jiných „sběratelů kilometrů“ najíždím vše venku.

Následující den už mi trochu otrnulo, a i to počasí se trochu umoudřilo. Přes den sice vydatně sněžilo, padaly velké mokré vločky, ale – aspoň tedy v Praze – bylo (v rámci možností) teplo a na silnicích toho moc nezůstávalo. Ty „větší“ byly navíc poměrně brzo nasolené. Měla jsem obavy, že má „cesta z práce“ dopadne jako včera, ale jak přestalo sněžit, nakonec jsem se hecla.

Z Prahy jsem se bála vyjet, od svého regionálního zpravodaje jsem měla i info o tom, že počernické sklady nebudou dobrý nápad. Přece jen jsou na samém okraji Prahy a o dost výš než její centrum, teplota tam bývá spíše „středočeská“ než „pražská“. Tak jsem si vzpomněla, jak jsem koncem roku v rámci dohánění restů objížděla 10 km dlouhý okruh, řekněme, okolo Strašnic.

Foukalo ze západu, tak se mi systém „na východ po Kutnohorské do mírného kopce a na západ po Dolnoměcholupské a Rabakovské převážně z kopce“ jezdil docela dobře. Ani tak jsem si moc nedokázala představit, že bych to měla objet devětkrát. Tak jsem tomu nechala volný průběh s tím, že až mě to přestane bavit, pojedu buď jinam, nebo domů.

Zkratka k lepšímu spánku i regeneraci: Co umí GABA a Magtein?

Rozhodl to za mě stav silnic. Kutnohorská byla nasolená, ale Rabakovská se po čtvrtém kolečku třpytila o dost jinak než sůl. Na Úvalské proti mně jel sice sypač, ale bohužel už jsem nedohlédla, jestli do té Rabakovské odbočil. Navíc by stejně napřed posypal protisměr, a kdo ví, kdy by se vrátil posypat i „mou“ polovinu silnice.

Zkusila jsem proto místo pátého kolečka z Kutnohorské neodbočit a pokračovat až na začátek Uhříněvsi. Kruhový objezd je koneckonců ideálním místem, kde to „bezbolestně“ otočit. Druhou otočku jsem si „založila“ v mírném stoupání mezi samoobslužnými myčkami ve Štěrboholech, dál už to bylo „zbytečně“ z kopce, to bych pak musela jet zase zbytečně do kopce. Navíc by to dál mohl být problém otáčet – jednak je za křižovatkou s Průmyslovou větší provoz, jednak tam přibude vyvýšený tramvajový pás…

Můj vyhlédnutý úsek měl něco přes čtyři kilometry podle toho, kde přesně jsem se otočila. Dala jsem si ho tedy pětkrát, v západním větru se dal jet na mé poměry i docela rychle. I tady to bylo proti větru spíš z kopce a s větrem v zádech spíš do kopce… Navíc bez zbytečných semaforů, zatáček a všemožných nerovností. Domů přijíždím skoro přesně se stovkou kilometrů na Garminu.

Jistota měsíce

Silnice I. třídy. Zvlášť kolem poloviny února, kdy pár centimetrů nasněžilo a teploty se dlouhodobě držely pod nulou, jsem se bála zvlášť potmě jezdit mimo hlavní silnice.

Po práci se proto většinou nehnu z Prahy, v sobotu 15. února jsem pro jistotu jela na pizzu do Poděbrad po 611ce (dobře, až někam za Poděbrady je to silnice II. třídy). „Zpátky“ jsem to místo nějakého obvyklého okruhu vzala po hlavní těsně před Hradec, kde jsem to otočila a jela po ní zase zpátky. Lepší mít trasu ve tvaru „nevzhledné čáry“ tam a zpět, než si někde v lese ustlat v zatáčce.

Zbystřila jsem pro jistotu vždy na kruhových objezdech, což byly prakticky jediné „zatáčky“ na trase Praha–Hradec Králové–Praha. S některými jsem se za tu dobu, co jezdím, seznámila až moc zblízka. Tentokrát se mi to naštěstí nepodařilo. :-)

Co je na tomto stylu ježdění trochu nešťastné, je provoz. Nemyslím to tak, že by mi vadilo, že potkávám hodně aut, s tím jsem tak nějak smířená a na hlavních silnicích je místa dost pro všechny. I pro ty méně inteligentní jedince, kteří cyklisty jedoucí po silnici I. třídy mají potřebu „zdravit“ dlouhým zatroubením, jako by neměli právo po ní jezdit…

Horší je spíš to, že jak mě předjíždí víc aut, častěji se mi aktivuje radar, čímž se vybíjí ještě rychleji. Když k tomu připočítám sníženou výdrž baterie v důsledku mrazu a minimum zastávek, při kterých bych mohla radar aspoň trochu dobít, je to vražedná kombinace a záložní blikačka přichází ke slovu prakticky na každé vyjížďce delší než 120 kilometrů.

Světýlka měsíce

Davle. Ještě v půlce února tam měli rozsvícenou vánoční výzdobu. Možná z lenosti, možná je v tom nějaká symbolika… Ať už je důvod jakýkoli, teď už to tam asi nechte přes léto, to uteče jak voda a v září si ušetříte práci s věšením! Jinak je samozřejmě světýlkem měsíce můj čtvrtkilový MagicShine. :-)

Měkkejš měsíce

Neděle 16. února byla jedním z nejchladnějších dnů, výjimkou nebylo ani občasné sněžení. Takže přesně takové počasí, ve kterém opravdu nechcete řešit defekt. A jak se toho defektu pořád děsím, zpozorním, kdykoliv mám jen trochu pocit, že mám to kolo měkké.

Přesně ten pocit nastal asi na 120. kilometru, kousek za Kolínem. Koukám pod zadek a nepřipadá mi, že bych měla plášť kdovíjak rozplácnutý. On je takový defaultně „balónový“, takže jsem tento pocit měla už několikrát „neprávem“, jak jsem zvyklá na úzké silniční pláště nahuštěné na 100 PSI. A pocit, že to nejede, svádím na to, že je mi zima, jedu mírně do kopce, navíc na cyklokrosovém kole se širšími gumami.

Asi po půl hodině cítím potřebu „zadek“ zkontrolovat znova. Stejně budu muset brzy zastavit a vyměnit vybitý radar za záložní blikačku. V tom mrazu jdou ty baterky mimochodem strašně rychle do háje, radar mi i s krátkým dobitím v rámci občerstvovací pauzy nevydržel ani šest hodin. Při této zastávce jsem ale zadní kolo zkontrolovat zapomněla. :-)

V Úvalech už mi ale „měkkejš“ připadal neúnosný, a ač jsem ještě necítila ráfek, už mi bylo jasné, že mi to kolo opravdu uchází. Sice dost pomalu, ale jistě. Z Kolína do Úval to pár desítek kilometrů bude, tak ani nepřemýšlím o tom, že bych měnila duši, tasím kapesní kompresor a kolo dofouknu. Z původních 60 PSI jich v něm zbylo 30…

Měla jsem trochu dilema, kdybych jela „pro jistotu“ domů nejkratší cestou, neměla bych 200 kilometrů. Ale co když mi to začne ucházet rychleji? No v plánu mám ještě krátké kolečko z Újezda přes Klánovice, Šestajovice a Jirny zpátky nad Úvaly. Tak snad už to nebudu muset dofukovat mockrát…

Po objetí „bonusového“ okruhu zastavím se 170 kilometry na hranici Prahy, kolo mi za těch asi 25 kilometrů, co jsem ujela od prvního dofouknutí uteklo o 20 PSI. Svou „vrčící kostičkou“ to během minuty napravím a počítám s tím, že ještě jednou budu muset dofukovat. To nastane v Dubči, tedy asi 13 kilometrů od domova.

Muset třikrát dofukovat sice někomu může připadat jako pořádný opruz, já jsem ale byla ve výsledku ráda, že ke mně ten trn, který jsem doma z pláště vytáhla, byl tak milosrdný, že mě nenutil duši vyměnit. To bych totiž musela zápasit s tím pláštěm, který chci už od Nového roku vyměnit za nějaký, který si sedne do patek už při tlaku, na který nepotřebuju dílenskou pumpu.

K přezutí jsem se tedy konečně dokopala doma. V jednu hodinu večer. Stejně jsem potřebovala minimálně duši vyměnit, tak už jsem to vzala při jednom. A protože jsem estét (ha ha), přezula jsem rovnou i přední plášť, přece nebudu mít jeden plášť s tmavě šedým bokem a druhý se světle béžovým. I když… On by po pár vyjížďkách ten béžový mohl být taky tmavě šedý. :-P Už při nasazování se mi ho samozřejmě podařilo upatlat od řetězu…

Výročí měsíce

Ve středu 19. února 2025 uplynulo přesně 11 let od chvíle, kdy jsem se zaregistrovala na Stravu a nahrála tam svou první trasu. Tehdy ještě telefonem, na kterém jsem navíc nahrávání zapnula pozdě. Od té doby jsem na sportovní sociální síť zaznamenala dalších více než 7000 aktivit čítajících více než 418 000 kilometrů.

Zvěřinec měsíce

Sotva se trochu oteplilo, přibylo na silnicích i zvířátek. Zrovna během cesty z práce 21. února jich bylo opravdu nějak extrémně hodně. Tři dvojice srnek, početná partička zajíců na cyklostezce ze Zelenče na Zápy (v menších počtech mi přeběhli přes cestu ještě na dvou dalších místech). A jako třešnička na dortu na mě kousek od Úval z příkopu koukalo asi pět malých divokých selátek. Rychle pryč, než se z křoví vynoří jejich rodiče…

Kočky už ani nepočítám, ty mi přijdou čím dál sebevražednější. Je s podivem, že jsem dosud přejela jen dvě, z toho jedné navíc jen ocásek… Poslední dobou občas zažívám i „nálety“ sov. Zato káňata jsou čím dál línější – dřív z větví stromů kolem silnic startovala, sotva jsem se přiblížila. Teď ten pták většinou jen sedí a čumí, občas je tam nějaký náznak pohybu křídel, ale většinou stihnu projet dřív, než je roztáhne, tak je zase poskládá a sedí dál…

Průzkum měsíce

Když jsem u příležitosti 11. „výročí“ založení účtu na Stravě vyvěsila dosavadní heatmapu, jako vždy jsem byla komentujícími upozorňována na to, kde mám „bílá místa“. Sama je tam totiž nevidím. :-) Kromě Šumavy, Beskyd či Jeseníků, kde se to dalo celkem očekávat, jsem měla docela velký neprojetý „flek“ v oblasti mezi Rakovníkem a Louny. A tak když se teploty konečně vyšplhaly nad nulu, rozhodla jsem se to začít napravovat.

Trasu jsem si sice připravila v Garmin Connectu, ale nečekala jsem, že ji využiju už tak brzy, tak jsem si ji do Garmina samozřejmě nepřetáhla. Vyrazila jsem tak nějak po paměti do míst, která jsem plus minus plánovala projíždět. Vzhledem k tomu, že ta „netknutá oblast“ byla docela velká, měla jsem celkem jistotu, že nějaké neprojeté silnice vymetu.

Světe, div se, okolo Křivoklátu to bylo pořád do kopce. :-D Kdo by to byl řekl… Z Městečka to kupříkladu bylo nejen do kopce, ale ještě po kostkách, a to dost hnusných. Přidávám na black list. :-P Tak až tam ty kostky jednou zruší, nezapomeňte mi dát vědět. :-)

Naskytly se mi krásné výhledy, silničky v lesích byly malebné, klikaté, úzké… Ale taky mokré, protože na ně stékal tající sníh ze svahů, který s sebou bohužel občas bral i nějakou tu hlínu nebo bláto. Ve sjezdech jsem byla radši opatrná, ještě včera večer jsem narazila na silnici na ledové plochy, a to jsem zdaleka nebyla tak vysoko ani tak v lese jako teď.

Cedule varující, že silnice se v zimě neudržuje, mi moc odvahy nedodávaly. Naštěstí vše dopadlo dobře a na asfaltu byly jen místy plošky tajícího sněhu, které by mi nejspíš nepodklouzly, ani kdybych na ně najela. Bílý sníh krásně kontrastoval s černými silničkami, které díky vodě vypadaly ještě tmavší.

Kromě neustálého stoupání pro mě byl problém i všudypřítomný posypový štěrk, který byl asi jediným způsobem zimní úpravy místních silnic. Ne že by ho tam bylo tolik, že bych měla strach, že mi to v zatáčce podjede, spíš jsem se obávala defektu. Nejen z tohoto důvodu, ale i kvůli místy horšímu asfaltu jsem trochu litovala, že jsem dnes nevzala cyklokrosku, ale silniční kolo. Naštěstí jsem si nějakým nedopatřením do plášťů nic nebezpečného nezapíchla.

Hejty měsíce

Když je někdo vidět, musí počítat se vším. A tak zatímco na Stravě pod mými jízdami převažují pozitivně míněné komentáře, z diskusí pod články, které o mně vycházejí na serverech různého zaměření, mám spíše opačný dojem.

Na to, že někdo nevěří, že se takové objemy při práci dají jezdit, už jsem si zvykla. Naštěstí se vždy najde nějaká dobrá duše, která se mě zastane a pošle dotyčnému odkaz na můj profil na Stravě, kde je vše vidět.

Levný dopamin nám krade radost i motivaci. Jak se zbavit závislosti a resetovat mozek?

Pak jsou tací, kteří mají potřebu rozebírat efekty naježděných kilometrů na mé zdraví, ale i společenský, nebo dokonce sexuální život. I to se dá brát s nadhledem – ono taky jak jinak se dívat na to, když vám člověk, který vás nezná a třeba ani nikdy neviděl, říká, co máte dělat se svým životem? To bych se musela zbláznit, kdybych tohle všechno brala vážně. Kdyby se radši zabývali svými životy… Ale až budu potřebovat poradit, vím, kam se obrátit. :-)

Co mě ale – ostatně asi jako každou ženu – vždycky trochu zabolí, jsou narážky na můj vzhled. Tak zaprvé, když už se o mně někde píše, je to zpravidla v souvislosti s ročním nájezdem. A rok končí v prosinci, fotky přikládané ke článkům proto většinou vznikají v lednu. Po Vánocích. V zimě. V době, kdy si tělo žádá tukové zásoby a já mu je dopřeju. A v neposlední řadě – kamera opticky kila přidává. :-P

Zkusím se z toho poučit – ne, dietu fakt držet nezačnu – a pro jistotu, kdyby se o mně náhodou příští zimu zase někde psalo, zkusím pořídit dostatek obrazového materiálu přes léto. Ať mě v lednu nemusí fotit s vizáží panáčka Michelina obaleného nejen špeky, ale i několika vrstvami teplého oblečení. Další variantou řešení je spáchat něco „článkuhodného“ už v létě. :-)

A že se někomu nelíbím v obličeji? Váš problém. :-) Nechystám se ni na víčka, ani na botox. Každý jsme nějaký a mně už přece jen není dvacet, tak mám nárok na nějakou tu vrásku nebo bradu navíc. Lidi, mějme se rádi a zkusme si vzájemně co nejmíň otravovat životy. Howgh.

Bilance:

• Za měsíc najeto: 3412 km
• Od začátku roku najeto: 6418 km
• Nejdelší jízda: 269,6 kilometrů
• Počet defektů: 1
• Počet pádů: 0

Co k tomu říct na závěr? Míň než loni, ale aspoň víc než v lednu. Doufejme, že zima už se pomalu loučí a bude už jen tepleji. Probouzející se jaro je přece nejlepší motivací vyrazit na kole do přírody. Vždyť i ze silnic se dají vyhlížet sněženky a nasávat vůně kvetoucích stromů. Na tu si ale ještě budeme muset pár týdnů počkat.

Jak dopadne březen? Budou to aspoň čtyři tisíce kilometrů? A padne už konečně třístovka? Loni tam touhle dobou byly už tři, letos se nějak nejsem schopná vyhrabat z pelechu dostatečně brzo. Tak uvidíme, snad mě sluníčko vykope. :-)

Kat Secteur

Deník robotické cyklistky: Leden ve znamení hledání ztracené motivace

• Vyběhněte z temnoty: Jak vám 15 minut pohybu pomůže víc než psychofarmaka
• Vitamin D je v zimě nutnost. Jak ho správně doplnit a proč bez K2 nefunguje, jak má?
• CBD ve sportu: Legální doping, nebo jen dobře promazaná marketingová mašina?
• Tři cviky, žádné výmluvy: Korteho metoda z vás udělá lepšího běžce
• Australské jógové dobrodružství: Když už změna, tak pořádná