Říjen byl nějaký slabý. Po zářijovém pádu mám pořád strašný respekt ze zvěře a při každém zašustění křoví jdu okamžitě na brzdy. Při každém vyjíždění do tmy nemyslím na nic jiného, než co mi zase skočí do cesty. Do toho přišlo pár chladných deštivých dní, které mi přinesly rýmičku, ta tu motivaci pořádně jezdit taky trochu srazí… A tentokrát už se mi nevyhnuly ani defekty, aspoň že ty pády ano!

Chcete si to přečíst od začátku? Celý Deník robotické cyklistky najdete ZDE!

Jasnovidec měsíce

Tak tady fakt nevím, jestli jsem byla identifikována, nebo jestli to byla náhoda. Normální cesta z práce, Vinohradská ulice kousek od Flory. Přechod pro chodce k tramvajové zastávce, na který lidi kolikrát vbíhají rychlostí, jako by byli na běžeckém okruhu, kde jim nic nehrozí. Živáčka u něj stát vidím, tak automaticky přibržďuju…

Pán ale rozevlátým gestem dává najevo, že mám jet, a když ho míjím, pronese komentář: „Vy to máte určitě ještě na dlouho.“ Jak to sakra mohl vědět? :-D Naprosto netuším, jestli to utrousil jen tak, nebo jestli věděl, komu na tom přechodu dává přednost. Sotva jsem vyjela z práce, jasně že jsem to měla ještě na dlouho.

Deník robotické cyklistky: Po návratu z Brna sejmula mě srna!

Louda měsíce

Tohle bude asi ještě trvat. Šrámy na lokti ze zářijové srážky se srnkou už se mi zahojily, ty na kole i duši asi bohužel zůstanou navždy. V tomto ohledu bylo dobře, že počasí v druhé půlce září nebylo zrovna baboletní a srnkám se asi moc nechtělo vylejzat. Jen to ve mně trochu vzbudilo iluzi, že už jsem se z pádu oklepala.

Že to tak ještě zdaleka není, jsem se ujistila začátkem října, kdy jsem si při jedné z vyjížděk připadala jak v nějaké staré počítačové hře, kdy na vás ze všech stran útočí nějaké příšery a vy před nimi máte uhýbat. Na jejich sestřelování nemáte munici. Sotva se začalo stmívat, skočila mi do cesty srnka těsně před Lstiboří. Mým jediným štěstím bylo, že ještě nebyla úplná tma a viděla jsem ji ještě v poli, asi dva metry od silnice. Pak přišel odraz, skok… A brzdy. Tak tohle bylo od té srážky určitě nejbližší setkání.

Srdce mi vyskočilo až do krku, a než jsem si ve vesnici našla místo, kde zastavím a vydýchám to, jdu na brzdy znovu. Tentokrát se – už ve vesnici – rozhodla bez rozhlížení přecházet kočička. A hned po ní druhá, pro jistotu z druhé strany, aby to nebylo moc jednoduché. Tak dost. Zastavuju a odpovídám na zprávy, které mi během vyjížďky doteď přišly, abych rozptýlila svou pozornost. A to nejedu ještě ani dvě hodiny.

To se mi nakonec nějak podařilo a v jízdě pokračuju jen s tím, že brzdím pokaždé, když zašustí křoví. Zrovna docela fouká, takže šustí i stromy a pole a já brzdím prakticky nepřetržitě. Vyjíždím z Týnce nad Labem a už ji tam vidím zas. V příkopu stojí srnka a čumí na mě. Svítí jí uši :-) Nevím, jestli to dělá moje světlo, nebo nějaká lampa, ale vypadá docela přízračně. Automaticky přibržďuju a čekám, co bude, naštěstí má aspoň tahle rozum a zdrhá někam do pole.

Mezi Božcem a Lipcem jsem tak před třemi lety potkala pořádného divočáka, tak tam jedu obezřetně preventivně. Naštěstí dnes nebyl doma a já na nástrahy temných lesů a polí zase pomalu zapomínám.

Prozření přichází u Choťovic. Na silnici si to z pole nakráčela dvě pořádná divoká prasata! Tvářím se, že tam vůbec nejsem, a trpělivě čekám, až přejdou. Už se chystám rozjet, když vtom z pole vybíhá třetí kus. Ne úplně sele, ale výrazně menší než ty dvě hovada, co šly před ním.

Tlačím ho očima, ale moc se mu nechce. Strašně se courá a já už pomalu začínám mít obavy, aby se pro něj ti dva bodyguardi nevrátili. Zároveň doufám, že nečeká na zbytek stáda… I tato epizoda měla šťastný konec a loudavé prasátko brzy zmizelo v poli. To, že je tam prasečák, přece ještě neznamená, že se tam budou prasata prohánět i po silnici!

Rýmička měsíce

No jooo, tak už došlo i na mě. Na přelomu září a října bylo fakt hnusně, nejenže se dost ochladilo, ale ještě docela dost pršelo. Drobně, ale furt. Tahle kombinace si o nachlazení přímo říká. Člověk by řekl, že když v tom chladu jezdím pořád, měla bych mít vybudovanou pořádnou imunitu… Tak vůči něčemu možná jo, ale občas se mi nějaká ta rýmička bohužel taky nevyhne.

Její příchod nebyl zrovna přátelský, přepadla mě venku, samozřejmě v jednom z nejvzdálenějších bodů vyjížďky, a ještě k tomu o víkendu. Hlava mě rozbolela takovým způsobem, že jsem byla ráda, že vůbec jedu. Ani tu dvoustovku jsem nakonec nedojížděla, a to mi do ní chybělo 15 kilometrů. Usmolených 15 kilometrů a já je nedojedu. To je jen šest koleček kolem skladů v Počernicích. Z nejhoršího jsem se ten den nakonec naštěstí vyspala a pak už jsem jen dva týdny klasicky posmrkávala… Naštěstí i to počasí se nakonec trochu umoudřilo.

Kukačka měsíce

Tenhle krok ode mě vyžadoval trochu odvahy, nicméně provést ho už bylo potřeba. Měla jsem na to celé léto, ale proč to zase nenechat na poslední chvíli? Mám kolem sebe několik dobrovolníků, kteří mi pomoc se zprovozněním cyklokrosky před zimou nabízeli. Jenže to by vyžadovalo nějakou tu logistiku, na kole, které špatně brzdí, se totiž přes půl Prahy, nebo ještě lépe ještě kousek za její hranici, neodvážím. A přece to nebudu brát do vlaku, tam jsou lidi :-P

Dlouho jsem váhala, jestli můžu mít tu drzost vzít kolo jiné značky na servis do Festky. To mám tak blízko, že bych tam v případě nouze došla i pěšky. Hodí se to vůbec? Stačí, že na něm v zimě jezdím… Ale přece nebudu s Festkou riskovat, že se někde rozplácnu na náledí. To by byla trochu drahá sranda, to na ní budu radši kosit srnky :-P Navíc bych do její zadní stavby stejně nenacpala „zimní gumy“.

V půlce října jsem tedy sebrala odvahu a mechanika o tu laskavost poprosila, ale co si budem, pořád mi to přišlo trochu blbý. Naštěstí mě vyslyšel a v pondělí 13. října jsem se vypravila na odvážnou pouť na kole, které nejenže skoro nebrzdí, ale ještě při každém pokusu o brždění strašně řve :-D A to se vyplatí! Když už nemůžu zastavit, dám aspoň dostatečně nahlas vědět, že jedu a všichni mají jít z cesty :-D

První dva kilometry jsem nemusela nic řešit, to bylo celou dobu více či méně do kopce, to mi k zastavení stačilo přestat šlapat. Při křížení Vinohradské už mě ale přešel smích, zjistila jsem totiž, že to nebrzdí špatně, ale spíš vůbec. Kolona se na ní naštěstí posouvala pomalu, takže ač jsem to poslala jedné dodávce přímo do cesty, její řidič byl shovívavý. Mávnu na omluvu a naštěstí pokračuju ještě kousek do kopce, kde mě nefunkční brzdy nemusí trápit.

Za Korunní už se to ale láme a začíná to mírně klesat. Zvláštní, že jsem si toho doteď nevšimla a myslela jsem si, že to je rovina. Radši to zabrzdím „protisvahem“ a pokračuju po svých. To bych to taky mohla ubrzdit až dole ve Vršovicích. Nebo třeba na Francouzské o tramvaj. Poslední kilometr dojdu radši celý pěšky. Beztak s sebou mám tenisky na přezutí, protože nepředpokládám, že by problém byl až tak banální, že bych mohla na kole za pár desítek minut zase odjet.

A tak jsem do hnízda plného Festek drze nasadila takovou malou kukačku :-) Malou kukačku s velikostí rámu 58 :-D

Procházka měsíce

Jo. Umím i chodit! Bylo mi řečeno, že moje „kukačka“ potřebuje nová ložiska. Bohužel jiná, než se dávají do Festek, tak jsem pro ně byla vyslána :-) A protože já musím mít všechno hned, tak jsem ještě týž den vyrazila místo oběda na „procházku“ do specializované prodejny na Žižkov, kde mi mechanik zjistil, že mají ta správná skladem.

Žižkov není zrovna rovinatá čtvrť, některé silnice vedou po spádnici a pro moje kolena to byl tedy celkem záhul, přestože jsem neušla ani pět kilometrů. Paní prodavačce jsem položila na pult lísteček s rozměry, nezbývalo mi než věřit, že si je vyloží správně. Ale vzhledem k tomu, že jeden je vnitřní a druhý vnější, prohodit to asi nejde :-D S ložisky jsem rovnou naklusala zpátky do Festky, abych už na ně nemusela myslet. A z Festky zpátky do práce, to už byl kousek. 4,76 km a šla jsem to skoro hodinu. Zlaté kolo!

Slušňák měsíce

„Blikáš jak p*ča, ču*áku!“ – „Zhasni to, zm*de!“ – „Vypni tu m*dku!“ A tak dále… Kdo vozí pod sedlem radar od Garminu, pravděpodobně od řidičů slýchá podobné věty pravidelně. Já se jim zas až tak nedivím, když dojíždím cyklistu, který tím potmě bliká, taky nadávám, že vidím prd. Ale na mód stabilního svícení to prostě nevydrží dost dlouho…

Pán, který mě na zbytečně intenzivní blikání radaru upozornil na Českobrodské, mě popravdě dost zaskočil. Najel vedle mě a stáhl okénko. V tu chvíli mě napadly dvě varianty – buď je to někdo známý a chce mě pozdravit, nebo dostanu vynadáno za radar :-) No b) je správně, i když ne úplně. Pán měl nejspíš na rozdíl od výše citovaných slušné vychování.

„Chtěl bych vás jen upozornit, že jak vám to vzadu bliká, dost to oslňuje, tak kdybyste s tím mohla něco udělat…“ vyrazil mi dech tím, že mu stálo za to zpomalit, aby mi to klidným tónem mohl říct. Skoro bych až vytáhla z kapsy banán a po vzoru nejmenovaných jedinců si čočku radaru přelepila samolepkou… Ale k pánově smůle banány úplně nevyhledávám a v kapse jsem žádný neměla :-P

Tak jsem mu jen slušně vysvětlila, že mě to mrzí, ale že to bohužel nejde ztlumit. Bezmocně rozhodil rukama a jel. I kvůli takhle slušným lidem tiše doufám, že s tím výrobce třeba pro příští model něco udělá. Stejně budou muset měnit konektor na USB-C, tak snad nebude až takový problém přidat možnost nastavení intenzity blikání…

Selfie měsíce

No dobře… Asi je jasný, že to moje selfie není… Ale proč se nechytit komentáře na Stravě, že mi to na té fotce sluší? :-P No jak na tu fotku tak koukám, bez make-upu už se asi radši fotit nebudu. Můj pohled působí tak nějak prázdně. A doteď jsem si nevšimla, jak mi ustupují vlasy! Holt už mi není dvacet…

Bloudění měsíce

Cyklostezku (nebo spíš místy jen cyklotrasu) z Roudnice do Litoměřic jsem jela už mockrát. Tak mě ani nenapadlo, že bych v opačném směru mohla mít problém najít nájezd. Vlastně jsem ji opačně asi nikdy nejela. Tak proč si tu premiéru nedat rovnou potmě?

Do Litoměřic jsem přijela přes Terezín po druhém břehu, v podstatě se setměním. Přejela jsem most – ten jsem ještě našla, to zas takový problém nebyl. Vím, že z cyklostezky k němu vyjíždím po nějakých kostkách přímo pod ním. Ale proč jezdit na kostky, když to určitě půjde i jinak?

Jenže to by mi muselo dojít, že mezi silnicí a cyklostezkou je ještě jedna drobnost. Naštěstí ne Labe, ale železniční trať. Ani tu zjevně není jednoduché překonat. Po silnici je to zbytečně přes kopec, tak jedu kousek podél trati v domnění, že najdu nějaký tunýlek.

Dřív než tunýlek jsem potkala živáčka, tak jsem ho oslovila s dotazem, kudy se na cyklostezku dostanu. Poradil mi, že jsem podjezd minula a že musím kousek zpátky, no na trase mám sice nevzhledný ocásek, ale jako daň za objetí toho kopce, který už si pořádně nepamatuju, ale vím, že tam byl, to asi stálo :-D

Objížďka měsíce

Těch by bylo… Ta nejošklivější mě ale šokovala v Liběchově. Značku, že je v jeho centru uzavřený jakýsi most, už vídám nějakou dobu. Ale když jsem v Litoměřicích přejela Labe a vracela se přes Kyškovice a Hoštku směrem na Štětí, nějak mi nedošlo, že se mě to bude týkat. Druhá varianta byla ve Štětí přejet Labe zpátky, ale to bych si překřížila trasu :-P

To budu radši riskovat, že ten Liběchov vůbec neprojedu a budu ho objíždět přes Kokořínsko, kde budu kličkovat mezi srnkami (v lepším případě) :-P Most byl skutečně uzavřený, žádnou lávku pro pěší jsem tam neviděla, což ještě neznamená, že tam nebyla :-)

Nějaké auto přede mnou jelo do takové úzké uličky, kde byla píchnutá přenosná značka „zákaz vjezdu – mimo rezidenty“ (dobře, bylo tam „mimo rezidenti“, tohle už ani nekomentuju, ale asi lepší než „mimo rezidentů“, z čehož vždycky rostu).

Tak jsem se rozhodla, že dnes se cítím být rezidentem, a jela jsem za autem. Silnička se na můj vkus trochu moc zvedala, ale vracet do Štětí se mi fakt nechtělo :-D A řadit malou pilu teda taky ne :-P Auto zajelo někam k baráku, tak mi trochu zatrnulo, jestli to tam nekončí. Teď už jsem byla odkázaná na sebe a mapu na Garminu. Ta se tvářila, že se zpátky k „devítce“ dostanu. Zástavbou jsem se z toho kopce sesypala zase dolů a opravdu mě to na „devítku“ vyplivlo.

Stoupání mě ovšem vykolejilo natolik, že jsem si myslela, že jsem úplně někde jinde :-D Z nějakého důvodu jsem byla přesvědčená, že jsem hned za tím rozkopaným mostem, takže na Mělník musím přece doleva. Háček byl v tom, že do těchto míst jsem se měla dostat právě až po té hlavní, na které jsem se vyskytla, a to tak, že po ní pojedu doprava. To mi došlo až ve chvíli, kdy jsem poznala, že opouštím Liběchov opačným směrem a po „devítce“ jedu na Želízy :-D

Naštěstí už bylo moc pozdě na to, aby tam byl nějaký hustý provoz, tak jsem to bez problému otočila a jela tam, kam jsem chtěla – přes Mělník a Brandýs domů :-)

Kolona měsíce

Kolon potkávám v Praze spoustu, zvlášť od té doby, co je v oblasti Vinohrad a Žižkova pořád něco rozkopaného. Zrovna teď třeba ulice Jana Želivského, k tomu v jednom místě zúžená i kolmá Vinohradská a nedaleká Počernická a uzavřená Dřevčická… To jen drobná ilustrace. Kolona, kterou tu vypíchnu, byla ovšem něčím specifická – byla jsem v jejím čele! To přece znamená, že jsem nejrychlejším vozidlem, ne? :-P

Ne, vážně… Bylo mi to trapné, ale nemohla jsem dělat nic než prostě jet. Na to, abych uhýbala někam do trávy, mám moc velkou hrdost. Jsem přece účastník silničního provozu, a kdyby tam stejnou rychlostí jen traktor, taky by neuhýbal. Bylo to na 101ce mezi Škvorcem a Úvaly, za mnou byla zrovna nějaká velká obluda a za ní se pomalu štosovala další a další auta.

Vždycky když to vypadalo, že se blíží přehledný úsek, na kterém by mě ten náklaďák mohl předjet, zrovna se na něm vynořilo auto v protisměru. Nakonec za mnou chudáci jeli až do těch Úval, kde jsem najela na 12ku a náklaďák za mnou. Tam už měl naštěstí dost místa na to, aby mě předjel.

Možná mě ti řidiči za ním ani neproklínali, protože mě přes něj nejspíš ani neviděli a mohli si myslet, že zdržuje on. Koneckonců se mi to mockrát stalo naopak – přede mnou zdržovalo nějaké auto nebo traktor, a když to konečně někam odbočilo, začala mě předjíždět ta fronta, co se tvořila za mnou. Ti „vzdálenější“ samozřejmě viníka neviděli, a když míjeli mě, celkem logicky si vyvodili, že jsem to určitě musela brzdit já. Tak tentokrát jsem to já aspoň jednou opravdu byla :-P

Shovívavost měsíce

Běžně moc neprasím. I v prázdných křižovatkách uprostřed noci čekám na zelenou, po chodnících jezdím, jen když to opravdu jinak nejde… Tohle byla ale jedna z těch vyjížděk, kdy jsem byla mokrá, byla mi zima a to poslední, co jsem potřebovala, byla červená na semaforu. Navíc taková, která k tomu zaprasení trochu svádí – odbočování doprava v naprosto přehledné a toho času úplně prázdné křižovatce…

Sama nevím, jestli tento semafor funguje klasicky, nebo jestli je tam nějaká magnetická smyčka, ale celou dobu, co jsem se k němu blížila, na něm nebyla zelená ani „globálně“, ani odbočovací. Vyhodnotila jsem tedy, že tam ta smyčka, kterou se mi nepodařilo aktivovat, asi někde byla. Důkladně jsem se tedy rozhlédla a do křižovatky vjela. V tu chvíli jsem periferně viděla, že za mnou jede auto, tak jsem si říkala, jestli ještě na poslední chvíli nezastavit, protože mi tu případnou smyčku spustí, ale vykašlala jsem se na to a jela.

Auto mě dojelo, předjelo… A na boku mělo nápis „Pomáhat a chránit“… Maják naštěstí nerozblikalo a plynule pokračovalo v jízdě. Tak snad měli hoši důležitější věci na práci než pokutovat zmoklé cyklistky. Vždyť já bych v tom stavu ani nevytáhla peněženku z kapsy, protože bych ji zmrzlými prsty nenahmatala. Můj průjezd na červenou museli vidět, jestli jsem ten semafor teda nepřezářila radarem :-P Tímto shovívavé hlídce děkuji :-)

Vichřice měsíce

Ten den bylo dost hnusně. Kromě celodenní vichřice ze západu ještě trochu sprchlo a pocitově mohlo být klidně kolem nuly. Cestou na východ jsem se samozřejmě chrochtala, ještě jsem schválně vyrazila po I/12 na Kolín, abych se případným kličkováním zbytečně nevystavovala bočním poryvům. Pak kousek po I/38, přece se před větrem nebudu schovávat v Kolíně.

Starý Kolín, Svatá Kateřina, Záboří nad Labem (které je spíš nad Doubravou :-P)… Z něj už improvizace na Svobodnou Ves a Brambory, kde už se na mě zleva šklebil hřeben, na který se mi nechtělo. A mrak, který se moc neptal na to, jestli se mi pod něj chce, a prostě přišel.

Stoupání mi nakonec přišlo vhod, aspoň jsem se zahřála. Jen jsem teda na kopec jela až na třetí pokus, protože v Semtěši bych musela ještě kus po kostkách (stačil úsek, který jsem musela jet tak jako tak – teda nemusela, ale zapomněla jsem, že tam ty kostky jsou, tak jsem je neobjela), a na I/17 bylo nějaké zúžení a strašně dlouhá fronta aut na semafor.

„Moje“ odbočka na Bílý Kámen byla sice strašný tankodrom, do kopce to bylo asi víc než po té hlavní, ale nepotkala jsem tam ani auto. V jakési Březince jsem konečně odbočila na sever, navíc po krásném novém asfaltu (v tankodrom se změnil poměrně brzy, ale ten kousek jsem si užila i v tom dešti :-D).

Pořád jedu podle šipek na Přelouč, vítr i déšť šikmo zleva do zad. Silnice přes les byla vyasfaltovaná tak divně do oblouku, že jsem měla strach nejet úplně prostředkem. Připadala jsem si jak na takové té vráse nahrnuté vedle vyjetých kolejí, jen byla asi dva metry široká. Kraje byly rozbité a plynule se svažovaly do příkopu. Naštěstí se ke straně musím uklidit jen asi třikrát, moc velký provoz přes vesnice jako Sovoluská Lhota nebo Brloh (překvapivě) nebyl.

Za Přeloučí dojde na lámání chleba, pozvolna to stáčím přímo proti větru. Vybírám si silnice aspoň trochu schované v lese – Břehy, Strašov, Štít… Na Pamětník už se mi jet nechce, tam je strašný tankodrom, navíc ty prkýnkové mosty po dešti asi nebudou úplně nejbezpečnější. na Chlumec tedy odbočuju (podle značky vlastně spíš neodbočuju, protože jedu pořád po hlavní) už přes Lučice.

Najíždím na 611ku a začíná to správné peklo. Napřed ještě v Chlumci kopec k zámku, za ním je to naštěstí přes les a mírně z kopce. Do Lovčic se mi jede (v rámci možností) ještě překvapivě dobře. Naprosto otevřený úsek z Lovčic do Dlouhopolska je pro mě utrpením. Tam se trápím i v normálním větru. Upnu se k světýlkům motorestu v dálce, která se ke mně pomaloučku přibližují (nebo je to spíš naopak? :-P).

Ještě než dojedu do Dlouhopolska, mám jasno – ne, po hlavní dál na Poděbrady fakt nepojedu. Jsou tam takové dva brdky a z představy, že je jedu proti téhle vichřici, už mě bolí kolena. Stočím to tedy na Městec Králové a cestou na Činěves se schovávám do lesa. Z Činěvsi na Nymburk se jede rozhodně líp než po hlavní silnici. Spoléhám na to, že se aspoň v Nymburce a v Lysé na nějakou dobu schovám.

Za Lysou se uchýlím k zoufalému činu – než abych vymýšlela, jestli se radši budu brodit listím na cyklostezce přes Toušeň, nebo objíždět uzavírku v Čelákovicích, poslala jsem to výjimečně přes les na Sojovice. Před větrem jsem se tam schovala, před kostkami ale ne :-P Ze Staré Boleslavi jsem dřív jezdívala na Kostelec, Všetaty, Lhotu nebo prostě tam někam. Ale od té doby, co mě tam sejmula srnka, se mi tam nějak nechce :-P Navíc je II/331 pořád v nějakých úsecích uzavřená, tak se mi nechce sledovat, kudy je to průjezdné zrovna teď.

A tak se zaťatými zuby na kruhovém objezdu na začátku Staré Boleslavi odbočuju na Brandýs! Co největší část kostek se snažím projet na setrvačnost, zbytek už nějak došlapu. Za sebou jsem samozřejmě měla auto, tak jsem ani moc nemohla kličkovat podle toho, kde jsou mezi kostkami menší mezery. V Brandýse už jen zaprasím po chodníku uzavřený výjezd a přetrpím to na Dřevčice, Jenštejn a Radonice. Po vjetí do Prahy už je vítr naštěstí přijatelnější…

Dotaz měsíce

Ten přišel v rámci výše popsané vyjížďky. V Kostomlatech nad Labem jsem na chvilku zastavila na takovém plácku pod zídkou. V zimních rukavicích jsem měla strach vytahovat tyčinku z kapsy za jízdy, abych nevyházela i zbytek jejího obsahu, navíc nevím, jestli bych ji dokázala v „klepetech“ rozbalit.

Nějak intuitivně jsem se zrovna dneska podívala nad sebe nad úroveň té zídky, kde je dům. A zrovna tam byla v okně vyložená nějaká paní s cigaretou :-D Přestože byla tma, naše pohledy se střetly a mně už bylo blbé se tvářit, že ji nevidím. „Dobrý večer,“ vysoukám ze sebe – já, asociál, který s cizími lidmi nemluví :-P Vlastně jsem v tu chvíli ani nepřemýšlela nad tím, jestli už je večer, ponětí o čase jsem moc neměla, ale už byla tma. První den zimního času, takže mohlo být klidně půl šesté. Ale podle dojezdu to tipuju spíš na devátou, kdy už většina lidí večer má. Z ohleduplnosti na tu chvilku zhasínám přední světlo.

Paní mi odpověděla stejným pozdravem, a zatímco jsem tiše doufala, že tím to končí, ona vznesla poněkud překvapivý dotaz: „Padá vám batůžek, co?“ Cože? Jaký batůžek? A proč by mi měl padat, i kdybych ho měla? No zachovám vážnou tvář a odpovídám, že naštěstí žádný nemám, že si jen potřebuju rozbalit tyčinku. Pak přišel ještě dotaz na to, jak se mi jede v té vichřici, tak jsem po pravdě odpověděla, že nic moc, ale že když jsem jela 100 kilometrů po větru, musím si to „odpracovat“ cestou zpátky.

Ale jak proboha přišla na ten batůžek? Aspoň jsem měla čím zabavit mozek na příští asi tak půlhodinu :-D Nejspíš si všimla, že mám ruku za zády, a nenapadlo ji, že mám na zádech kapsy a ne batůžek…

Barvičky měsíce

Říjen je pro mě v mnohém trochu depresivní. Ochlazuje se, přicházení první mrazíky, dny se zkracují, posouvá se čas a příroda prostě dává najevo, že léto je nenávratně v trapu. Nebo tedy, jak se to vezme, zas až tak nenávratně ne, ono se vrátí, ale zas až za nějakých 8 měsíců… Jediné, co je na říjnu pozitivní, jsou ty krásné podzimní barvy. A je jedno, jestli se jimi vyrazíte kochat někam na Kokořínsko, nebo do Voděradských bučin a okolí. Nebo někam úplně jinam :-)

Já se jimi nejradši kochám na silnici mezi Doubravčicemi a Zahradami. Teda až od loňska, kdy tam udělali nový asfalt. V zimě už tam ale nepolezu, vždycky tam mrznu i v létě, tam se led asi bude držet dlouho.

Defekt měsíce

Byly dva, jeden byl easy, ten jsem zjistila až doma při mytí kola. Že z něj šly bublinky, aniž bych ho namydlila, bylo dost podezřelé. Buď jsem to musela píchnout až někde před barákem, nebo to utíkalo tak pomalu, že jsem si toho průběžně nevšimla. Ale aspoň jsem duši mohla vyměnit v teple. Drobnou komplikací bylo jen to, že jsem v kolech půjčených z Festky měla latexovou duši, která se mi do pláště krásně přilepila. Ale doma v teple jsem si poradila, se zmrzlými prsty někde venku by to bylo asi horší. Kdybych v nich neměla správný cit, měla bych strach, že tu duši přetrhnu.

Pěkně zmrzlá jsem právě řešila druhý defekt asi dva dny poté. Bylo 5 °C, foukal studený vítr a já jsem měkkejše zaznamenala před lávkou do Lužce. Rozhodla jsem se ji opatrně přejet aspoň do vesnice, kde jsem zaparkovala pod lampou před domovem důchodců. Měli tam takovou zídku, na kterou se dalo kolo pěkně zaháknout o sedlo, tak jsem ho ani nemusela válet po zemi.

Zmrzlá jsem nebyla jen já, ale i moje elektrická pumpička. Jak jsem celé září nepíchla duši, nepoužívala jsem ji a ta baterka se asi i tak nějak pomalu vybíjela. Tvářila se ale nabitě… Každopádně když jsem ji napíchla na ventilek a spustila, poslala tam 20 PSI a chcípla!

Naštěstí vozím powerbanku se dvěma ze tří potřebných kabelů (ten na telefon vozím jen na opravdu dlouhé trasy, spoléhám, že mi klasickou cestu z práce vydrží). Pumpičku jsem tedy na powerbanku napíchla, a než jsem vyndala kolo, zkontrolovala plášť, vyměnila duši, nasadila plášť a vrátila kolo do zadní stavby, nabila se mi naštěstí dostatečně na to, abych kolo nafoukla.

Na powerbance ji nechávám ale napíchnutou pro jistotu v kapse, kdybych měla náhodou další defekt. Znáte to, jak přijde jeden, je to většinou signál toho, že je plášť sjetý a přijdou další. Pokud to teda není nějaká blbá smůla a větší střep, trn nebo kamínek, kterým prorazíte i úplně nový plášť. Další defekt naštěstí nepřišel ani ten den, ani do konce října. Plášť už jsem si ale vyměnit nechala, ten už měl odslouženo.

Bilance:

• Za měsíc najeto: 4 417 km
• Od začátku roku najeto: 46 747 km
• Nejdelší jízda: 226,9 km
• Počet defektů: 2
• Počet pádů: 0

Jak bych říjen shrnula? Ani nevím, nic výjimečného se nestalo. Nepadla ani žádná třístovka, žádný rekord… Kilometry taky nic moc, počet defektů byl přiměřený. No jestli budu chtít na konci roku mít 56789 kilometrů, budu muset sakra zabrat, to vychází na víc než 5000 km každý měsíc, loni jsem za listopad a prosinec dojížděla myslím celkem 9000 km).

Asi si budu muset najít nějaké dosažitelnější, ale pořád pěkné číslo – že by 56565? Nebo třeba 55855? Jo, s tím udělám díru do světa: „Svůj osobák překonala o celých 300 kilometrů! To je jedna letní vyjížďka…“ Zatracená srnka! Ale pořád to mohlo dopadnout mnohem hůř…

Kat Secteur

Katka je amatérská silniční cyklistka, která už několik let pravidelně najíždí desítky tisíc kilometrů. V letech 2021, 2023 a 2024 překročila hranici 50 000 kilometrů za rok a nevypadá to, že by se chystala polevit. To vše při práci na plný úvazek, pracuje v médiích.

Se svými „čísly“ si ráda hraje a sleduje například svůj celoživotní nájezd, mezi sebou porovnává jednotlivé měsíce či roky. Její zatím nejdelší vyjížďka měla 651 kilometrů, taková vzdálenost ovšem není žádným vyčnívajícím extrémem. Už několik let drží tradici jet aspoň jednou za rok z Prahy do Brna a zpátky na jeden zátah, což čítá minimálně 500 kilometrů. Vůbec nejdelší jízdou pro ni byla akce Paříž-Brest-Paříž, několikadenní organizovaná vyjížďka o délce 1228 km. Ta už se ale bez pár dvouhodinových šlofíků neobešla.

Na Stravě vystupuje pod přezdívkou Kat Secteur a s přibližně 6000 followery patří k nejsledovanějším amatérským cyklistkám. Specifické pro ni je i to, že od 20. března 2016 každý den ujela aspoň nějaké kilometry na kole, samozřejmě venku. V každém počasí. Někomu její ježdění a odhodlání může připadat šílené, někomu zbytečné, někomu nezdravé… Ale najdou se i tací, pro které je inspirující či motivující. I proto jsme Katku požádali o vhled do toho, jak vypadají nejen její vyjížďky, ale i do toho, co ji na nich potkává a co se jí při nich honí hlavou.

Přečtěte si také:

• Glukózová horská dráha: co mi změnilo energii i chutě na sladké
• Kdyby bylo hubnutí jednoduché, byl by štíhlý každý
• Marketingový trik jménem „bez přidaného cukru“. Co to doopravdy znamená?
• Běžecké boty se nevybírají podle barvy. Tohle rozhoduje mnohem víc
• Sacharidy večer = kila navíc? Největší výživový mýtus pod lupou.