Květen se nesl ve znamení zahájení letních uzavírek. Cedule o tom, že někde něco rozkopali, rostou jako houby po dešti, a že i toho bylo celkem dost. Jen ty houby zatím nepotkávám. Konečně už došlo i na arcitankodrom II/331 mezi Lhotou a prasečákem, tak už snad můžu slíbit, že s ním přestanu otravovat. Teda ještě uvidíme, jak moc budu nadšená z toho, že tam (snad) bude nový asfalt :-) Ale to bude ještě pár měsíců trvat…

Chcete si to přečíst od začátku? Celý Deník robotické cyklistky najdete ZDE!

Dva turnaje ve scrabblu poměrně blízko Prahy si vybraly svou daň v podobě „zabitých“ víkendů a chybějících kilometrů. Přece jen tím člověk stráví celou sobotu, a když to zrovna není v Ostravě, cesta moc kilometrů nepřidá. Když se nad tím zamyslím, přesun napřed do Kadaně a o dva týdny později do Hradce Králové je v podstatě stejně dlouhý jako taková běžná „cesta z práce“, tedy něco přes 120 kilometrů.

Tedy jak se to vezme. Právě cesty z práce jsem ke konci měsíce „musela“ trochu prodloužit, abych za květen najela aspoň 5000 kilometrů. I přes nepřízeň počasí se to nakonec podařilo a v sobotu 31. května jsem tradiční dvoustovkou „pětilitr“ završila. A přidala ještě šušeň navíc :-) I tak byl květen kilometrově slabší než duben…

Jistota měsíce

Většinou se na kolo oblékám do barev jako fialová, tyrkysová, modrá, zelená… No většinou jsou to tmavší odstíny. Z praktických důvodů, snáz se na tom schová nějaký ten flíček. Pár světlejších dresů (teď mluvím o těch s dlouhým rukávem, protože na ty s krátkým můžu zase na pár dní zapomenout) přece jen ve výbavě mám. A tak když jsem si v předpovědi přečetla, že určitě, ale určitě nebude pršet, jeden z nich jsem vytáhla…

Navíc jsem si zrovna den předtím umyla kolo, protože už po nedávném průplachu skoro nebylo poznat, že někdy bylo bílé. Kombinace umytého kola a světlého dresu se samozřejmě nejspíš donesla tam, kam neměla. Na dispečink kropicích vozů. A tak když už to vypadalo nadějně – nebylo pokropeno ani na Proseku, ani v Libni, kde je to snad každodenní rutinou -, musel být pokropený aspoň ten poslední kilometr přes Žižkov!

Naštěstí to bylo do kopce, tak mi to od kol ani moc nestříkalo, jak jsem jela pomalu. Dres tedy zůstal téměř ušetřen, schytal asi dvě kapky, s čistým kolem jsem se ale mohla rozloučit…

Dokopání měsíce

Cukr, kam se podíváš: Co dáváme dětem na koupališti?

Všechny silnice v republice asi neprojedu, na to mi jich zbývá projet moc. I tak se ale pořád „bavím“ zahušťováním tzv. heatmapy a snažím se mít aspoň v dosahu domova co nejméně neprojetých silnic. A tím i „čtverečků“. Jednu takovou jsem měla vyhlédnutou už dlouho. Jenže jak už to tak bývá, když mám něco neprojetého, většinou k tomu mám nějaký důvod…

Tentokrát byl důvod očividný. Z jedné strany dokonce doslova. Šlo o silnici z Karlovy Vsi do Roztok nedaleko Křivoklátu. Kdykoli jsem si ji zařadila na trasu, nějak se stalo, že při pohledu na asfaltku prudce stoupající mezi poli jsem se tuto pasáž rozhodla vynechat :-) Totéž se mi už mockrát stalo, když jsem ji zařadila na trasu v opačném směru. Tam sice kopec není vidět, ale výškový profil trasy docela napoví…

Konečně ale nastal den D, kdy jsem se prostě rozhodla, že teď už ten úsek prostě projedu. Trasu jsem si naklikala od Velké Dobré přes Sýkořice a Zbečno, z něj na kopec přes Újezd a zase dolů do Roztok. Přece nepojedu kostky kolem hradu. Fujtajbl. Silnička z Roztok moc důvěryhodně nevypadala, ale když tam byl ukazatel na Karlovu Ves a Beroun, věřila jsem, že někam vede.

Značky mě varovaly před zvěří, tak jsem se děsila, odkud na mě co vyskočí, kupodivu byl klid. Asi už všechna zvířátka spala. Dálkový reflektor mého světla mi říkal, že to tam je asi pěkné, silnička zpočátku pozvolna stoupala podél potoka. Vlastně byla pozvolná většina toho stoupání. Jen ten poslední asi kilometr z Karlovy Vsi byl trochu peklíčko. Za odměnu následoval sešup po té silnici, na kterou jsem vždy s hrůzou v očích koukala z Karlova.

Uf, tyhle dva „čtverečky“ mě stály docela dost nastoupaných metrů, ale na to se historie neptá.

Skulinka měsíce

V dubnu jsem si stěžovala na uzavírku v Novém Kníně. Dvakrát jsem to opatrně projela přímo tou uzavřenou ulicí, napotřetí už jsem se rozhodla (jak jinak než potmě) zkusit najít uličku, kterou by se to podle mapy mělo dát objet. Z náměstí jsem ji vyhlížela už v rámci obou předchozích pokusů, až na ten třetí jsem ji konečně neminula.

Musím konstatovat, že kdybych si na mapě nenašla, že je to opravdu ta ulička, kterou hledám, považovala bych ji za nějakou příjezdovou cestu, která nejpozději po 20 metrech skončí někde u vrat. V poměrně strmém sjezdu byl dost hrbatý asfalt, a když už se povrch zlepšil, vytunili ho pro jistotu zpomalovacími pruhy. Ale účel byl splněn, uzavřený úsek jsem tou myší dírou objela. Jen nevím, jestli nebyla rozbitější než ta rozkopaná silnice :-)

Výročí měsíce

Na oslavy výročí historických událostí si moc nepotrpím, ale když už jsme kolem toho památníku připomínajícího demarkační čáru jeli zrovna 8. května, pár fotek jsme si tam udělali. Leželo na něm několik věnců a kytic, tak jsme do zátiší opatrně přidali ještě kola :-) No fotky vypadají trochu jako z pohřbu, ale co už.

Z Rokycan už jsme se vrátili tradičním „matrixem“ do Zdic, kde jsme se rozloučili. Pokračovala jsem také už skoro zajetým „matrixem“ po 118ce až těsně před Příbram, kde jsem si dala ještě malou zajížďku přes Drahlín a Obecnici, protože tam donedávna byla uzavírka, z čehož jsem správně vydedukovala, že tam je krásný nový koberec :-)

Uzavírka měsíce

No konečně! Na tuhle uzavírku, resp. na její konec už čekám několik let. Rekonstrukci tankodromu II/331 mezi odbočkami na Lhotu a na Kostelec. A začátkem května se konečně u odbočky na Dřísy objevila ta nadějná značka! 

Možnosti objížďky jsou sice pekelné, přes Lhotu o moc lepší asfalt není, ani úzká silnička přes pole z Nedomic do Dřís není žádný zázrak… Ale s vidinou toho, že ze Staré Boleslavi do Mělníka zase konečně povede něco, co se dá nazvat silnicí, to budu ráda půl roku objíždět.

Mile mě překvapila tedy i uzavírka tankodromu z Císařské Kuchyně na Mochov. Tam jsem popravdě vůbec nečekala, že by asfaltéři mohli zamířit. Bývala bych spíš vsadila na to, že se čeká, až si tuto „silnici“ vezme zpátky příroda a zbytky asfaltu „vcucne“ Cucovna, jak se jmenuje (asi) rybník, kolem kterého vede…

Trojky měsíce

Sice se to nestalo třetího, ale i tak si to dovolím označit za trojky :-P Čtvrtého května uplynulo přesně 3333 dní od chvíle, kdy jsem naposled celý den strávila bez kola. V březnu jsem tu připomínala 9 let, tak mi držte palce, ať dám ve zdraví aspoň těch deset. Pomyslné šáňo (snad) bouchnu 19. března 2026. 

Do té doby už tu s touhle „veličinou“ snad otravovat nebudu. Co bude potom? To je ve hvězdách. Asi se mi to nebude chtít programově „ukončit“ přesně po deseti letech…

Oběť měsíce

Každý z nás má místa, kterými nejezdí rád. Ať už je to nějaký tankodrom, nepříjemný kopec, příliš frekventovaná silnice, nebo prostě jen ošklivé město. Mezi moje „favority“ patří třeba kopec z Plaňan. Není to přitom žádný megakopec, který by byl extrémně dlouhý nebo extrémně prudký, jen ho prostě z nějakého důvodu nemám ráda :-)

Když mě v půlce května teta z nedalekých Veltrub pozvala na návštěvu s tím, že můžu klidně přijet i večer po práci, váhala jsem, kudy jet. No a protože ohledně úhlednosti trasy kompromisy nedělám, musela jsem pro jednou zatnout zuby a jednu z cest jet po I/12, tedy včetně průjezdu okolo Plaňan. přece nepojedu tam i zpátky po severním břehu Labe. A větší zajížďka nepřipadala v úvahu, to bych k tetě mohla přijet třeba v deset :-P

Druhou obětí, kterou jsem kvůli této návštěvě udělala, byl průjezd Kolínem. Ten běžně objíždím po obchvatu, v tomto případě mi to nedávalo smysl, protože jsem z něj potřebovala na sever. No radši jsem si zapnula navigaci, to bych v tom Kolíně mohla bloudit ještě dnes. Stačilo, že i ta mě poslala na jiný most, než jsem zvyklá přejíždět.

Závod měsíce

Ne, na žádný jsem se nepřihlásila. A na silnicích se k závodění s ostatními cyklisty taky vyhecovat nenechám. Ale jak jde o kropicí vůz, je vymalováno. Nebo spíš pokropeno. A hrozící puntíky na zádech jsou dostatečnou motivací k tomu pokusit se ho předjet. Tenhle jsem ale bohužel viděla dost daleko před sebou, navíc v mírném stoupání na 611ce těsně před vjezdem do Prahy.

Na posledním kruhovém objezdu bylo ještě sucho, no jasně, zase kropí jen po hranici Prahy a dál už luxus v podobě pokropených silnic nezprostředkovávají. Pomalu ho dojíždím, ale vzdálenost mezi námi se zkracuje velmi pomalu. Po minutí cedule informující o tom, že vjíždím do Prahy, už pod sebou mám pěkně mokro.

Okolo středové čáry je úzký suchý pruh, je jedna hodina večer, nikde ani auto. Před sebe vidím, a co je za mnou, mi hlásí radar. Jedu tedy po středové čáře a snažím se toho pacholka dojet. Brzy už je mokro i „v mém koridoru“, tak se uklidím tam, kam patřím.

Když stoupání skončí a silnice začne klesat, konečně ho dojíždím. Pode mnou je v tu chvíli ale sucho. Nevím, jestli mu došla voda, nebo skončila šichta, ale posledních asi 200 metrů už nekropil. Vítězoslavně ho předjíždím a „ukazuju“ mu svá kropenatá záda, tento závod ovšem označuju za prohraný. 

Ponocování měsíce

Už někdy v zimě mě kamarád, říkejme mu třeba Petr, oslovil s tím, že by si se mnou rád zkusil nějakou delší vyjížďku. Nebyl první ani poslední, kdo se na dvoustovce cítil lépe v mé společnosti, než kdyby jel sám. Tak jsem mu to odkývala a 15. května nastal den D. Nebo tedy spíše noc N? Pro mě by bylo nejvýstižnější označení spíš „večer V“.

Společná vyjížďka se mu totiž hodila zrovna v týdnu, tak jsem si v duchu říkala, že holt dáme nějakou 150kilometrovou cestu z práce a kolem půlnoci budu doma. Asi po 50 kilometrech jsem tedy někde okolo Stříbrné Skalice vznesla ten památný dotaz, v kolik potřebuje být zpátky a kolik kilometrů by si vlastně představoval. Pomalu jsem totiž začala přemýšlet, kudy to stočit zpátky, aby nás co nejméně potrápil stále ještě dost silný severozápadní vítr.

Odpověď mě překvapila, potěšila a vyděsila zároveň. Že prý „klidně dvě stě“! Na dvoustovku vyrážet v půl šesté odpoledne? To se mi stalo asi dvakrát v životě a vždy jsem měla druhý den volno. Tentokrát tomu tak nebylo. Po rychlém propočtu mi bylo jasné, že dřív než ve dvě doma nebudu.

Na to jsem ovšem nebyla úplně připravená. S sebou jsem měla jen jednu tyčinku, bidon jsem si také naplnila jen jeden. A „na ty tři hodiny potmě“ jsem ani nedobíjela světlo. Napřed se samozřejmě s požadavkem na krmení ozval radar, brzy po něm tedy i světlo. A když se ozval i můj žaludek, umlčela jsem ho tyčinkou a těm dvěma hladovcům jsem dopřála trochu šťávy z powerbanky.

Ze značně vyžraného automatu na jídlo a pití v Sadské se mi tentokrát nepodařilo „vymlátit“ ani lahev toniku (kromě něj už tam byly jen plechovky piva a banány v čokoládě). Naštěstí ne stylem, že bych tam nasypala peníze a nic nevypadlo, ale tím „lepším“ způsobem, že mi mince prostě propadávaly. Platbu kartou jsem po tomto retro automatu opravdu požadovat nemohla. 

Zatímco tento automat odmítal „sežrat“ obě dvacetikoruny, které jsem do něj strkala, sousední na kakaíčko zase odmítal pětikorunu, která mi do toho prvního prošla. Než jsem si ji tedy vynutila zpátky. Spokojila jsem se tedy s menší porcí kakaíčka, na kterou ta dvacka ještě stačila, poslala jsem ho tam a vyrazili jsme vstříc posledním 38 kilometrům. 

Bylo něco před jednou večer, tak už jsme jeli po hlavní silnici včetně nepříjemného úseku přes Černý Most. Provoz byl i tam minimální. Doma jsem přistála krátce před půl třetí. To není úplně běžný čas návratu z práce, touhle dobou už většinou spím i já… Výlet to byl ale moc příjemný, to ježdění potmě má něco do sebe. Světlo i radar se nakonec konce vyjížďky „dožily“.

Zahřátí měsíce

Ano, i v květnu jsou chvíle, kdy je nutné se zahřát. Člověk by už skoro čekal první náznaky léta, a přitom pořád jezdí v dlouhých kalhotách a zimním dresu. Okolo poloviny května navíc přišly i více či méně vydatné srážky, a zatímco na sluníčku už byla teplota velmi příjemná, po pořádném průplachu jsem vždy musela přidat na intenzitě, abych se přestala klepat zimou.

Hubnutí na kole začíná na talíři: Průvodce jídlem pro spalování tuku

Do takového počasí se prostě nedá vhodně obléct na celodenní jízdu, pokud nechcete mít kapsy narvané k prasknutí. Na poslední chvíli jsem se rozhodla v sobotu nevzít rovnou na sebe bundu do deště a jela jsem v dlouhém, lehce zatepleném dresu. 

Dle očekávání mi v něm bylo na sluníčku trochu tepleji, než by mi bylo příjemné. A dle očekávání, když navzdory očekávání začalo po sedmé hodině pršet, mi velmi brzo začala být zima. Lehká vestička z Veloklasiku sice trochu odstínila proud chladného vzduchu, ale záda má prodyšná. 

Po setmění už jsem bohužel na obloze poznala jen to, že je zataženo, ale ne to, jestli ten mrak, který stíní hvězdy, je bílý, nebo černý. Takže pro mě bylo milým překvapením, když někde u Zákolan konečně přestalo pršet, a nemilým, když někde za Unhoští zase začalo.

V neděli se situace v podstatě opakovala. Vyrážela jsem do takového polojasna, šusťákovku jsem opět nechala doma. Věděla jsem, že pizzu v Poděbradech už nestihnu, tak jsem se rozhodla vyrazit ke své záložní občerstvovací stanici u rybníka Hruškov. Oficiálně mají otevřeno do deseti odpoledne, mně vycházel příjezd asi na půl osmou, ale nebyla jsem si úplně jistá, jaký vliv má na otvírací dobu rybářského stánku počasí… Začalo totiž opět pršet.

Sice jsem cestou koukala, jestli nepotkám nějaký jiný stánek s občerstvením. Přece jen lepší nějaký neznámý stánek na jistotu, než jím pohrdnout a pak najít svůj vyhlédnutý stánek zavřený. No nic otevřeného jsem cestou nepotkala, v Hruškově jsem se snažila být pro jistotu co nejdřív, kdyby se přece jen rozhodli otvíračku pro nepřízeň počasí zkrátit. A to i za cenu ondřejovských kostek!

Nějak před půl osmou jsem tam vítězoslavně dorazila. Zmoklá jak slepice, zmrzlá jak sobolí ho*no. Před stánkem postávali dva chlapíci, tak se nesměle zeptám, jestli mají i v tak hnusném počasí normálně otevřeno. Dočkám se odpovědi, že „i nenormálně“. A přichází otázka, jestli si dám klobásu a energy drink jako vždy. Netušila jsem, že už jsem tam byla tolikrát, že už se má tradiční objednávka vryla majiteli/provozovateli do paměti.

Tentokrát mu ale nabourám matrix a místo energy drinku ho poprosím o něco teplého. Chvíli váhám, jestli se sluší si během vyjížďky na kole dát grog… Ale dobře vím, že zahřeje víc než čaj… No když ho zajím klobásou a dostatečně zapiju ionťákem, snad to pro jednou přežiju… 

Poslední, o co pana prodavače požádám, je deka. Tu tam ale na půjčení bohužel neměl, bez váhání mi ovšem podal svou rybářskou bundu! A ta tedy byla pořádně macatá. Na mou poznámku, že mu nechci bundu zmáchat, odpověděl, že rybářská bunda na takové zacházení musí být zvyklá. Asi vám je jasné, který z následujících okamžiků pro mě byl nejtěžší…

Ano, vrátit bundu! :-) A pokračovat v těch dvou navlhlých vrstvách s dlouhým rukávem a lehké vestičce. Sice jsem si počkala, až úplně přestane pršet, i tak bylo odložení bundy, ve které by její majitel nejspíš v pohodě mohl chytat ryby i na Aljašce, dost nepříjemným zážitkem. Ale bylo mi jasné, že jak se rozjedu, tak se zahřeju. Mírné stoupání přes Jevany se mi brzy postaralo o tepelný komfort aspoň v rámci možností. 

U stánku jsem měla natočeno jen necelých 100 kilometrů, vidina druhé stovky v dešti (a s grogem v žilách) se mi moc nelíbila, ale když už pršet přestalo, nějak už to dotočím. I když přímá cesta z Vyžlovky domů byla tentokrát hodně velkým pokušením! 

Nepodlehla jsem! Pěkný asfalt přes les mě přesvědčil, že to mám vzít okolo Kostelce ještě na Svatbín a z něj po 108ce na Český Brod. Sice už byla skoro tma, ale pohled na oblohu mi i tak říkal, že mraky ještě neřekly poslední slovo. Nebo chcete-li, nevytrousily poslední kapku. 

Původně jsem z Brodu chtěla jet na sever, ale z toho se ta černá hradba sunula. Rozhodnutí jet na západ se nakonec jako ideální neukázalo, ale ono to bylo ve výsledku asi jedno. V Úvalech jsem opět odolala pokušení jet nejkratší cestou domů a stočila jsem to na sever, stejně už jsem byla mokrá.

Na západě už jsem sice pomalu viděla skoro jasnou oblohu, ale už se mi nechtělo vymýšlet jinou trasu, když už jsem měla nějakou vizi dojezdu. Vzala jsem to tedy na Čelákovice, Toušeň, Zápy a Brandýs, z něj pak na Kostelec (tentokrát nad Labem) a už klasicky přes Novou Ves, Měšice, Líbeznice a Hovorčovice na Prahu.

Staveniště měsíce

Ono je to spíš staveniště roku. Možná i desetiletí. Přezletice. Jedna z těch vesnic, kterými prostě projíždět nechcete. Ne že by tam byla vysoká kriminalita nebo smrad z prasečáku. Jen tam prostě už několik let byl příšerný asfalt. Ta vesnice byla zkrátka jeden velký tankodrom, ať už jste do ní vjížděli od Vinoře, Čakovic, nebo Veleně.

To se teď má konečně změnit a ze všech směrů zdobí silnice cedule informující o uzavírkách v Přezleticích. Aby toho nebylo málo, dělají ve Vinoři konečně pořádný kruhový objezd místo toho poskládaného „ze stavebnice“. A právě ten způsobil, že jsem se nechtěně v Přezleticích vyskytla.

Už nikdy neoprasím semafor ve Vinoři. Už nikdy neoprasím semafor ve Vinoři.

Už nikdy neoprasím semafor ve Vinoři. Už nikdy neoprasím semafor ve Vinoři. Už nikdy neoprasím semafor ve Vinoři. Už nikdy neoprasím semafor ve Vinoři. Už nikdy neoprasím semafor ve Vinoři. Už nikdy neoprasím semafor ve Vinoři.

Už nikdy neoprasím semafor ve Vinoři. Už nikdy neoprasím semafor ve Vinoři.

Jak jsem mohla ve škole něco psát za trest desetkrát (i víckrát), aniž by se používalo „ctrl+c“ a „ctrl+v“?! :-) No stalo se to asi takhle… Nejelo se mi ten den úplně dobře, tak jsem byla rozhodnutá to už neprodlužovat a dojet plus minus se sto kilometry. Co to kecám, jasně že plus, s dvouciferným nájezdem bych se domů nepustila :-P

Přijedu do Vinoře a na provizorním semaforu u budoucího kruhového objezdu svítila červená a stálo tam docela dost aut. A k hříchu mě svedla cestička přes park, vydlážděná zámkovou dlažbou…

V tu chvíli mi ovšem nedošlo, že mě nevyhodí na odbočku na Ctěnice a Vinoř, kde nedávno aspoň část silnice nově vyasfaltovali, ale na tankodrom vedoucí na Přezletice, kde je mimochodem trefně nazvaný segment na Stravě „Vinoř voser“. 

Chvilku ještě zvažuju, jestli to nezaprasím jednosměrkou vedoucí na původně vyhlédnutou silnici, ale prasení už dneska bylo dost. Ještě by mě tam něco sejmulo. Možná se to ještě dalo zachránit některou z odboček do zástavby, ale zkrátka jsem se rozhodla, že to byl asi osud a nastal čas se jet po několika letech podívat do Přezletic, jak tam postupují s opravami silnic. A že tam bylo jistě práce jak na kostele. Tuhle vesnici měli prostě na tři roky celou oplotit, zastřešit a neprodyšně uzavřít. A vystavět okolo ní obrovský kruhový objezd.

Silnice (nebo spíš parodie na silnici) vedoucí od Vinoře byla v ještě horším stavu, než si ji pamatuju. Doufala jsem v aspoň nějaké záplaty, ale přišlo mi, že jich tam spíš ubylo, než že by přibývaly. No když už jsem tady, tak to holt předrncám. Tahle silnice tedy zjevně na seznamu těch k opravení ještě není. Milým překvapením je posledních pár metrů této silnice, aspoň tam už je konečně nový povrch!

U kapličky ale začne to pravé peklo. Trochu paradox :-) Ta silnice tam teda byla peklo vždycky, ale teď byla přehrazená plotem. Nevidím žádné objížďkové značky, tak jedu intuitivně rovně a doufám, že se někudy dostanu zpátky na „hlavní silnici“. Na křižovatce, kde to bylo slepé všemi směry, už mi nezbylo než na ni najet, přestože byla vybagrovaná. Kousek to šlo ještě zaprasit po chodníku, pak už nebylo zbytí a posledních asi 100 metrů jsem po tom, co zbylo z přezletického tankodromu, opatrně jela.

Pak už jsem si mohla oddechnout, poté, co jsem minula ceduli s nápisem Přezletice, najela jsem na pěkný asfalt, který už vydržel až do Čakovic, kde jsem najela na cyklostezku. Z té mě tedy také zlákala nová asfaltová odbočka, která končila u podobného plotu, jakým byla zahrazena silnice v Přezleticích, tak jsem to nepokoušela, tady se na rozdíl od Přezletic aspoň dalo vrátit po pěkném asfaltu. Do této vesnice nevlezu, dokud se ke mně nedonese informace o tom, že už se dá bezbolestně projet.

Útěk měsíce

Tak tohle už nebyla žádná legrace. Ježdění potmě s sebou nese svá úskalí, kterých jsem si vědoma. Ale dokud některý z hrozících problémů nenastane, podvědomě si vlastně nepřipouštím, že by nastat mohly.

Už jsem tu několikrát zmiňovala, že o půlnoci se kupříkladu hůř shání odvoz, nejezdí vlaky, nefunguje většina obchodů, servisů, nepotkáte živáčka… Tentokrát byl ale právě jeden živáček tím problémem :-P A zněl pořádně nas*aně!

Bylo to na 101ce, mezi Zlosyní a Vojkovicemi. Bohužel se nejednalo o žádného hlídače, kterému jsem omylem vlezla na soukromý pozemek, i když jak se to vezme… Jeho – nebo možná spíš její – rajon to pravděpodobně byl. Hlídači bych svou „drzost“ nejspíš nakonec nějak vysvětlila, divokému praseti nevysvětlím nic.

V příkopech, na polích i na silnicích už jsem jich viděla spoustu. Doteď ale prostě jen „šla kolem“ a hleděla si svého. Ať už to byl osamocený jedinec, nebo celé stádo. Dokonce už i bachyni s mláďaty jsem potkala „v míru“. Vždy stačilo přibrzdit nebo prostě počkat, až prasata silnici přejdou. Tomuhle jsem ale zrovna nějak vadila. Byla už tma, ale předpokládám, že se asi jednalo právě o bachyni, která měla nedaleko ukrytá mláďata, že tak vystartovala.

No jak se ozvalo praskání větví, dusot a chrochtání, zařadila jsem turbo. Najednou jsem dokázala jet docela rychle :-) Radar mi pípal jak zběsilý, trochu jsem spoléhala na to, že bude i jako zběsilý blikat a té svini to bude vadit :-) Zkrátka měla rudo před očima :-)

Netuším, jak dlouho za mnou běžela, mně to přišlo jako věčnost, nejspíš to ale nebyla ani minuta. Když mi zmizel puntík z radaru (mohlo by tam místo něj jezdit prasátko), mohlo to znamenat dvě věci – buď už za mnou není, nebo ji za sebou mám v takové blízkosti, že už mě „nedojíždí“ a „jede“ mou rychlostí. To bych ale asi slyšela, no spoléhat se mi na to nechtělo. 

Šrot jsem tedy jela až do druhé vesnice, na svém Raptorovi jsem měla zapnutý dálkový reflektor, tak jsem viděla kompletní zvěřinec lemující silnici. Děsil mě víc než běžně, protože kdyby mi v módu „zdrhám před prasetem“ skočila do cesty srnka, neudělám vůbec nic. Nejenže bych si rozbila držku, ale ještě by mě přišlo dorazit to prase :-P A že tam těch srn zvědavě postávalo docela dost. Naštěstí vše dobře dopadlo a do cesty mi až o chvíli později někde kolem Zálezlic vběhlo postupně asi pět zajíců.

Podraz měsíce

A zase si budu stěžovat na tankodrom! Tentokrát na ten z Tlustovous do Úval. Několik týdnů tam byla uzavírka, tak jsem odpočítávala dny do jejího konce. Když nastal den D, opravdu se na křižovatce v Tlustovousech blýskal krásný nový koberec. Tak jsem neváhala a rovnou tam vyrazila…

Jen abych zjistila, že tu silnici nepředělali celou! Ano, musí se nechat, že většina její délky má teď parádní povrch. Ale ten zbytek, kde nechali ten příšerný tankodrom, je o dráty, ráfky, zápěstí a zkrátka o vše, co trpí na drncavém povrchu. Zvlášť s tím krásným novým asfaltem to krásně kontrastuje a tankodrom ještě více vynikne.

Karma měsíce

Tohle bude možná složitější pro ty z vás, kdo nemají profil na Stravě, ale zkusím to nějak vysvětlit, aby to bylo srozumitelné. Minulý týden se mi u jedné z jízd objevilo logo korunky a informace, že mám nový QOM (tj. Queen of the mountain, nejrychlejší čas mezi ženami v měřeném úseku, tzv. segment může vytvořit jakýkoli uživatel Stravy a do žebříčků se započítává každý průjezd bez ohledu na to, jestli proběhl před založením segmentu, nebo po něm).

Byla jsem si vědoma, že to musí být nějaký renonc, protože jsem ten den nijak rychle nejela. Ale kdo by si neužil to, že mu po dlouhé době září u jízdy „prestižní“ korunka? Nakonec jsem zjistila, že daný „segment“ založil přímo v ten den uživatel, který byl v tu chvíli jediným mužem v žebříčku (zatímco já jsem byla jedinou ženou, proto i „nejrychlejší“).

Ono totiž nějakou dobu trvá, než se „propíšou“ průjezdy z minulosti, takže teď už tam rozhodně „královnou“ nejsem. Asi by bylo fér na Stravě u té cesty z práce „refreshnout achievmenty“, aby mi „neprávem přivlastněná“ korunka zmizela, ale… Vždyť tím nikomu neubližuju :-) Skutečná „královna“ v čele žebříčku je a mně korunka jen neprávem zdobí ten jeden záznam, který stejně brzy zmizí v propadlišti dějin.

Jenže karma je zdarma… V Lysé rozkopali náměstí a já jsem byla nucena využít objížďku „spodem“. Aniž bych se tam o cokoli snažila, zajela jsem na té silničce čtvrtý nejrychlejší čas mezi ženami. Druhý den jsem se tam tedy rozhodla trochu přidat, abych se umístila ještě lépe. QOM jsem zajela, čas aktuální „královny“ překonala…

Akorát jak to není moc ježděný úsek, dostala jsem se do první desítky i celkově. Šesté místo i v porovnání s muži by pro mě asi mělo být cenné, tak mi Strava k jízdě místo korunky za nejrychlejší ženský čas zobrazila „jen“ pohárek se šestkou, na němž není na první pohled vidět, že se týká celkového pořadí a nejen žen. To mám za to, že jsem „nevrátila“ tu neprávem obdrženou korunku před týdnem! :-) A dokud se mi tam nebude zobrazovat tahle, ani ji vracet nebudu :-P

Rada měsíce

Jeden z těch dnů, kdy se na to kolo vykopu jen díky tomu, že se z té práce stejně nějak musím dostat domů. A přece si nezaprasím mazlíka kvůli dvěma kilometrům :-P Poslední hodinu v práci nervózně zkoumám meteoradar, jestli stihnu vyrazit, než to vypukne. Odpověď na otázku dostanu rychleji, než jsem čekala. Venku se najednou během vteřiny „setmělo“ a mně bylo jasné, že v suchu to dnes nedám.

Než se převlíknu, obuju, pobalím apod., je naštěstí nejhorší slejvák pryč a prší už jen tak nějak průměrně. U východu z budovy potkávám partičku „kolegů“ z vyšších pater (uvozovky proto, že s nimi nemáme nic společného, jsou tu prostě i jiné firmy) a zaslechnu komentář, že na vyjetí z práce jsem si vybrala ideální čas.

Zmíní se, že tam „podobného blázna“ také mají a dotyčný se po chvíli i objeví, i když bez kola. Pár vět prohodíme, zmíním i to, že na základě radaru jsem rozhodnutá jet na jih. Na to mi řekne, že by mi doporučil spíš severozápad. V duchu si říkám: „Severozápad? Vždyť tam je ten největší mordor…“ 

Sotva vyjedu na svah Vítkova, mám dobrý výhled na severní část Prahy a opravdu vidím, že tím směrem je obloha výrazně světlejší než na jihu. Černé mraky vlevo, černé mraky vpravo, vypravím se nejkratší cestou k tomu malému modrému flíčku na obloze, který mi dává naději na hezčí počasí. 

A světe, div se, od chvíle, kdy jsem ze svého „úvodního“ deště vyjela, už mě netrefila ani kapka. A to to všude kolem vypadalo všelijak a i podle radaru nám Němci ještě něco posílali, naštěstí to asi zabavili celníci na hranicích :-P Jako bonus vidím ještě nádherný západ Slunce, jemuž mraky dodávají dramatický ráz. V Praze je ještě po půlnoci sice mokro, ale kdo ví, jestli to nemají na svědomí kropicí vozy :-)

Překlad měsíce

Pivo není ionťák. Co pít, když se potíte jako vrata od chlíva?

Ach, ty dotykové displeje! To takhle před vyjetím z práce v drobném dešti stojím s kolem před budovou a dávám small-talk s recepčním. On pod stříškou, aby mu déšť neuhasil cigaretu, já na dešti, protože v něm stejně pojedu. A svou „elektroniku“ na kole nechávám během rozhovoru bez dozoru…

Ne že bych měla strach, že mi ji z kola někdo oškube, to se speciálním držákem na Garmina, upraveným pro připojení powerpacku, není úplně easy. Spíš si můj „cyklocomputer“ v dešti tak nějak dělá, co chce. V tu chvíli mi to ale nedochází, a když se rozloučím s recepčním, koukám, že se dešťové kapky prohánějí po menu Garmina, jako by dobře věděly, co dělají…

No big deal, displej otřu a proklikám se zpátky na domácí obrazovku. Zacvaknu tretru do pedálu, spustím aktivitu, zamknu displej proti dalším „dotekům“ deště a jedu. A zatímco vy už asi tak nějak tušíte, co se před mým vyjetím z práce v Garminu odehrálo, já jsem si toho nevšimla celou vyjížďku!

Písmenka jsou maličká a v menu stejně koukám hlavně na čísla, stejně vím, co ve kterém políčku mám. Navíc v dešti po displeji nebrouzdám. Po dojezdu aktivitu automaticky uložím, stejně automaticky koneckonců uložím i sebe do pelechu a druhý den jedu do práce asi o trochu bdělejší, protože si konečně všimnu, že mám menu Garmina v jazyce, který neznám! :-D

Napřed mě napadne, že asi zase proběhla nějaká nepovedená aktualizace, ale pak si vzpomenu na tu divokou párty kapek deště na displeji. Nic mi to nepřipomíná, u většiny evropských jazyků bych měla aspoň nějaký tip, kam bych ho mohla zařadit, ale tady jsem byla úplně mimo. Ani ta „mezinárodní“ slova jako „displej“ nebyla podobná češtině, angličtině, němčině, španělštině… A jak v tom teď mám najít volbu přepnutí jazyka?! Aspoň že to bylo latinkou a ne azbukou nebo nějakým arabským písmem. 

Nastavení má na displeji aspoň ikonku, to bylo snadné. Ale slovo podobající se výrazu „systém“ jsem v něm nenašla. Vím, že to bylo někde uprostřed, tak jsem tam namátkou něco vybrala, aniž bych tušila, kterou sekci nastavení otevírám. Brzy jsem zjistila, že naštěstí tu správnou! U jednoho z pro mě absolutně cizích výrazů z této sekce bylo menšími písmenky napsáno „Suomi“. To znám z hokeje!

Tak to vítězoslavně rozkliknu a přepnu to z finštiny zpátky do italštiny. Proč ji tam mám, se mě neptejte, já už jsem ten důvod zapomněla. Dala jsem si ji tam kdysi kvůli „adaptaci prostředí“, když jsme byli na týden v Toskánsku na kolech. A pak už jsem si ji tam z nějakého důvodu nechala :-) Jak jsem psala výše, stejně koukám hlavně na čísla, a že je to italsky, si všimnu, jen když mi navigace hlásí „fuori percorso“ nebo „curva stretta“ :-)

Strom měsíce

Jo, tak ten bych si hned zasadila! Stojí ve vesnici jménem Chotiná kousek na severovýchod od Plzně. Pozornost rozhodně upoutá víc než hospoda, která je tak trochu schovaná. Za mě rozhodně lepší upoutávka než „tuctový“ vývěsní štít.

Bilance:

Za měsíc najeto: 5 060 km

Od začátku roku najeto: 21 127 km

Nejdelší jízda: 309,2 kilometru

Počet defektů: 3

Počet pádů: 0

Jak bych svůj letošní květen shrnula? Přišlo mi, že utekl strašně rychle. A co se týče počasí, byl spíš takový aprílový. Z předchozích let si vybavuju, že v květnu přicházely první tropické dny, letos tropy připomínalo leda období dešťů :-P Ono už i to, že jsem tam za květen poslala jen jednu třístovku, je důkazem toho, jak hnusně bylo, aspoň tedy o víkendech.Co se kilometrů týče, sice jsem překonala loňský květen, byť jen o 30 km, ale nepřekonala jsem letošní duben. A to byl o den kratší! Budu se muset polepšit, asi by to na červen chtělo naplánovat.

• Vyběhněte z temnoty: Jak vám 15 minut pohybu pomůže víc než psychofarmaka
• Vitamin D je v zimě nutnost. Jak ho správně doplnit a proč bez K2 nefunguje, jak má?
• CBD ve sportu: Legální doping, nebo jen dobře promazaná marketingová mašina?
• Tři cviky, žádné výmluvy: Korteho metoda z vás udělá lepšího běžce
• Australské jógové dobrodružství: Když už změna, tak pořádná